III. ÚS 1722/11 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2011

III.ÚS 1722/11 ze dne 30. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. P. K., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Mánesova 19, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2011 sp. zn. 25 Co 390/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví uvedený (nákladový) výrok rozsudku odvolacího soudu, vydaný v jeho obchodněprávní věci.

Shora uvedeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Plzni žalobu obce Bochov proti žalovanému stěžovateli o náhradu škody ve výši 2 101 668 Kč s příslušenstvím (způsobené zřícením střechy základní školy, jejíž rekonstrukce byla prováděna na základě stěžovatelem vypracovaného projektu), a o nákladech řízení rozhodl napadeným výrokem tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu (v řízení před soudy obou stupňů) nárok.

Aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. odůvodnil odvolací soud tím, že "dílo bylo prováděno bez stavebního řízení, stěžovatel byl společníkem zhotovitele, dílo stěžovatele bylo odborně nedostatečné, stěžovatel vykonával i práce stavebního dozoru při realizaci stavby a v průběhu řízení měnil stěžovatel svá tvrzení o tom, v jakém rozsahu měl projektovou dokumentaci provádět."

Stěžovatel se domnívá, že odvolací soud mu tím přičítal k tíži okolnosti, jež s danou věcí nesouvisely (jeho majetková účast v obchodní společnosti zhotovitele díla) nebo měly být přičítány spíše k tíži žalobce (absence stavebního povolení). Co do údajného měnění vlastních tvrzení v řízení, není podle jeho názoru zřejmé, jaké konkrétní rozpory odvolací soud shledal a jaké skutkové závěry z toho vyvodil.

V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí (s odkazem na četná rozhodnutí Ústavního soudu), že využití moderačního práva soudu ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. nesmí být projevem libovůle a nahodilosti; odvolací soud se nadto vůbec nezabýval majetkovými, osobními a sociálními poměry účastníků řízení a nezkoumal otázku dopadu rozhodnutí o nákladech do jejich majetkových sfér. Nákladový výrok podle jeho názoru představuje (v rozporu s ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř.) zcela nečekané a nelogické rozhodnutí, a to též proto, že v předchozím stádiu řízení, kdy byl ve věci sam neúspěšný, byla protistraně náhrada nákladů řízení přiznána.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 37 odst. 3 Listiny), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo stěžovateli upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení a odvolací soud své rozhodnutí o aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. - oproti tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti - dostatečně a srozumitelně odůvodnil.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což zde nejde) nebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou aplikační libovůli.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko polemizuje s obecnými soudy na úrovni jím užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad ustanovení § 150 o. s. ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti odůvodnění odvolacího soudu toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně ve své podstatě neuvádí, proč by interpretace, jíž oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.

Odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení - oproti přesvědčení stěžovatele - zabýval v míře a "rozumnosti", jež k zásahu Ústavního soudu, situovaného na přísných podmínkách, očividně nenutí. Zde stojí též za připomenutí názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 350/04 (in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 34, str. 317 a násl.), dle nějž neboť rozhodnutí o nákladech řízení nesmí pouze mechanicky vycházet z meritorního výsledku soudního řízení, ale mělo by komplexně odrážet veškeré relevantní aspekty posuzované právní věci (viz dále mutatis mutandis nálezy sp. zn. II. ÚS 237/05, II. ÚS 3015/09 a I. ÚS 1030/08). Se zřetelem k nim okolnosti, pro které se odvolací soud uchýlil k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. (v neprospěch stěžovatele), nelze mít za nehájitelné. Již pouze pro úplnost se sluší dodat, že tím nemohlo být porušeno ani ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorií návrhů, jež umožňuje Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2011

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu