III. ÚS 169/2000Nález ÚS ze dne 22.03.2001 Ukládání povinností na základě zákona a v jeho mezích. Nařízení provedení neodkladných zabezpečovacích prací vlastníku stavby.

Článek 2 odst. 2 Listiny stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Státní orgán tedy může činit pouze to, co je mu zákonem výslovně dovoleno. Protože stavební úřad postupoval jiným způsobem, než podle výše citovaných ustanovení stavebního zákona - bez toho, aniž by vyzval vlastníky nemovitosti k provedení nezbytných stavebních prací, sám nařídil jejich provedení stavebnímu podniku a vlastníkům tuto skutečnost pouze oznámil - Ústavní soud dospěl k závěru, že jeho postup byl nejen nezákonný, ale v konečném důsledku i protiústavní zasažením základních práv navrhovatelů obsažených v již citovaných ustanoveních Listiny.

III.ÚS 169/2000 ze dne 22. 3. 2001

N 49/21 SbNU 427

Ukládání povinností na základě zákona a v jeho mezích. Nařízení provedení neodkladných zabezpečovacích prací vlastníku stavby.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl mimo ústní jednání v senátu o návrhu

na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů ing. V. B., V.

B. a A. B-ové, , proti rozhodnutí Okresního úřadu K. ze dne 19.

1. 2000, sp.zn. RRR 432/99-330-A/20, ve spojení s rozhodnutím

Městského úřadu K., odboru výstavby a územního rozvoje ze dne 12.

7. 1999, čj. Výst. 2268/99-Bh, takto:

Rozhodnutí Okresního úřadu K. ze dne 19. 1. 2000, čj. RRR

432/99-330-A/20, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatelé podali dne 17. 3. 2000 návrh na zahájení řízení

o ústavní stížnosti, který směřoval proti rozhodnutí Okresního

úřadu K. ze dne 19. 1. 2000, sp.zn. RRR 432/99-330-A/20, jímž bylo

potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu K., odboru výstavby

a územního rozvoje (dále jen "stavební úřad") ze dne 12. 7. 1999,

sp.zn. Výst. 2268/99-Bh. Navrhovatelé v podání tvrdili, že

napadeným rozhodnutím byla porušena jejich základní práva, daná

jim ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10

Ústavy.

Ústavní soud si vyžádal správní spis Městského úřadu K.

a z něj zjistil, že dne 12. 7. 1999 sdělil stavební úřad

navrhovatelům dopisem čj. 2267/99, že v pozdních večerních

hodinách dne 11. 7. 1999 došlo k samovolnému zřícení části domu

č.p. 45/I v K., jehož jsou vlastníky. Vyzval navrhovatele

k okamžitému kontaktování a zároveň jim oznámil, že nejnutnější

zabezpečovací práce nařídil Stavebnímu podniku K..

Z rozhodnutí téhož stavebního úřadu ze dne 12. 7. 1999, čj.

Výst. 2268/99-Bh, Ústavní soud zjistil, že Stavebnímu podniku K.,

a.s. bylo, s odvoláním na ust. § 94 odst. 2 a § 117 zákona č.

50/1976 Sb., stavebního zákona, nařízeno provedení neodkladných

prací na budově domu č.p. 45 ve Vančurově ulici v K., jehož

vlastníky jsou navrhovatelé. Zároveň stavební úřad rozhodl, že

navrhovatelé jsou povinni uhradit městu K. náklady spojené

s provedením zabezpečovacích prací a současně strpět jejich

provedení. Neodkladné zabezpečovací práce byly v rozhodnutí

specifikovány. Stavební podnik K., a.s. pak dopisem ze dne 26. 7.

1999 sdělil stavebnímu úřadu, že nařízené zabezpečovací práce byly

ke dni 22. 7. 1999 provedeny.

Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé včas odvolání,

v němž namítali, že nesouhlasí s úhradou vzniklých nákladů na

zabezpečení domu. Odvolání odůvodňovali tím, že k sesutí části

domu došlo dne 11. 7. 1999. Tento dům však byl předmětem dlouhého

soudního sporu (cca 8 let), přičemž v roce 1991, v souvislosti

s výzvou oprávněných osob k vydání domu byly zastaveny veškeré

udržovací práce. Teprve z oznámení odboru výstavby ze dne 13. 7.

1999 navrhovatelé zjistili, že jsou již vlastníky zmíněné

nemovitosti. Dne 16. 7. 1999 pak navrhovatelům byla doručena

Katastrálním úřadem Dohoda o vydání věci. Právní účinky vkladu

nastaly 11. 5. 1999, vklad práva byl zapsán dne 15. 6. 1999.

K fyzickému předání nemovitosti nedošlo. Navrhovatelé namítali, že

nemohou nést náklady za odstranění škod, které vznikly v důsledku

špatné péče bývalého vlastníka. Navíc k poškození nemovitosti

mohlo dojít i činností stavební firmy, která v kritickém období

prováděla v blízkosti domu výkopové práce těžkou stavební

technikou. Navrhovatelé nebyli povinni sledovat stav nemovitosti

po podání výzvy k jejímu vydání. Dále navrhovatelé namítali, že

jsou důchodci, respekt. osoby částečně invalidní, kromě uvedené

nemovitosti nevlastní žádný majetek a nejsou schopni požadované

náklady uhradit.

Okresní úřad K., referát regionálního rozvoje rozhodnutím ze

dne 19. 1. 2000, čj. RRR 432/99-330-A/20, odvolání zamítl

a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil

odvoláním na ust. § 94 odst. 2 a 3 stavebního zákona. Námitky

odvolatelů odmítl s tím, že ty byly občanskoprávního charakteru

a o nich není stavební úřad oprávněn rozhodovat. Proto přerušil

řízení a vyzval strany sporu k podání návrhu soudu ve věci určení

vlastníka k předmětné nemovitosti ke dni 12. 7. 1999. Z následných

podání města K. i navrhovatelů pak vyplynulo, že vlastnictví

předmětné nemovitosti nebylo zpochybněno. Okresní úřad dospěl

k závěru, že v době havárie byli vlastníky nemovitosti

navrhovatelé a proto rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

Uvedené rozhodnutí Okresního úřadu napadli navrhovatelé včas

ústavní stížností, v níž namítali, že postupem stavebního úřadu

byla porušena jejich základní práva. K porušení uvedených práv

došlo především tím, že stavební úřad nepostupoval v souladu

s ustanovením § 94 stavebního řádu. Stavební úřad především

nenařídil provedení zabezpečovacích prací vlastníku stavby (tedy

navrhovatelům), ale ihned stavební firmě. Tím nedodržel postup

stanovený § 94 odst. 1 a 2 stavebního zákona. Dopisem ze dne 12.

7. 1999 jen vlastníky nemovitosti informoval o svém rozhodnutí

a vyzval je k okamžitému kontaktování. Navrhovatelé se tak ocitli

v situaci, kdy jim nebylo umožněno, aby provedli sami nezbytné

zabezpečovací práce s náklady, jejichž výši mohli sami ovlivnit

tím, že by zvolili stavební firmu, která by práce provedla. Dále

namítali, že stavebnímu úřadu nepřísluší rozhodovat o povinnostech

vlastníka stavby k uhrazení nákladů, neboť toto právo je zákonem

uloženo obci. Správní orgán tedy rozhodoval nad rámec zákona.

Navrhovatelé ve stížnosti dále namítali, že k devastaci stavby

došlo zanedbáním péče původního vlastníka - města K.. Bylo by

nesprávné, kdyby důsledky špatné údržby nemovitosti měl nést ten

vlastník, který se jím stal v okamžiku zřícení stavby nebo

v bezprostřední časové souvislosti s tímto zřícením. Navrhovatelé

mají za to, že napadenými rozhodnutími správních orgánů byla

porušena jejich základní práva daná čl. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2

odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i čl. 26 Mezinárodního

paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.).

Okresní úřad K., referát regionálního rozvoje, jako účastník

řízení, ve vyjádření ze dne 25. 1. 2001 uvedl, že zabezpečovací

práce nepředstavují definitivní řešení, ale mají odstranit závady,

než bude rozhodnuto o dalším postupu. Zabezpečovací práce mohou

být provedeny jen právnickou nebo fyzickou osobou oprávněnou

k provádění stavebních a montážních prací. Z ust. § 94 odst. 2

stavebního zákona plyne, že hrozí-li nebezpečí z prodlení, je

stavební úřad povinen provedení zabezpečovacích prací zajistit

i na místo vlastníka a nařízením přímo právnické nebo fyzické

osobě. Současně je povinen v rozhodnutí vlastníku stavby uložit,

aby strpěl provedení prací.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se

souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho

očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci,

a to stěžovatel podáním ze dne 12. 2. 2001 a účastník řízení

podáním ze dne 23. 2. 2001 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od

ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to,

že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od

ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení

všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

Postup stavebního úřadu v případě havárií staveb je přesně

stanoven § 94 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona. Podle

těchto ustanovení ohrožuje-li stavba svým stavem život nebo zdraví

osob, popřípadě značné národohospodářské nebo kulturní hodnoty,

a není-li nezbytné stavbu ihned odstranit, nařídí stavební úřad

provedení neodkladných zabezpečovacích prací vlastníku stavby.

Hrozí-li nebezpečí z prodlení a nezajistí-li provedení

zabezpečovacích prací vlastník stavby, stavební úřad ve spolupráci

s obcí zajistí jejich okamžité provedení prostřednictvím právnické

nebo fyzické osoby podnikající podle zvláštních předpisů, která je

k provedení prací odborně vybavena; takové osobě může stavební

úřad provedení prací nařídit. Neodkladné zabezpečovací práce

a odstranění stavby se provádějí na náklad vlastníka stavby.

Zajistí-li stavební úřad provedení prací podle odstavce 2, uhradí

náklady s tím spojené a vymáhá jejich zaplacení na vlastníku

stavby obec.

Je tedy zřejmé, že jednotlivé postupové kroky stavebního

úřadu zákon určuje v ust. § 94 způsobem, od kterého se nelze

odchýlit (kogentním způsobem), přičemž na prvé místo staví práva

a povinnosti vlastníků nemovitostí. Stavební úřad je povinen

nejprve vyzvat vlastníka nemovitosti k odstranění závadového

stavu. Taková právní úprava odpovídá povinnostem vlastníka

nemovitosti nevykonávat vlastnické právo tak, aby poškozovalo

lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou

zákonem (čl. 11 odst. 3 in fine Listiny). Teprve když vlastník

provedení nezbytných prací nezajistí (lhostejno, z jakých důvodů)

a jeho nečinností by mohlo dojít k ohrožení života a zdraví lidí,

zajistí stavební úřad jejich provedení ve spolupráci s obcí sám.

Je tedy zřejmé, že jedině v případě, kdy by vlastník nemovitosti

nezařídil provedení zabezpečovacích stavebních prací a stav

nemovitosti by prokazatelně ohrožoval životy a zdraví lidí,

popřípadě značné hodnoty, mohl by ve veřejném zájmu stavební úřad

zasáhnout do vlastnického práva tím, že by zajistil nezbytné

stavební práce sám. A jen v takovém případě může obec požadovat po

vlastníkovi stavby náklady spojené s nezbytnými stavebními

pracemi. Jiný postup by byl v rozporu s ústavními principy

činnosti orgánů státní správy.

Článek 2 odst. 2 Listiny stanoví, že státní moc lze

uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to

způsobem, který zákon stanoví. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny

povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho

mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Státní orgán

tedy může činit pouze to, co je mu zákonem výslovně dovoleno.

Protože stavební úřad postupoval jiným způsobem, než podle výše

citovaných ustanovení stavebního zákona - bez toho, aniž by vyzval

vlastníky nemovitosti k provedení nezbytných stavebních prací, sám

nařídil jejich provedení stavebnímu podniku a vlastníkům tuto

skutečnost pouze oznámil - Ústavní soud dospěl k závěru, že jeho

postup byl nejen nezákonný, ale v konečném důsledku i protiústavní

zasažením základních práv navrhovatelů obsažených v již citovaných

ustanoveních Listiny.

Ústavními soudu proto nezbylo než napadené rozhodnutí

Okresního úřadu K., referátu regionálního rozvoje ze dne 19. 1.

2000, sp.zn. RRR 432/99-330-A/20, pro rozpor s čl. 2 odst. 2 a čl.

4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zrušit.

Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno pro rozpor

s uvedenými články 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny, nezabýval se

Ústavní soud již namítaným rozporem s dalšími články Listiny,

jakož i s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických

právech.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. března 2001