III. ÚS 1536/20 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2020

III.ÚS 1536/20 ze dne 11. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky S. J., zastoupené Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem Lidická 26, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2020 č. j. 30 Cdo 1469/2018-182, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2017 č. j. 44 Co 247/2017-152 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2016 č. j. 33 C 70/2014-110, za účasti Nejvyššího soudu Krajského, soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a dále České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, a České republiky - Ministerstva vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 - Letná, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Včas podanou ústavní stížností (doplněnou podáním ze dne 6. 8. 2020), která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž navrhuje, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se podává, že stěžovatelka se jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "první vedlejší účastnice") a České republice - Ministerstvu vnitra (dále jen "druhá vedlejší účastnice") zaplacení částky 6 000 000 Kč z titulu způsobené nehmotné újmy ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která jí vznikla jednáním příslušníků Policie České republiky (dále jen "Policie ČR") v souvislosti s vyšetřováním úmrtí jejího syna A. A., které bylo vedeno Policií ČR, Městským ředitelství policie Brno, 7. oddělením obecné kriminality, pod sp. zn. KRPB-I11167/TČ-2013-060277. Stěžovatelka se konkrétně domáhala vůči první vedlejší účastnici zaplacení částky 3 000 000 Kč z titulu nemajetkové újmy způsobené nesprávným postupem a věcnými závěry Policie ČR při vyšetřování úmrtí jejího syna a vůči druhé vedlejší účastníci zaplacení částky 3 000 000 Kč z titulu nemajetkové újmy způsobené arogantním a neetickým chováním příslušníků Policie ČR, které šlo zcela proti základním principům etiky.

3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky vůči první vedlejší účastníci (výrok I), jakož i proti druhé vedlejší účastnici (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Městský soud vyšel ze zjištění, že závěry orgánů Policie ČR učiněné v rámci vyšetřování úmrtí syna stěžovatelky se promítly do rozhodnutí ve věci samé, a to do usnesení ze dne 27. 6. 2013, č. j. KRPB-I1116/TČ-2013-060277, kterým Policie ČR odložila trestní věc pro podezření ze spáchání blíže nespecifikovaného násilného trestného činu v souvislosti s nalezením oběšeného muže ztotožněného jako A. A. na adrese X., s odůvodněním, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a že není na místě věc vyřídit jinak. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, která byla usnesením Městského státního zastupitelství v Brně (dále jen "městské státní zastupitelství") ze dne 9. 8. 2013 zamítnuta jako nedůvodná. Následný podnět stěžovatelky k výkonu dohledu Krajské státní zastupitelství v Brně odložilo jako nedůvodný, neboť napadená usnesení Policie ČR ze dne 27. 6. 2013 a městského státního zastupitelství ze dne 9. 8. 2013 mají oporu v provedeném šetření. Městský soud přihlédl rovněž k tomu, že v průběhu řízení stěžovatelka podala další stížnosti na postup a chování příslušníků Policie ČR v rámci vyšetřování úmrtí jejího syna, které byly opět řádně projednány a jako nedůvodné následně zamítnuty.

4. Ve vztahu k první vedlejší účastnici městský soud dospěl k závěru, že absentuje jedna ze základních podmínek odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, a to existence nezákonného rozhodnutí, k němuž by namítaný postup musel vést, a zrušení takového rozhodnutí pro jeho nezákonnost s tím, že řízení o náhradu nemajetkové újmy v režimu zákona č. 82/1998 Sb. není řízením revizním, které by mohlo přezkoumávat zákonnost rozhodnutí vydaných orgány činnými v trestním řízení, a že představy stěžovatelky, že orgány činné v trestním řízení snad měly postupovat jinak a dojít k jiným závěrům a vydat jiná rozhodnutí, byly z hlediska odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu bezvýznamné. Ve vztahu k druhé vedlejší účastnici městský soud shledal opodstatněnou uplatněnou námitku promlčení, neboť k tvrzenému neprofesionálnímu jednání příslušníků Policie ČR mělo docházet v období od 7. 5. 2013 do 23. 8. 2013 a šestiměsíční subjektivní promlčecí doba podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. tak počala běžet nejpozději dnem 23. 8. 2013, avšak žaloba byla podána až dne 7. 4. 2014.

5. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") výše citovaným rozhodnutím rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). K námitkám stěžovatelky doplnil dokazování o skutečnost, že na základě pokynu městského státního zastupitelství ze dne 6. 1. 2015, státní zástupce podle § 157 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), uložil Policii ČR opětovně provést ve věcmi poškozeného A. A. další úkony a že po jejich provedení byla věc opětovně podle § 159a odst. tr. řádu usnesením Policie ze dne 29. 7. 2015 odložena s odůvodněním, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak, přičemž stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení byla usnesením městského státního zastupitelství ze dne 3. 9. 2015 jako nedůvodná zamítnuta.

6. Krajský soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, který své zamítavé rozhodnutí ve vztahu k první vedlejší účastnici založil na absenci rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, a to jako základního předpokladu vzniku odpovědnosti státu za odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. Při svém rozhodování vyšel z judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 633/2004, sp. zn. 25 Cdo 2303/2009, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005 a sp. zn. 30 Cdo 370/2013), podle které případná pochybení v postupu policie při prověřování či vyšetřování trestné činnosti, vedoucí k rozhodnutí o věci samé, nelze považovat za nesprávný úřední postup, na jehož základě by mohlo být uvažováno o přiznání odškodnění nemajetkové újmy, neboť případná pochybení by musela vést ke zrušení či změně vydaného rozhodnutí jako nezákonného.

7. Ve vztahu k námitce stěžovatelky ohledně faktického zrušení usnesení Policie ČR ze dne 27. 6. 2013 o odložení věci (z podnětu plukovníka Mgr. Zdeňka Laubeho v rámci jeho prošetření dané věci), kterým bylo znovu otevřeno vyšetřování smrti stěžovatelčina syna, krajský soud konstatoval, že na usnesení Policie ČR ze dne 27. 6. 2013 o odložení věci nelze pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí, které bylo následně zrušeno, neboť usnesení o odložení věci vydané podle § 159a odst. 1 tr. řádu, nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté, a proto je možno v trestním řízení pokračovat případně na základě pokynu státního zástupce, jak se stalo v daném případě, aniž by původní usnesení bylo zrušeno, avšak že po skončení prověřování je třeba vydat nové rozhodnutí podle § 159a tr. řádu nebo zahájit trestní stíhání. Rozhodnutí o odložení věci vydané podle § 159a odst. 1 tr. řádu je možné přirovnat k tzv. "rozhodnutí pro tentokrát" vydanému na základě objasněného skutkového stavu a tomuto stavu po právní stránce odpovídajícímu, přičemž pokud je v šetření případné trestné činnosti či okolnosti úmrtí fyzické osoby pokračováno, nic to nemění na správnosti předchozího odložení věci s ohledem na úroveň tehdy získaných poznatků. Rozhodným bylo, že v daném případě nedošlo k novému šetření ohledně okolností smrti syna stěžovatelky a opakování těch úkonů, které byly terčem její kritiky, ale jednalo se o doplnění šetření o další vyšetřovací úkony, které pak v konečném výsledku řízení opětovně vedly k rozhodnutí o odložení věci, z čehož bylo třeba dovodit, že i předchozí rozhodnutí v ničem nepochybilo, pokud další úkony v šetření učiněné nic nového a podstatného do věci nepřinesly a bylo lze je tak označit za nadbytečné. Krajský soud proto dospěl k závěru, že pokračování v trestním řízení po odložení věci nelze považovat za zrušení předchozího rozhodnutí o odložení věci pro jeho nezákonnost a nemůže zakládat odpovědnost státu za odškodnění nemajetkové újmy, což vedlo k zamítnutí žaloby ve vztahu k první vedlejší účastnici.

8. Ve vztahu k druhé vedlejší účastnici a k námitce stěžovatelky, že uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, krajský soud konstatoval, že není zřejmé, jak by druhá vedlejší účastnice uplynutí promlčecí doby zavinila tím, že stěžovatelka se sice cítila dotčena chováním příslušníků Policie ČR, ale podání žaloby si ponechala jako krajní možnost (formu nátlaku) jak upozornit na podle jejího názoru nesprávný postup Policie ČR. Podle krajského soudu tak okamžik podání žaloby vyplynul ze subjektivních důvodů stěžovatelky, které druhá vedlejší účastnice nemohla nijak ovlivnit a na nich se podílet. Krajský soud proto tvrzený důvod rozporu s dobrými mravy neshledal.

9. Dovolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem v rozsahu nároku stěžovatelky vůči druhé vedlejší účastnici jako nepřípustné odmítl. Dospěl totiž k závěru, že odvolací soud se v otázce posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska dobrých mravů neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2574/2010 a ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3825/2011). V rozsahu nároku stěžovatelky vůči první vedlejší účastnici pak Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným (pro řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to zda lze pod pojem nezákonného rozhodnutí státního orgánu ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. zahrnout podnět policejního orgánu, na základě kterého bylo po pravomocném usnesení o odložení věci podle § 159a odst. 1 tr. řádu pokračováno v trestním řízení, aniž by bylo rozhodnutí o odložení věci formálně zrušeno), toto však zamítl. Nejvyšší soud v návaznosti na svoji předchozí judikaturu setrval na závěru, že základní podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je zrušení či změna nezákonného rozhodnutí. Ve skutečnosti, že po pravomocném usnesením o odložení věci, které však nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, bylo v trestním řízení pokračováno na základě provedeného vlastního šetření policie (bez ohledu na důvody, které vedly k dalšímu pokračování), byť z podnětu poškozené osoby, či z jiného trestním řádem přípustného důvodu, nelze spatřovat naplnění podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Závěry krajského soudu, které jej vedly k potvrzení zamítavého rozsudku soudu městského ve vztahu k první vedlejší účastnici, proto považoval Nejvyšší soud za správné.

II.

Argumentace stěžovatelky

10. Stěžovatelka především nesouhlasí s restriktivní interpretací ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. provedenou obecnými soudy. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1774/08 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4158/2009 namítá, že trváním na formálním zrušení (změně) nezákonného rozhodnutí se v tomto případě přehlíží cíl právní úpravy odpovědnosti státu obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb., tedy aby škoda, způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi, byla odčiněna. Pokud by soudy nižší instance vycházely striktně ze znění ustanovení § 8 odst. 1 tohoto zákona, aniž náležitě zohlednily další významné skutečnosti, postupovaly by v rozporu se smyslem a účelem citovaného ustanovení, jakož i v rozporu s čl. 36 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny. Soudy ignorovaly konstatování profesního pochybení policistů náměstkem policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování Policejního prezídia Policie ČR, plukovníkem Mgr. Zdeňkem Laubem, v jeho přípisu ze dne 24. 9. 2014. Tento důkaz přes opakované návrhy stěžovatelky neprovedly, aniž by svůj postup náležitě odůvodnily a s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly. Tím porušily její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Usnesení Policie ČR ze dne 27. 6. 2013 o odložení věci je tak dle stěžovatelky třeba považovat za pravomocné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., které bylo následně pro nezákonnost fakticky náměstkem policejního prezidenta zrušeno (čímž byl splněn předpoklad pro náhradu škody), když ten nařídil nové prošetření případu, které vedlo k vydání nového rozhodnutí. Nové prošetření věci potom písemně nařídil dozorový státní zástupce městského státního zastupitelství dne 6. 1. 2015. Jestliže nabytím právní moci usnesení o odložení věci ve smyslu § 159a odst. 1 tr. řádu trestní řízení končí, musí jít o tzv. konečné rozhodnutí ve věci. Jediným důvodem nařízení nového vyšetření věci potom bylo profesní pochybení vyšetřujících policistů, nikoliv zjištění nových skutečností.

11. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy dostatečně nepodrobily námitku promlčení vznesenou druhou účastnicí tzv. korektivu dobrých mravů, tedy nezkoumaly, zda nešlo o zjevné zneužití práva. K tomu odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04 a sp. zn. I. ÚS 718/11. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se domáhala řádného vyšetření úmrtí svého syna, byla však opakovaně konfrontována s neochotou, arogancí a pohrdáním ze strany Policie ČR. V důsledku toho se u ní vyvinula psychická porucha, pro kterou je v současné době v péči psychologa a psychiatra a byla uznána částečně invalidní. Do okamžiku uplynutí promlčecí doby byla utvrzována různými pracovníky Policie ČR o správnosti jejich postupu, až po uplynutí promlčecí doby uznal oprávněnost výtek stěžovatelky ke způsobu vyšetřování plukovník Mgr. Zdeněk Laube, když konstatoval profesní pochybení policistů. Soudy proto měly zohlednit náročnost situace stěžovatelky po úmrtí jejího syna, když byla vystavena nevybíravému chování ze strany policistů. Uplatnění námitky promlčení ze strany druhé vedlejší účastnice je tak třeba dle stěžovatelky za této situace shledat za zjevné zneužití práva.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a proto jej odmítl.

14. Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován či odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soud ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

15. Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373) nebo ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581)]. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny [srov. nálezy ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) nebo ze dne 5. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 3005/14 (N 87/77 SbNU 273)].

16. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Podmínky pro přiznání náhrady škody (nemajetkové újmy) podle zákona č. 82/1998 Sb. ve stěžovatelčině případě splněny nebyly, jak soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily. S námitkami stěžovatelky, totožnými jako v nyní podané ústavní stížnosti, se logickým a přesvědčivým způsobem vypořádaly. Jak správně uvedl Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí (bod 41), námitka stěžovatelky, že soudy ignorovaly pro věc zásadní skutečnost, a to konstatování plukovníka Mgr. Zdeňka Laubeho o profesním pochybení policistů, a k tomu neprovedly jí navržený důkaz, by s ohledem na právní posouzení ani při prokázání tvrzené skutečnosti nemohla přivodit změnu napadeného rozhodnutí krajského soudu. S touto skutečností se nadto krajský soud náležitě vypořádal, když doplnil dokazování ohledně dalšího postupu v trestním řízení po usnesení o odložení věci ze dne 27. 6. 2013 a rovněž právně posoudil otázku "faktického" zrušení usnesení o odložení věci (viz výše uvedený výklad pod body 5 a 7). Rovněž pak výhradou stěžovatelky o rozporu námitky promlčení uplatněné druhou vedlejší účastnicí s dobrými mravy, se soudy dostatečně zabývaly, přičemž i tuto důvodnou neshledaly (str. 5 napadeného rozsudku krajského soudu a bod 24 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Nadto Ústavní soud v této souvislosti nepřehlédl, že stěžovatelka byla v průběhu předmětné promlčecí doby evidentně procesně aktivní (stížnost stěžovatelky ze dne 28. 8. 2013, dále ze dne 2. 10. 2013 či zpráva o šetření Veřejné ochránkyně práv ze dne 25. 2. 2014). Právní závěry obecných soudů proto nikterak nevybočují z mezí ústavní konformity.

17. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

18. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

19. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze totiž tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nikoliv za situace, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu