III. ÚS 1913/19 #1Usnesení ÚS ze dne 18.12.2019

III.ÚS 1913/19 ze dne 18. 12. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem, sídlem Puškinova 419/5, Vyškov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2019 sp. zn. 9 To 97/2019 a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. ledna 2019 sp. zn. 2 T 146/2013, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V původním řízení Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 12. 2015 sp. zn. 2 T 146/2013 stěžovatele uznal vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jeden a půl roku s povinností, aby v této zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 17. 3. 2016 sp. zn. 9 To 67/2016 tak, že je podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.

3. Okresní soud nyní posuzovanou ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení podle § 283 písm. d) tr. řádu za použití § 278 odst. 1 tr. řádu zamítl poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dány nejsou, jelikož skutečnosti a důkazy, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nemohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.

4. Krajský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl; přisvědčil přitom odůvodnění napadeného rozhodnutí.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" skutečností a důkazů, za něž pokládá především rozsudek krajského soudu ze dne 23. 10. 2014 č. j. 35 Cm 386/2012-150 (jímž byla zamítnuta žaloba obchodní společnosti X, proti žalovanému J. K. o zaplacení 6 850,20 USD a 53 270,25 Kč s příslušenstvím), kupní smlouvu ze dne 20. 11. 2008 s obchodní společností ČISTO, s. r. o., dále usnesení policejního orgánu ze dne 22. 1. 2010 a ze dne 27. 8. 2010 a navazující usnesení Okresního státního zastupitelství ve Vyškově ze dne 30. 3. 2010 č. j. KRPB-17592-24/TČ-2009-061281-SE, KRPB-15919-24/TČ-2010-060282-HOR, ZN 1030/2009-19 (vztahující se ke stěžovatelově oznámení o údajné trestné činnosti, které se měl dopustit J. K.) a protokol o jednání ze dne 4. 6. 2015 ve věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 7 C 439/2009. Stěžovatel zdůrazňuje podíl dřívějšího jednatele na úpadku obchodní společnosti X, a dovozuje odtud, že sám poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku nezavinil. Stěžovatel má za to, že soudům předložil dostatek nových důkazů, které jednotlivě i ve svém souhrnu zakládají jiné právní posouzení věci ohledně viny a trestu. Podle něj jsou tyto důkazy způsobilé založit důvody pro obnovu řízení, která mu byla obecnými soudy zmařena.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 90 a násl. Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost výkladu a použití podústavního práva obecnými soudy. Do jejich činnosti v řízení o ústavní stížnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu zaručuje ústavní pořádek [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

9. Obdobné zásady je nutné vztáhnout i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucímu k jeho pravomocnému odsouzení (respektování těchto garancí se podává z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1476/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v § 277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky podle § 278 odst. 1 tr. řádu, je záležitostí (obecných) soudů, nikoliv Ústavního soudu.

10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy se relevantně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. Ve svých usneseních náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v § 278 odst. 1 tr. řádu.

11. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu, což znamená, že soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 tr. řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].

12. Stěžovatel má za to, že důvody pro obnovu řízení byly dány, když nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy hodnotily jím předestřenou kritiku závěrů o příčinách úpadku obchodní společnosti X, podaných v původním řízení, která měla představovat hlavní důvod pro povolení obnovy řízení.

13. Okresní soud provedl dokazování stěžovatelem navrženými listinnými důkazy a dovodil na jejich základě, že z nich sice vyplývá "širší občanskoprávní rámec" předmětné věci, avšak postrádá dopady na rozsudek, jímž byl stěžovatel uznán vinným. Okresní soud poukázal na to, že stěžovatel byl neúspěšným účastníkem občanskoprávního řízení a jeho podněty nevedly k jím předpokládanému výsledku v trestním řízení. Jde-li o příkaz k prohlídce nebytových prostor, nemá z hlediska povolení obnovy řízení význam. S těmito závěry okresního soudu se krajský soud ztotožnil.

14. Obsahovým těžištěm stěžovatelem předestřené argumentace tak jsou toliko výhrady proti způsobu vedení jeho původního procesu a zde dosaženým dílčím závěrům, které však pro výsledek původního řízení směrodatné nebyly; relevantní tudíž z hlediska předmětu řízení obnovovacího podle § 282 a násl. tr. řádu být nemohou.

15. Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatele se soudy na úrovni původního řízení, a naopak není přesvědčivého důvodu, aby jeho tvrzení mohla být hodnotitelná jako skutkově "nová" ve smyslu citovaného § 278 odst. 1 tr. řádu; závěry soudů nejenže nelze identifikovat s excesem či svévolí, ale nadto očividně platí, že obě rozhodnutí jsou přiléhavě (logicky a srozumitelně) a věcně obhajitelně odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku nedostatku řádného procesu, již stěžovatel vznesl) vyčerpány.

16. Sluší se opětovně zdůraznit mimořádnou povahu prostředku nápravy skutkových vad pravomocného rozsudku, který představuje řízení o povolení obnovy řízení. Postup okresního soudu tak byl v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutné posoudit význam (procesní potenciál) takových důkazů z hlediska uvažovaného obnoveného řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1399/14).

17. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry okresního soudu a také krajského soudu jakkoliv věcně přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

18. Za pochybení nelze rovněž označit okolnost, že krajský soud podrobněji rozvedl či zdůraznil ústavně souladné závěry okresního soudu. Takovým postupem nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení.

19. Ústavní stížností napadená rozhodnutí nekolidují ani se stěžovatelem - převážně jen v obecné rovině připomínanou - judikaturou Ústavního soudu.

20. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu