III. ÚS 16/03Usnesení ÚS ze dne 01.03.2004

III.ÚS 16/03 ze dne 1. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 16/03

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 1. března 2004 ve věci Ing. J. F., zastoupeného JUDr. I. T., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. října 2002 č. j. 7 Cmo 665/2000-230, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel, který se domáhal zrušení výše označeného rozsudku, odůvodnil návrh tím, že se rozhodnutím o změně rozhodnutí soudu I. stupně a tedy o ponechání v platnosti platebního rozkazu, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci 18.300.000,- Kč a uhradit náklady řízení, cítí dotčen v právech zaručených čl. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR. Poukázal na okolnosti, za nichž učinil platbu 30.000.000,- Kč, na výrok a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který považuje za nepochopitelný právě s ohledem na uvedené plnění a uvedl, že proti rozsudku odvolacího soudu podal také dovolání.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo poručeno jeho základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. K ústavní stížnosti musí být připojena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu návrhu a usnesení Nejvyššíhosoudu č. j. 29 Odo 381/2003-252 bylo zjištěno, že stěžovatel podal proti rozsudku soudu II. stupně dovolání, které bylo Nejvyšším soudem dne 13. listopadu 2003 odmítnuto jako opožděně podané. Proti rozhodnutí o dovolání ústavní stížnost nesměřuje, ačkoliv jde o rozhodnutí o posledním prostředku, který stěžovatel k ochraně svého tvrzeného práva využil a který mu byl obsahem § 238 odst. 1 písm. a) obč. soudního řádu, účinným před 1. lednem 2001, příp. § 237 odst. 1 písm. a) obč. soudního řádu, účinným po 1. lednu 2001, poskytnut.

Pro výše uvedené byl návrh jako nepřípustný odmítnut [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Nad rámec rozhodnutí a jeho odůvodnění lze dodat, že stěžovatel v návrhu poukázal na porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, v němž je zakotveno, že lidé jsou svobodní a rovni v důstojnosti i v právech, základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Jde o ustanovení, určující principiální rámec, z něhož Listina základních práv a svobod vychází a lze se jej dovolat pouze v návaznosti na konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo či mělo dojít. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádné konkrétní porušení práv vycházejících z Listiny základních práv a svobod neoznačil, stejně tak ani neuvedl, v čem spatřuje důvody pro své přesvědčení, že byl v předmětné věcisoudem porušen čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2004