III. ÚS 183/97Usnesení ÚS ze dne 08.01.1998 Právní kontinuita mezi Státní bankou československou a Českou národní bankou

Česká národní banka byla zřízena zákonem České národní rady č. 6/1993 Sb. , o České národní bance, rozdělením Státní banky československé jako právní nástupce této banky pro Českou republiku. Veškerá práva a povinnosti kontinuálně přešly na tuto banku. Podle § 55 odst. 2 uvedeného zákona opatření vydaná Státní bankou československou platná ke dni účinnosti tohoto zákona se považují za opatření vydaná Českou národní bankou. Z toho vyplývá, že diskontní sazba stanovená před 15. 7. 1994, kdy nabylo účinnosti nařízení vlády č. 142/1994 Sb. , kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku , Státní bankou Československou se považuje za diskontní sazbu stanovenou Českou národní bankou v rámci právní kontinuity.

III.ÚS 183/97 ze dne 8. 1. 1998

U 3/10 SbNU 343

Právní kontinuita mezi Státní bankou československou a Českou národní bankou

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele MUDr. V.R., zastoupeného advokátem Mgr. L.R.,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení části rozsudku Krajského soudu v Brně, č j. 12 Co 276/96-156, ze dne 26. 2. 1997, kterým byl částečně potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19.6.1996, č j. 7 C 818/87-108, ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 7. 1996, č.j. 7 C 818/87-129, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva.

Ze spisu Okresního soudu v Hodoníně, sp.zn. 7 C 818/87, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 15. 5. 1987 podal navrhovatel žalobu proti Ú., v níž se domáhal proplacení rodinných přídavků a dalších finančních náležitostí, především proplacení nevyčerpané řádné dovolené a náhrady mzdy. Věc byla z důvodu vhodnosti přikázána dne 23. 7. 1987 Okresnímu soudu v Hodoníně. Dne 24. 5. 1990 vydal tento soud rozsudek, kterým žalobě částečně vyhověl. Navrhovatel podal proti rozsudku odvolání, v němž uvedl,

že soud sice zjistil, že závadný stav trval až do roku 1990, avšak rozhodl o nárocích jen do dne 30. 9. 1987, nikoliv však o nárocích do 7. 5. 1990, kdy teprve byl závadný stav ukončen.

V mezidobí byla právní subjektivita žalovaného přiznána jako samostatné organizaci N., která se stala, pokud jde o nároky navrhovatele, právním nástupcem zrušeného OÚNZ. Krajský soud v Brně dne 5. 12. 1990 svým usnesením, čj. 15 Co 392/90-36, odvolání zamítl. Proti tomuto usnesení podal tehdejší generální prokurátor stížnost pro porušení zákona. Na základě této stížnosti Nejvyšší soud ČR dne 31. 7. 1991, pod čj. 6 Cz 27/91-48, napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil. Následně krajský soud dne 16. 1. 1992, pod čj. 14 Co 327/91-73, rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Okresní soud v Hodoníně dne 19. 6. 1996 rozsudkem, čj. 7 C 818/87-108, o žalobě znovu rozhodl. V rozsudku přiznal navrhovateli jednak náhradu za nevyčerpanou dovolenou ve výši 3 529,- Kč s 3% úrokem do zaplacení a dále náhradu mzdy (položky III. až XXXXIII. rozsudku).

Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel odvolání, v němž namítal především nesprávné určení úroků z dlužných částek, s poukazem na to, že soud nevzal v úvahu § 3 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., které měnilo s účinností od 15. 7. 1994 úrokové sazby úroků z prodlení. Rovněž žalovaný podal odvolání. Krajský soud v Brně dne 26. 2. 1997, pod čj. 12 Co 276/96-156, rozsudek soudu I. stupně ve výroku I., III. a výrocích IV. až XXXX změnil, pokud jde o úrok za dobu od 15. 7. 1994 do zaplacení, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci z každé částky úrok ve výši dalších 5%. Ve výroku XXXXI., XXXXII a XXXXIII rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok ve výši dalších 7% od 15. 7. 1994 do zaplacení. V ostatních částech rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Odvolání žalovaného zamítl proto, že bylo podáno opožděně. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že podle ustanovení § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. činí výše úroků z prodlení dvojnásobek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou (dále jen "ČNB"), platné k prvnímu dni prodlení. Diskontní sazba byla v období do 30. 3. 1990 stanovena ČNB na 4% a v období od 1. 4. 1990 do 30. 9. 1990 na 5%. Prodlení žalovaného ve všech případech započalo před 1. 4. 1990, tudíž diskontní sazba, rozhodná pro určení výše úroků z prodlení, činila 4%. Dvojnásobek takové diskontní sazby pak činil 8% a v této výši má žalobce nárok na úroky z prodlení. Jestliže soud I. stupně přiznal úroky pouze ve výši 3%, krajský soud změnil příslušenství pohledávky tak, že žalobci přiznal úrok ve výši dalších 5% od 15. 7. 1994 do zaplacení. Prodlení s plněním dluhu žalovaného ohledně částek přiznaných žalobci výroky XXXXI až XXXXIII nastalo k 1. 4., 1. 5. a 1. 6. 1990. Diskontní sazba byla pro toto období stanovena ČNB ve výši 5% a žalobce má tedy nárok na úrok z prodlení s plněním těchto částek ve výši 10%. Pokud soud I. stupně přiznal v jednotlivých uvedených výrocích žalobci úrok k těmto přiznaným částkám pouze ve výši 3%, krajský soud změnil příslušenství pohledávky tak, že žalobci přiznal úrok ve výši dalších 7% od 15. 7. 1994 do zaplacení. Zároveň krajský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Stěžovatel napadl ústavní stížností tu část výroků krajského soudu, kterými se potvrzuje v určitých částech rozsudek okresního soudu. Ve stížnosti namítal, že části výroků rozsudku Krajského soudu v Brně, kterými se potvrzuje ve stěžovatelem napadených částech citovaný rozsudek Okresního soudu v Hodoníně, nejsou v souladu s ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Podle stěžovatele krajský soud nesprávně stanovil výši úroků z prodlení, tím, že vztáhl účinnost zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, podle kterého stanovil tyto úroky, i na rok 1990, čímž došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Dále mělo dojít postupem soudu k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť vedlejšímu účastníku (N.) byla uložena povinnost, jejíž konstrukce byla opřena o zákon o České národní bance, který však v rozhodné době (v letech 1987-1990) neexistoval. Ve svém důsledku vedl podle stěžovatele tento postup k porušení jeho ústavního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Ústavní soud zrušil ty části výroků napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterými se potvrzuje rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. a dále pak ve výrocích III. až XXXXIII. a výrok o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dně 7. 11. 1997 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní

právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Úroky z prodlení byly až do dne 15. 7. 1994 stanoveny § 1 odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, č. 45/1964 Sb., ve výši 3% ročně. Toto ustanovení citované vyhlášky bylo zrušeno nařízením vlády č. 142/1994 Sb., které nabylo účinnosti dne 15. 7. 1994. Zmíněné nařízení vlády určuje v § 1 výši úroků z prodlení na dvojnásobek diskontní sazby, stanovení ČNB a platné k prvému dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Podle ustanovení § 3 téhož vládního nařízení došlo-li k prodlení s plněním peněžitého dluhu před nabytím účinnosti tohoto nařízení, řídí se výše úroků z prodlení ode dne účinnosti tohoto nařízení, tímto nařízením. Účinnosti nabylo toto nařízení dne 15. 7. 1994 a od tohoto data je možno požadovat úroky z prodlení ve výši stanovené tímto nařízením. Rozhodující přitom je zjištěná diskontní sazba platná pouze k prvému dni prodlení. Diskontní sazba byla v období do 30. 3. 1990 stanovena Státní bankou československou na 4 %av období od 1. 4. 1990 do 30. 9. 1990 na 5 %. Nelze považovat za relevantní námitku navrhovatele, že v této době Česká národní banka neexistovala a tudíž její diskontní sazbu nelze použít. Česká národní banka totiž byla zřízena zákonem České národní rady č. 6/1993 Sb., o České národní bance rozdělením Státní banky československé, jako právní nástupce této banky pro Českou republiku. Veškerá práva a povinnosti kontinuálně přešly na tuto banku. Podle § 55 odst. 2 citovaného zákona opatření vydaná Státní bankou československou platná ke dni účinnosti tohoto zákona, se považují za opatření vydaná Českou národní bankou. Z toho pak jednoznačně vyplývá, že diskontní sazba, stanovená před 15. 7. 1994 Státní bankou československou, se považuje za diskontní sazbu stanovenou Českou národní bankou, tedy v rámci zmíněné právní kontinuity. Nelze tedy přisvědčit názoru navrhovatele, o tom, že diskontní sazba stanovená před l. lednem 1993, je pro účely výše úroků pro tuto dobu nepoužitelná. Diskontní sazba platná první den prodlení s plněním peněžitého dluhu, je proto rozhodující pro stanovení veškerých úroků z prodlení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně aplikoval, při stanovení výše úroků z prodlení právní předpisy v souladu s ústavou a Listinou základních práv a svobod. Pokud aplikoval na úroky z prodlení před 1. lednem 1993 diskontní sazbu stanovenou Státní bankou československou, neporušil tím základní navrhovatelova

práva a svobody, daná ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a tedy ani namítaný čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Ústavnímusoudu proto nezbylo než podle ust. § 43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 1998

JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR