III. ÚS 1916/08 #1Usnesení ÚS ze dne 11.12.2008

III.ÚS 1916/08 ze dne 11. 12. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

POZNÁMKA: ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 9. PROSINCE 2014 SP. ZN. Pl. ÚS 6/14.

Ústavní soud rozhodl dne 11. prosince 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., právně zastoupeného Mgr. Michaelem Mrůzkem, advokátem AK se sídlem B. Němcové 1, 794 01 Krnov, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. března 2004 č. j. 26 C 228/99-107 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2005 č. j. 16 Co 17/2005-148, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. července 2008, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 21. listopadu 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. března 2004 č. j. 26 C 228/99-107, jakož i rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2005 č. j. 16 Co 17/2005-148, a to pro porušení článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 17. března 2004 č. j. 26 C 228/99-107 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. července 2004 č. j. 26 C 228/99-118) Okresní soud v Ostravě uložil žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"), aby zaplatil žalobci částku 59.226,60 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. srpna 2005 č. j. 16 Co 17/2005-148 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž "byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 39.129,80 Kč s 26% úrokem z prodlení od 8. října 1997 do zaplacení", ve zbývající části jej změnil tak, že zamítl žalobu ohledně "dalších 20.096,80 Kč s 26% úrokem z prodlení od 8 října 1997 do zaplacení"; a zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 5.223,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 4.284,80 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen, podal žalovaný dovolání. Usnesením ze dne 15. května 2008 č. j. 21 Cdo 2969/2007-216 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") dovolání žalovaného podle ust. § 243b odst. 5 věty první a ust. § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud prvního stupně nedostatečným způsobem odůvodnil zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele. V důsledku neprovedení navrhovaných důkazů soud prvního stupně i soud druhého stupně nedostatečně zjistily skutkový stav věci.

III.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro podání ústavní stížnosti zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Po přezkoumání náležitostí podané ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. března 2004 č. j. 26 C 228/99-107 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2005 č. j. 16 Co 17/2005-148, je opožděná.

Dle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V souzené věci podal stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2005 č. j. 16 Co 17/2005-148 dovolání, které odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, přičemž jeho přípustnost dovozoval z ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

Usnesením ze dne 15. května 2008 č. j. 21 Cdo 2969/2007-216 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle ust. § 243b odst. 5 věty první a ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, když zjistil, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 15. května 2008 č. j. 21 Cdo 2969/2007-216 dovolací soud uvedl, že žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud dále konstatoval, že žalovaný sice v dovolání uvádí, že "soud věc nesprávně právně posoudil", z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že podle jeho názoru "soudy obou stupňů rozhodly na základě nedostatečně zjištěného stavu", v čemž spatřuje "podstatnou vadu řízení". Vytýkaná podstatná vada má spočívat v tom, že soudy neprovedly jím požadované důkazy, zejména "výslech A. Š." a "důkaz kompletním vyúčtováním", jenž se podle tvrzení žalovaného nachází ve "vyšetřovacím spisu Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě, protože vůči němu bylo vedeno trestní řízení, kde mimo jiné byla řešena otázka způsobené škody žalobci právě z důvodu řádného nevyúčtování složených záloh", a toto řízení bylo zastaveno. Neuvádí ale, proč měla mít jím tvrzená vada řízení za následek nesprávné rozhodnutí ve věci po hmotněprávní stránce. Námitky dovolatele tak představují jen kritiku hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalovaného nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ust. § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. - i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesně právní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z uvedeného je podle dovolacího soudu zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud konečně uvedl, že z obsahu dovolání vyplývá, že je žalovaný podává také proti výrokům o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, takže dovolání i v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. března 2004 č. j. 26 C 228/99-107 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2005 č. j. 16 Co 17/2005-148 za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Tato podmínka však, jak plyne ze shora citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v daném případě splněna není.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odst. 1 písm. c) cit. ust.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle ust. § 236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí jako nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle ust. § 238 odst. 2, ust. § 238a odst. 2 o. s. ř.).

Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného pouze podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu například není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (ust. § 243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. ust. § 241b odst. 3, s přiměřeným užitím ust. § 43 odst. 2 o. s. ř.). Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06).

Logicky a nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv.

V usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.], anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Bylo-li dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí (srov. ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. V uvedeném usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 tedy dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.

Bylo-li dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z výše popsaných důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí (srov. ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu lze podat ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.

Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. Za dané situace, kdy posouzení přípustnosti dovolání v předmětné věci nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy stěžovateli dobrodiní ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nesvědčí. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba podle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. března 2004 č. j. 26 C 228/99-107 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2005 č. j. 16 Co 17/2005-148 počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až po té, co Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, je zřejmé, že tato zákonná lhůta stěžovatelem dodržena nebyla.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. března 2004 č. j. 26 C 228/99-107 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2005 č. j. 16 Co 17/2005-148 podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2008

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu