III. ÚS 1824/13 #1Nález ÚS ze dne 26.06.2014 Rozhodování o hlasovacích právech věřitelů v insolvenčním řízení

1. Rozhodnutí o popření hlasovacích práv podle § 51 odst. 1 věty druhé zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), musí být řádně odůvodněno již s ohledem na jeho význam pro postavení věřitelů a jejich vliv na insolvenční řízení dlužníka. Požadavek jeho přezkoumatelnosti vylučující prostor pro libovůli platí tím spíše, argumentují-li samotní věřitelé na podporu přiznání hlasovacích práv (ve smyslu oponentury popření jejich pohledávek); soud se proto s touto argumentací musí vypořádat.

2. Insolvenční soud se nemůže zbavit své zákonné povinnosti, kterou je v insolvenčním řízení též dohled nad postupem a rozhodováním insolvenčního správce. Nepřiznání hlasovacích práv věřitelům proto nelze založit na argumentaci, že tím soud fakticky popře výsledky přezkumného jednání a zpochybní důvody, pro které správce popřel pohledávky.

3. Samotné "toliko" ústní odůvodnění rozhodnutí o nepřiznání hlasovacích práv věřitelům protiústavní stav nezakládá.

III.ÚS 1824/13 ze dne 26. 6. 2014

N 132/73 SbNU 971

Rozhodování o hlasovacích právech věřitelů v insolvenčním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 26. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1824/13 ve věci ústavní stížnosti 1. Gabriely Antonové Kašparové, 2. Jany Bubeníčkové, 3. Dušana Utišila, 4. Kamila Utišila, 5. Ladislava Marka, 6. Zdeňky Novotné, 7. Tomáše Novotného, 8. Lukáše Pernikla, 9. Pavly Procházkové Winnové, 10. Jany Špicové, 11. Ladislava Tichého a 12. Work Finance, s. r. o., IČO 29120331, se sídlem Kollárova 11, Plzeň, všech zastoupených JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, se sídlem Urbánkova 3360/47, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. dubna 2013 č. j. 29 INS 16639/2012-B-12 o nepřiznání hlasovacího práva stěžovatelům na schůzi věřitelů v insolvenčním řízení, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. dubna 2013 č. j. 29 INS 16639/2012-B-12 o nepřiznání hlasovacího práva stěžovatelům na schůzi věřitelů v insolvenčním řízení bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základní právo stěžovatelů na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. dubna 2013 č. j. 29 INS 16639/2012-B-12 o nepřiznání hlasovacího práva stěžovatelům na schůzi věřitelů v insolvenčním řízení se ruší.

Odůvodnění:

I. Obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu datovou zprávou dne 10. června 2013) se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí insolvenčního soudu, a to pro tvrzené porušení jejich základního práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku (podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").

2. Stěžovatelé přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení ve věci dlužníka JM GRAND CREDIT, s. r. o. Dne 17. 4. 2013 proběhlo před Krajským soudem v Plzni přezkumné jednání. Insolvenční správce na něm popřel pohledávky stěžovatelů, a to pro pravost, přičemž uvádí jako důvod popření, že tyto pohledávky nevznikly. Uvedl, že dne 28. 3. 2013 mu bylo JUDr. Václavem Hajšmanem doručeno rozsáhlé podání - trestní oznámení v předmětné věci, v němž jsou zásadním způsobem zpochybňovány přihlášené pohledávky a způsob hospodaření dlužníka. Vzhledem k tomu, že z trestního oznámení vyplývá, že došlo k závažným majetkovým dispozicím s majetkem dlužníka, navrhl, aby byl zadán soudem znalecký posudek z oboru účetnictví a ustanoven k tomu příslušný znalec. Účelem tohoto znaleckého posudku je rekonstrukce účetnictví a následně posouzení případného zpětvzetí popření pohledávek insolvenčním správcem. Insolvenční soud vyhlásil usnesení, jímž se přezkumné řízení končí. Právní zástupkyně stěžovatelů navrhla krátkou přestávku za účelem porady s klienty, soud proto jednání přerušil na dobu 10 minut. Soud poté zahájil schůzi věřitelů. V rámci ní projednal nejprve první bod, a to rozhodnutí o hlasovacích právech věřitelů popřených pohledávek, a vyhlásil napadené usnesení, kterým se hlasovací právo věřitelům nepřiznává. Poté přešel k druhému bodu, a to zprávě insolvenčního správce o jeho dosavadní činnosti. Právní zástupkyně věřitelů se dotázala insolvenčního správce, z jakého konkrétního důvodu byly pohledávky všech věřitelů popřeny. Soudem jí však bylo na to sděleno, že k důvodům popření pohledávek se insolvenční správce již vyjádřil v rámci přezkumného jednání. Posléze v rámci třetího a čtvrtého bodu soud uvedl, že žádnému věřiteli nebylo přiznáno hlasovací právo, odpadá proto postup podle § 29 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ohledně možnosti insolvenčního správce odvolat, stejně jako možnost věřitelů zvolit věřitelský orgán.

II. Argumentace stěžovatelů

3. Stěžovatelé namítají nedostatečnost odůvodnění a neopodstatněnost popření pohledávek insolvenčním správcem. V rámci přezkumného jednání se chtěli k popření pohledávek vyjádřit, ale to jim umožněno nebylo. Proto požádali o přestávku s tím, že chtěli mj. argumentovat proti popření pohledávek. To jim však soud nedovolil a po přestávce (po zahájení schůze věřitelů) stěžovatelům hlasovací práva nepřiznal. Toto své rozhodnutí soud neodůvodnil. Ustanovení § 51 odst. 1 insolvenčního zákona připouští přiznání hlasovacích práv soudem. Absence odůvodnění rozhodnutí podle citovaného ustanovení vytváří prostor pro libovůli. Pokud soud nijak neodůvodnil tak důležité rozhodnutí, jako je nepřiznání hlasovacích práv, jedná se podle názoru stěžovatelů o rozpor s jejich ústavně garantovanými právy, neboť napadené rozhodnutí je závažné a omezilo, resp. znemožnilo vliv stěžovatelů na insolvenční řízení dlužníka.

4. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Tomuto závěru nasvědčuje podle něj skutečnost, že stěžovatelé a jejich právní zástupkyně - kteří byli přítomni prvnímu přezkumnému jednání a navazující schůzi věřitelů dne 17. 4. 2013 - byli (jak vyplývá z obsahu protokolu 29 INS 16639/2012-B-12) poučeni o hlasovacím právu věřitelů podle ustanovení § 49 až 53 insolvenčního zákona. Protože všechny přezkoumávané pohledávky byly na přezkumném jednání popřeny insolvenčním správcem, nebylo tak žádného věřitele, který by mohl hlasovat na schůzi věřitelů o přiznání hlasovacího práva věřitelům, jejichž pohledávka byla popřena (§ 51 odst. 1 insolvenčního zákona). Proto insolvenční soud postupoval ve smyslu věty druhé § 51 odst. 1 insolvenčního zákona a rozhodl o hlasovacím právu věřitelů s popřenými pohledávkami a současně je poučil o nepřípustnosti opravného prostředku (§ 52 odst. 2 insolvenčního zákona).

5. Stěžovatelé práva repliky k uvedenému vyjádření krajského soudu nevyužili.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli (účastníky insolvenčního řízení) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

8. Ústavněprávní rovina nynější věci (i přípustnost ústavní stížnosti) se podává z již dosavadní nálezové judikatury, která řešila v principu otázku podobnou (byť na ni stěžovatelé v ústavní stížnosti nepoukázali). Jde o nález ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219; dále též "citovaný nález"). Výrokem citovaného nálezu bylo vysloveno, že usneseními městského soudu, uvedenými v protokolu ze schůze věřitelů, jimiž nebylo přiznáno věřitelům hlasovací právo, bylo zasaženo do jejich základních práv na ochranu majetku a na soudní ochranu vyplývajících z čl. 11 a 36 Listiny.

9. Ústavním soudem prezentovaný právní názor má význam i pro nyní projednávanou věc, když je jím řešena otázka ústavní relevance posouzení nepřiznání hlasovacích práv v insolvenčním řízení insolvenčním soudem z důvodu údajné neoprávněnosti pohledávek stěžovatelů, přičemž napadená rozhodnutí měla (podle tehdejších stěžovatelů) postrádat řádná odůvodnění. Ústavní soud v citovaném nálezu vyšel z toho, že insolvenční soud dohlíží na činnost insolvenčního správce, a to včetně: a) jeho postupu v případě sporných tvrzení o existenci pohledávky, b) toho, zda si vyžádal potřebné podklady a jaké závěry z nich učinil (bod 19 in fine). Přitom Ústavní soud zdůraznil povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit z hlediska toho, jaké myšlenkové konstrukce je k zaujetí výkladu a aplikace podústavního práva vedly (bod 20), neboť to je součástí práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, vylučujícího libovůli při rozhodování orgánů veřejné moci. Tento nedostatek se stává velmi závažným v případě rozhodnutí, které může mít za následek podstatné a závažné omezení vlivu stěžovatelů na insolvenční řízení dlužníka. Tehdejší ústní odůvodnění rozhodnutí insolvenčního soudu se spokojilo s odkazem na přezkum pohledávky, odpovědnost insolvenčního správce a na stanovisko lucemburské advokátní kanceláře, které podle souvisejících okolností nebylo v době rozhodování soudu o přiznání hlasovacích práv dostupné stěžovatelům a zřejmě ani ostatním věřitelům, což shledal Ústavní soud nedostatečným. Stejně tak se Ústavní soud v tehdejším řízení neztotožnil s argumentací insolvenčního soudu, že "přiznáním hlasovacího práva by soud zcela fakticky popřel či anuloval výsledky přezkumného jednání a důvody, pro které tedy správce popřel pohledávky" a že k revidování popěrného úkonu správce v případech, kdy ani schůze věřitelů z nějakého důvodu jeho rozhodnutí nezvrátí, by pak byl důvodem pouze "případný, opravdu závažný exces ve výjimečných případech". Tento přístup insolvenčního soudu nemůže obstát již z hlediska jeho dohledové činnosti nad insolvenčním řízením, a tím spíše nemůže být základem odůvodnění jeho rozhodnutí. To platí obzvláště s ohledem na závažnost těchto rozhodnutí a dalšího postupu vyplývajícího z omezení vlivu stěžovatelů na insolvenční řízení dlužníka. Ústavní soud věc uzavřel s tím, že se insolvenční soud v odůvodnění napadených rozhodnutí prakticky vůbec nezabýval základními námitkami stěžovatelů, a tudíž napadená rozhodnutí hodnotil z hlediska ústavních kautel jako nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná.

10. Z citovaného nálezu tak plynou pro projednávaný případ především následující právní závěry:

a) rozhodnutí o nepřiznání hlasovacích práv věřitelům (jejichž pohledávky byly popřeny insolvenčním správcem) podle § 51 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona musí být řádně odůvodněno z důvodu požadavku jeho přezkoumatelnosti a vyloučení prostoru pro libovůli soudu;

b) uvedené platí tím spíše, když samotní věřitelé na podporu přiznání hlasovacích práv (ve smyslu oponentury popření jejich pohledávek insolvenčním správcem) argumentují. Soud se proto s touto argumentací musí vypořádat;

c) racionálně akceptovatelným odůvodněním nepřiznání hlasovacích práv věřitelům není argumentace, podle níž přiznáním hlasovacího práva by soud zcela fakticky popřel či anuloval výsledky přezkumného jednání a důvody, pro které správce popřel pohledávky (v opačném případě by totiž insolvenční soud rezignoval na svoji zákonnou povinnost dohledovou v insolvenčním řízení, která zahrnuje i dohled nad postupem a rozhodováním insolvenčního správce);

d) samotné "toliko" ústní odůvodnění rozhodnutí o nepřiznání hlasovacích práv věřitelům protiústavní stav nezakládá, splňuje-li výše uvedené požadavky.

11. V nyní projednávané věci Ústavní soud může na výše uvedené závěry navázat. Přitom podle maximy a minori ad maius může konstatovat, že závěr o neústavnosti v případě, nebylo-li rozhodnutí o nepřiznání hlasovacích práv odůvodněno vůbec, musí platit tím spíše, bylo-li ve věci sp. zn. IV. ÚS 2372/11 tehdejší ústně odůvodněné usnesení o nepřiznání hlasovacích práv shledáno nedostatečně odůvodněným a nepřezkoumatelným.

12. Stěžovatelé namítají, že insolvenčnísoud napadené usnesení o nepřiznání hlasovacích práv neodůvodnil (ve smyslu vůbec neodůvodnil). Insolvenční soud této námitce neoponuje. I z protokolu ze schůze věřitelů (str. 4) zjevně plyne neexistence odůvodnění napadeného usnesení. V protokolu je totiž jen uvedeno, že bylo vyhlášeno usnesení o výroku "Hlasovací právo se věřitelům nepřiznává", načež je pak pouze uvedeno, že věřitelé byli poučeni (a contrario odůvodnění usnesení), konkrétně o tom, že proti rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitele není přípustný opravný prostředek.

13. Tyto závěry konečně odpovídají i podústavnímu právu. Platí sice ustanovení § 169 odst. 3 o. s. ř., podle kterého "jestliže se usnesení nedoručuje, stačí v písemném vyhotovení uvést výrok a den vydání". Požadavek písemné formy vyhotovení podle tohoto ustanovení spočívá v tom, že usnesení bude buď zachyceno v protokolu o jednání, bylo-li vyhlášeno, anebo nebylo-li vyhlášeno, uvede se záznam ve spisu. Insolvenčnísoud však v nyní napadené věci nerozlišil důsledně písemné vyhotovení usnesení podle § 169 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášení usnesení, které písemnému vyhotovení usnesení předchází. Podle § 7 insolvenčního zákona platí přiměřené použití občanského soudního řádu (pokud nejsou dány tam citované výjimky, což v nynější věci dány nebyly). Podle § 167 odst. 2 o. s. ř. se užije na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku (není-li stanoveno jinak přímo ve vztahu k usnesení). Podle § 156 odst. 1 věty druhé o. s. ř. se při vyhlašování rozsudku (je-li přítomen alespoň jeden z účastníků) uvede nejen výrok spolu s poučením o odvolání a o možnosti výkonu rozhodnutí, nýbrž též spolu s odůvodněním. Při vyhlašování usnesení se tedy použije i § 156 odst. 1 věty druhé o. s. ř., a proto je třeba vyhlásit nejen výrok a poučení o opravném prostředku (jak to učinil insolvenční soud v nyní napadené věci), nýbrž usnesení je nezbytné rovněž odůvodnit. Ostatně tak je i běžně postupováno, jak dokladuje i případ řešený citovaným nálezem, v rámci něhož bylo usnesení o nepřiznání hlasovacích práv věřitelům ústně odůvodněno v rámci jeho vyhlášení, byť nedostatečně.

14. Ústavnísoud nadto dodává, že výše vysvětlený požadavek odůvodnění usnesení o nepřiznání hlasovacích práv věřitelům (jako výraz skutečného naplnění dohledové činnosti soudu nad činností insolvenčního správce) byl významný o to více v nynější věci, vzhledem k nedostatečnému odůvodnění popření pohledávek věřitelů insolvenčním správcem na přezkumném jednání. Insolvenční správce totiž v podstatě pouze argumentoval, že mu bylo doručeno trestní oznámení, v němž jsou "zásadním způsobem zpochybňovány přihlášené pohledávky a způsob hospodaření dlužníka" (str. 2 protokolu z přezkumného jednání ze dne 17. 4. 2013). Insolvenční správce však již konkrétně nedovodil, z jakých konkrétních částí trestního oznámení a proč plyne zpochybnění přihlášených pohledávek, navíc zásadním způsobem. Věřitelé (jejich právní zástupkyně) tak (pro nedostatečně konkrétní odůvodnění popření pohledávek) v podstatě neměli co svými případnými námitkami vyvracet. Tímto trestním oznámením přitom disponoval i insolvenční soud již v tehdejší době (bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 29. 3. 2013). V tomto trestním oznámení je pak psáno, že stěžovatelé - věřitelé jsou naopak poškozenými (investory), jimž byla způsobena škoda, přičemž trestní oznámení výslovně uznává, že tito dlužníkovi skutečně přímo půjčovali, jak sami tvrdili. Z trestního oznámení se tak racionálně nepodává, že by snad zpochybňovalo existenci pohledávek stěžovatelů.

15. Napadeným usnesením insolvenčníhosoudu tudíž došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a jejich základního práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto jej Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.