III. ÚS 1534/20 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2020

III.ÚS 1534/20 ze dne 16. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem Antala Staška 38, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, č. j. 6 Tdo 205/2020-256, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 11 To 284/2019-206, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 7. 2019, č. j. 8 T 40/2019-152, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo odepřít výpověď a zásada zákazu sebeobviňování zakotvená v čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stejně tak soudy při svém rozhodování porušily stěžovatelovo právo vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny a zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání byl stěžovateli uložen podle § 175 odst. 2 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené částku ve výši 4 150 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením krajského soudu zamítnuto. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl.

3. Stěžovatel především rozporuje postup soudů, které nevyslechly - z pohledu stěžovatele klíčovou - svědkyni, přičemž ve vztahu k této svědkyni okresní soud jen odkázal na úřední záznam a krajský soud uzavřel, že s ohledem na okolnost, že navrhovaná svědkyně nebyla osobně přítomna posuzovanému jednání, jeví se její výslech jako nadbytečný. K tomu však stěžovatel namítá, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nebyl přítomen nikdo, protože se zkrátka nestalo a stěžovatel v tomto ohledu popírá celou svoji vinu. Navrhovaná svědkyně se však na předmětném místě nacházela v čase, kdy k údajně trestnému jednání stěžovatele mělo dojít, a proto měla k věci co vypovědět. Přesto ji obecné soudy ani jednou nevyslechly a svým postupem odepřely stěžovateli klást této svědkyni otázky, jejichž zodpovězení by mohlo vést k bližšímu objasnění věci.

4. Ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu, který v projednávané věci doplnil dokazování, stěžovatel namítá, že odvolací soud k závěru o vině dospěl na základě toho, že stěžovatel odmítl na místě zasahujícím policistům ukázat sekeru, s níž se měl údajně vytýkaného jednání vůči poškozené dopustit. V tomto ohledu však stěžovatel pouze využil svého práva policistům sekeru neukázat a nevydat a z tohoto jednání proto nelze usuzovat na jeho vinu. Stěžovatel totiž nemůže být nucen k vydání věci, která by (byť jen teoreticky) mohla přivodit jeho trestní stíhání. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 255/05 (veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz). Odůvodnění odvolacího soudu tak lze postavit naroveň situaci, kdy dojde k odsouzení obžalovaného jen proto, že ten využil svého práva nevypovídat. Tímto způsobem však vinu nelze prokazovat a takto zvolený postup nemůže obstát. Soudy svým jednáním porušily zásadu presumpce neviny, neboť bez relevantních důkazů vycházely z toho, že stěžovatel disponoval sekerou, kterou popisovala poškozená. Odsouzení stěžovatele není vystavěno na důkazech, nýbrž pouze na tvrzení poškozené, přičemž orgány činné v trestním řízení si pro potvrzení výpovědi poškozené neopatřily jediný usvědčující důkaz. Závěrem namítá, že se odvolací soud nijak nevypořádal se společenskou zárukou 12 lidí, kteří se za stěžovatele zaručili. V tomto ohledu se proto jedná ze strany odvolacího soudu o opomenutý důkaz.

5. Uzavírá, že soudy si musely být vědomy toho, jaké důsledky může odsouzení pro stěžovatele, dosud bezúhonného vojáka s vynikajícím profesním hodnocením, mít. Přesto v řízení postupovaly v rozporu se zásadou oficiality, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy a provedené důkazy hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Předně je nutné uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší prakticky totožné námitky, které uplatnil již v odvolání a následně i v dovolání a se kterými se obecné soudy náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly.

8. Na tomto místě je také vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].

9. K tomu je možno dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a jehož porušení stěžovatel namítá, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.

10. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy ve svých rozhodnutích ve věci přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru nejen o vině obviněného, ale i o výši způsobené škody, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.

11. To samozřejmě platí pouze za podmínky, ozřejmí-li soud v odůvodnění svého rozhodnutí patřičně důvody, které jej vedly k odmítnutí provedení dalších důkazů navržených obhajobou. K tomu Ústavní soud uvádí, že okresní soud v napadeném rozsudku zdůvodnil, proč obhajobou navrhovaný výslech svědkyně neprovedl. Svůj postup okresní soud náležitě, logicky a dostatečně přesvědčivě odůvodnil, pročež se nemůže jednat o případ opomenutého důkazu v intencích judikatury Ústavního soudu, jak se mylně domnívá stěžovatel (viz zejména odst. 13 rozsudku okresního soudu a odst. 14 usnesení krajského soudu).

12. Označuje-li stěžovatel za opomenutý důkaz rovněž "společenskou záruku 12 lidí, kteří se za stěžovatele zaručili" a vytýká, že odvolací soud k této okolnosti vůbec nepřihlédl, je nutno uvést především to, že se ve skutečnosti o žádný důkaz nejedná. Důkazem je totiž podle ustanovení § 89 odst. 2 tr. řádu vše, co může přispět k objasnění věci (výpovědi, znalecké posudky, věci a listiny atp.). Podobná forma záruky se však netýká objasnění věci, nýbrž jejím smyslem je zaručit se za chování obviněného, resp. za jeho převýchovu či dovršení nápravy (srov. § 6 tr. řádu). Pouze v tomto ohledu proto mohou obecné soudy k této záruce přihlédnout; nikoliv jako k relevantní skutečnosti svědčící o tom, jak se daný skutek stal, případně zda se ho dopustil právě stěžovatel. Smysl podobných záruk proto spočívá nikoliv při hodnocení viny, nýbrž uloženého trestu. V tomto ohledu byl přitom stěžovateli uložen trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, podmíněně odložený na kratší zkušební dobu. Ani v tomto ohledu se proto obecné soudy nedopustily pochybení, které by mohlo dosahovat protiústavní intenzity.

13. Souhrnně lze uvést, že veškeré stěžovatelem uplatněné námitky směřují ke zpochybnění závěrů obecných soudů o jeho vině. Jednání kladené stěžovateli za vinu přitom proběhlo cíleně bez dalších očitých svědků (kromě poškozené) a u tohoto druhu trestné činnosti je naprosto běžné, že se nalézací soud opírá především o nepřímé důkazy. Nyní projednávaný případ v tomto ohledu není ničím ojedinělý; navíc řetězec nepřímých důkazů dovoloval bez důvodných pochyb dospět k závěru o vině stěžovatele a v tomto ohledu není obecným soudům z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout. Obecné soudy jednoznačně vyložily, na základě jakých důkazů dospěly k závěrům o vině stěžovatele. Jako přímý svědek již z povahy věci mohla k celé věci vypovídat pouze poškozená, která, jak se podává z napadených rozhodnutí, měla se stěžovatelem dlouhodobě neurovnané vztahy. Výpověď poškozené však nebyla osamocená, ale byla podpořena i fotodokumentací z místa činu a výpověďmi dalších nepřímých svědků. Na základě takto provedeného dokazování pak okresní soud neměl žádných pochybností o tom, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině, přičemž těmto závěrům, stvrzeným i odvolacím a dovolacím soudem, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho podstatného vytknout.

14. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu