III. ÚS 1849/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.08.2011

III.ÚS 1849/11 ze dne 8. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Herba Vitalis s. r. o., se sídlem Praha 1, Žitná 45/1656, IČ 25340123, zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem v Jihlavě, Fritzova 2, ze dne 22. 6. 2011, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - diskriminačnímu postupu Celního úřadu Praha 1, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 22. 6. 2011 stěžovatelka brojila proti údajně diskriminačnímu postupu Celního úřadu Praha 1 vůči své osobě, přičemž se domáhala toho, aby Ústavní soud tomuto orgánu zakázal "pokračovat v rozdílném neboli diskriminačním posuzování způsobu výrobní činnosti vykonávané shodným postupem a způsobem stejné skutkové podstaty zpracování zdaněného lihu u [stěžovatelky] a ostatních podnikatelských subjektů, případně přikázal [tomuto orgánu], aby vymáhal plnění povinností plátců daně u těchto ostatních podnikatelských subjektů, a umožnil tak [stěžovatelce] čerpat [její] práva zakotvená v čl. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny [základních práv a svobod]" a aby mu zakázal "pokračovat v diskriminačním donucování [stěžovatelky] k povinnostem plátce daně, neboť hospodářská činnost [stěžovatelky] spočívající v zakoupení lihu se spotřební daní a vyrobení konečného výrobku v souladu se zněním § 67 odst. 4 zákona o spotřebních daních nezakládá povinnost platby daně z lihu a není výrobou jiného předmětu daně dle ust. § 6 odst. 1 zákona o spotřebních daních, a umožnil tak [stěžovatelce] čerpat [její] práva a svobody zakotvené v čl. 2 odst. 1 a odst. 3 a v čl. 11 odst. 5 Listiny [základních práv a svobod]".

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že ústavní stížnost podává proto, že jí zákon neposkytuje procesní prostředek k ochraně proti zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, protože předmětný diskriminační zásah nemůže být předmětem žaloby dle § 65 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), a to z důvodu, že se tímto způsobem může domáhat toliko zrušení rozhodnutí, aniž by prý dosáhla ochrany proti další diskriminaci. Daný zásah dle stěžovatelčina názoru nemůže být ani předmětem žalob podle § 82 a násl. s. ř. s., protože v případě završení nezákonného zásahu vydáním rozhodnutí (výměrů) je podání "zásahové" žaloby vyloučeno, stejně nemůže být předmětem žaloby dle antidiskriminačního zákona. Dále stěžovatelka uvádí, že ústavní stížnost podává podle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu ve lhůtě do 60 dnů, kdy se o zásahu dozvěděla, s tím, že platební výměry "dokládající rozdílné posuzování stejné skutkové podstaty při výkonu stejné hospodářské činnosti" jí byly doručeny dne 16. 5. 2011. Dále stěžovatelka uvádí, že ústavní stížnost podává "s přihlédnutím" k § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, což zdůvodňuje výše zmíněným, údajně diskriminačním postupem a tím, že je v zájmu státu, aby byly řádně vybírány daně, a nedocházelo k nedůvodnému krácení příjmů státního rozpočtu.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Dle konstantní judikatury Ústavního soudu jsou ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" nutno chápat jako převážně jednorázový, protiprávní (protiústavní) útok těchto orgánů, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok - a to je zde třeba zdůraznit - není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že jeho důsledkům nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu; tato podmínka není splněna tam, kde je k dispozici obrana daná celým právním řádem (viz nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78).

V nyní posuzované věci dochází ke stěžovatelkou tvrzenému "útoku" v rámci běžné rozhodovací činnosti Celního úřadu Praha 1, kdy uvedený finanční orgán údajně nesprávně (diskriminačním způsobem) interpretuje a aplikuje zákon o spotřebních daních. Tento "útok" se ve stěžovatelčině právní sféře neprojevuje přímo, ale až prostřednictvím příslušných správních rozhodnutí - platebních výměrů, které byly přiloženy k ústavní stížnosti. Proti těmto rozhodnutím se pak stěžovatelka může bránit běžnými procesními prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, tj. odvoláním a popřípadě (správní) žalobou a kasační stížností; v nich pak může uplatnit své námitky, které jsou obsaženy v nyní posuzované ústavní stížnosti. K tomu třeba dodat, že pokud se stěžovatelkou tvrzený "zásah" aktuálně projevil v podobě uvedených rozhodnutí, není Ústavnímu soudu ani zřejmé, jak by k nápravě takto vzniklého, údajně závadného stavu mohlo dojít způsobem, který stěžovatelka v (tzv. petitu) ústavní stížnosti zvolila. Uvádí-li pak stěžovatelka, že zrušením uvedených rozhodnutí nelze dosáhnout ochrany proti další, tj. zřejmě v budoucnu nastalé diskriminaci, jedná se o pouhou spekulaci, kdy stěžovatelka předjímá výsledek (případného) odvolacího či navazujícího soudního řízení a následné jednání finančního orgánu prvního stupně.

S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jestliže stěžovatelka brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci s tím, že ústavní stížnost podává podle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, kdy tedy nemá k dispozici žádné procesní prostředky k ochraně svých práv, pak její požadavek, aby bylo aplikováno ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nedává smysl. Ostatně, i kdyby ústavní stížnost směřovala proti zmíněným správním rozhodnutím, z ústavní stížnosti není zřejmé, zda v prvé řadě byla naplněna podmínka, že jde o rozhodnutí pravomocná [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], navíc by zde patrně nebyly naplněny ani podmínky pro přijetí ústavní stížnosti zakotvené ve stěžovatelkou zmiňovaném (a Ústavním soudem poměrně restriktivně interpretovaném) ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2011

Jiří Mucha

soudce Ústavního soudu