III. ÚS 1296/17 #1Usnesení ÚS ze dne 03.04.2018

III.ÚS 1296/17 ze dne 3. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. S., zastoupeného JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem, sídlem Lucemburská 1599/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2017 č. j. 30 Co 520/2016-380 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. září 2016 č. j. 50 P 96/2013-361, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a 1) I. K., 2) nezletilého A. P. S. a 3) nezletilé V. A. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21. 9. 2016 č. j. 50 P 96/2013-361 byl zamítnut návrh vedlejší účastnice 1) jako matky (dále též "matka") na svěření vedlejšího účastníka 2), nezletilého syna (dále též "nezletilý syn") do její péče (výrok I.), dále byl zamítnut návrh stěžovatele jako otce (dále též "otec") na svěření vedlejší účastnice 3), nezletilé dcery (dále též "nezletilá dcera") do jeho péče (výrok II.) a dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Takto obvodní soud rozhodl za situace, kdy jeho rozsudkem ze dne 14. 10. 2013 č. j. 50 P 96/2013-178, který nabyl právní moci dne 5. 12. 2013, byla schválena dohoda rodičů, na základě které byla nezletilá svěřena do výchovy matky a otci byla uložena povinnost přispívat na její výživu částkou 7 000 Kč měsíčně a nezletilý byl svěřen do výchovy otce a matce byla uložena povinnost přispívat na jeho výživu částkou 2 000 Kč měsíčně. Dále byl upraven styk rodičů s nezletilými, který v zásadě zajišťoval styk rodičů a obou dětí dvakrát v průběhu pracovního týdne (v pondělí odpoledne má obě děti matka, ve čtvrtek odpoledne má obě děti otec) a také vždy střídavě o víkendech (vždy jednou za 14 dnů má obě děti na víkend otec a jednou za 14 dnů má obě děti na víkend matka).

3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 2. 2017 č. j. 30 Co 520/2016-380 byl rozsudek obvodního soudu ve výrocích II. a III. potvrzen (výrok I.) a ve výroku II. rozsudku městského soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud setrval na svých závěrech vyslovených v předchozích rozhodnutích, zároveň však měl za to, že tyto skutečnosti nelze bez dalšího považovat za důvod, pro který by měla být změněna dosavadní výchova nezletilé dcery a tato svěřena do výchovy otce.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel uvádí, že očekával, že městský soud se bude zabývat následky svévolného a závažného rozhodnutí matky odstěhovat se s dcerou do bydliště svých rodičů, když sám ve svém rozhodnutí ze dne 25. 4. 2016 č. j. 30 Co 188/189/2019-298, kterým zamítl návrh matky na vydání předběžného opatření na svěření nezletilého syna do její péče a návrh otce na svěření nezletilé dcery do jeho péče, konstatoval, že důvody, které matka uvedla (aniž by je jakkoliv doložila), nejsou takové povahy, aby matka musela provést tak zásadní rozhodnutí bez předchozí dohody s otcem, popř. bez předchozího rozhodnutí soudu o nové úpravě poměrů nezletilých dětí. Stěžovatel namítá, že obvodní soud citoval ve svém rozsudku tento závěr městského soudu, aniž by se s ním jakkoliv zabýval; avšak ani městský soud rovněž citující tento svůj názor z předchozího rozhodnutí, tuto situaci nezohlednil a nevyvodil z ní žádné závěry. Oba soudy potvrdily nezodpovědný a dostatečně nezdůvodněný postup matky, ale nakonec tuto situaci neřešily. V uvedeném spatřuje stěžovatel závažné pochybení při rozhodování, zcela ignorující nezodpovědný, bezohledný přístup matky k potřebám nezletilých dětí, dokonce přístup s použitím nepravdivých tvrzení, ať již jde o tvrzení výhodnosti nových životních podmínek, nebo o trestném jednání otce, či o překvapivé změně vztahu nezletilé dcery k otci po jejím násilném přestěhování. Soud tuto situaci vůbec nehodnotil, nezabýval se následky unáhleného, egoistického a nezodpovědného chování matky, ohrožujícího další vývoj obou dětí s nebezpečím ovlivňování nezletilé ve vztahu k otci.

5. Stěžovatel namítá, že obvodní soud nevyhověl jeho návrhu a návrhu orgánu sociálně-právní ochrany dětí na provedení důkazů znaleckým posudkem, neprovedl všechny důkazy a u provedených důkazů se nezabýval jejich rozporností a především nerespektoval závazné rozhodnutí a právní názor vyslovený v usnesení obvodního soudu ze dne 25. 4. 2016 č. j. 30 C 188/189/2016 o předběžném opatření, že k námitce otce, že se soud v rozporu s § 877 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nevypořádal s jednáním matky, lze jen dodat, že svévolné jednání matky, která bez souhlasu otce změnila zásadně bydliště nezletilé dcery, čímž prakticky (zřejmě) omezila možnost zachování častého kontaktu dětí, bude zvážena soudem při konečném rozhodnutí ve věci samé.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžného zákona a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a aplikaci zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

10. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného a hodnocení, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (§ 153 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout jen tehdy, shledá-li ve věci extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.

11. Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný; ve svém rozhodnutí však musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Z přiloženého spisového materiálu však nevyplývá, že by stěžovatel jakoukoli námitku v tomto smyslu uplatnil ve svém odvolání a nepřípustně ji tak uplatňuje až ve své ústavní stížnosti.

12. V posuzované věci městský soud doplnil dokazování a dospěl k závěru, že obvodní soud provedl řádně navržené důkazy a na jejich základě učinil správná skutková zjištění. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že v řízení nebyly zjištěny důvody, které by zakládaly možnou změnu již provedené úpravy poměrů nezletilých dětí podle § 907 a 909 občanského zákoníku. Městský soud setrval na svých závěrech vyslovených v předchozích rozhodnutích, že matka postupovala zřetelně neuváženě a proti zájmu obou nezletilých dětí, když se bez dohody s otcem odstěhovala do vzdáleného místa bydliště, a že obvinění matky z pohlavního zneužití nezletilé dcery otcem se jeví vysoce nepravděpodobným. Současně však městský soud uvedl, že tyto skutečnosti nelze bez dalšího považovat za důvod, pro který by měla být změněna dosavadní výchova nezletilé dcery a tato svěřena do výchovy otce. Podle městského soudu nelze totiž přehlédnout okolnosti, za nichž k přestěhování matky došlo. Matka zjevně vnímá otcovo chování jako výrazně autoritářské a po rozchodu s otcem je tak podle soudu i částečně pochopitelné, že se vrací z Prahy do místa svého bydliště, kde má zázemí svých rodičů. Městský soud tak dospěl k závěru, že i když došlo k okolnostem, které lze považovat za změnu poměrů, neodůvodňují tyto okolnosti svěření nezletilé do výchovy otce. Poukázal přitom na to, že nezletilá je vychovávána matkou ve stabilním láskyplném prostředí, je zachován i její pravidelný každotýdenní styk s bratrem, má vybudovaný vřelý vztah k otci, který není matkou negativně ovlivňován. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

13. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu ve výroku II., kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na svěření nezletilé do jeho péče, potvrdil. Stěžovatel se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

14. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. V posuzované věci bylo rozhodnutí obou obecných soudů odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy přihlédly především k zájmům nezletilé. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce neomezují v právech rodiče, pouze upravují otázku výchovy nezletilé jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry obecných soudů, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.

15. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu