III. ÚS 1295/18 #1Usnesení ÚS ze dne 04.12.2018

III.ÚS 1295/18 ze dne 4. 12. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele hlavní město Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 278/18, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018 č. j. 26 Cdo 3872/2016-163, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2016 č. j. 30 Co 2/2016-137 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. července 2015 č. j. 9 C 348/2011-98, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu vlády České republiky, sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 9 C 348/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud rozsudkem ze dne 1. 7. 2015 č. j. 9 C 348/2011-98, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 6. 11. 2015 č. j. 9 C 348/2011-116, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že je na základě § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), vlastníkem nemovitostí - pozemku parc. č. X1, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. X2, objekt k bydlení, pozemku parc. č. X3, zahrada, pozemku parc. č. X4 zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova bez č. p./č. e., vše v katastrálním území Bubeneč, zapsáno u Katastrálního úřadu Praha, Katastrální pracoviště Praha, na listu vlastnictví č. X5. Dle odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu bylo v řízení prokázáno, že Česká republika nebyla ke dni 24. 5. 1991 vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť jejich vlastníkem byla ČSFR, a že vedlejší účastnice od 80. let minulého století o tyto nemovitosti pečuje, provádí jejich rekonstrukce, stavební úpravy a revize. Obvodní soud na straně stěžovatele neshledal naléhavou potřebu vlastnit předmětné nemovitosti, když žalobu na určení vlastnictví předmětných nemovitostí podal až dne 14. 12. 2011, ačkoli byl přesvědčen, že se jejich vlastníkem stal již ke dni 1. 7. 2000.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2016 č. j. 30 Co 2/2016-137 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že v dané věci je třeba s ohledem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu vycházet při možném dvojím výkladu § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. z té interpretační varianty, dle níž musela předmětný majetek vlastnit Česká republika ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. k 24. 5. 1991. Při rozhodování vzal městský soud v potaz především skutečnost, že předmětné nemovitosti dlouhodobě slouží k plnění specifických úkolů České republiky při plnění funkcí vlády jako vrcholného orgánu státní moci, a že vedlejší účastnice nabyla dotčené nemovitosti kupní smlouvou v roce 1983, zrekonstruovala je a řádně udržovala. Městský soud přihlédl též k časové prodlevě mezi vydáním zákona č. 114/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 114/2000 Sb."), od něhož stěžovatel své vlastnické právo ke sporným nemovitostem odvíjí, a který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000, a žalobou podanou až dne 14. 12. 2011.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Přípustnost svého dovolání stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že se v dané věci městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce naplnění zákonných podmínek přechodu vlastnického práva na stěžovatele dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 1. 2018 č. j. 26 Cdo 3872/2016-163 dovolání odmítl s odůvodněním, že městský soud posoudil rozhodné právní otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud dal v napadeném usnesení přednost variantě, podle níž v případech, kdy předmětem sporu je majetek České republiky, jenž byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, musela tento majetek vlastnit Česká republika ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. ke dni 24. 5. 1991.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel má za to, že soudy nesprávně posoudily zákonné podmínky přechodu majetku státu na obce dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Stěžovatel uvádí, že vlastníkem předmětných nemovitostí byla ke dni 1. 7. 2010 Česká republika, stěžovatel je pak nabyl přídělem dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Stěžovatel je přesvědčen, že splňuje-li obec zákonem ukládané podmínky pro přechod majetku, nelze jí upřít vlastnické právo k historickému majetku pouze s odůvodněním, že s tímto majetkem nakládá stát, resp. vedlejší účastnice jako s vlastním, tedy předmětné nemovitosti udržuje a opravuje. Uvedené je soudy dovozováno nad rámec podmínek určených zákonem č. 114/2000 Sb., který zamýšlel omezit vlastnictví státu ve prospěch obcí a umožnit hospodaření obcí s majetkem, jenž byl dosud ve vlastnictví státu. Dle názoru stěžovatele jsou i další argumenty soudů v rozporu s obecným principem spravedlnosti. Stěžovatel má za to, že pro posouzení věci je nerozhodná skutečnost, že nemovitosti vedlejší účastnice nabyla kupní smlouvou v roce 1983, neboť to byla právě vedlejší účastnice, která předmětné nemovitosti v roce 1965 převedla do osobního užívání fyzických osob. Stěžovatel se rovněž ohrazuje vůči tomu, že soudy své rozhodnutí odvozují od skutečnosti, že stát, resp. vedlejší účastnice s předmětnými nemovitosti hospodaří dlouhodobě (v tomto případě od 80. let minulého století), když stěžovatel v této době jako subjekt práva neexistoval, a až s účinností zákona č. 172/1991 Sb. se mohl domoci svého majetku. Právní posouzení soudů je dle stěžovatele také v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s usnesením ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 26 Cdo 1584/2016, ve kterém se Nejvyšší soud přiklonil k výkladové variantě přechodu majetku k účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., tedy k 1. 7. 2010. Stěžovatel proto považuje za rozporné s jeho ústavně zaručenými právy, pokud je v rámci jednoho řízení zjištěno z obdobného skutkového stavu, že naplnil podmínky přechodu majetku, a v rámci souběžného řízení s totožným skutkovým základem je obdobný stav hodnocen soudy zcela opačně tak, že se žaloba zamítá, zvláště pak za situace, kdy je zamítnutí žaloby postaveno pouze na dlouhodobém užívání majetku vedlejší účastnicí jako ubytovací kapacity (ačkoliv tato teze popírá smysl zákona č. 114/2000 Sb., vyjádřený jak v důvodové zprávě, tak v rozhodovací praxi soudů).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami způsobujícími porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Proces výkladu a použití tzv. podústavního práva bývá stižen takto relevantní vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zásah do základního práva může nastat též v důsledku výkladu, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, např. přepjatý formalismus [srov. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 24/98 (N 98/15 SbNU 17)]. Žádnou z takových relevantních vad Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

8. Stěžovatel usiluje o prokázání naplnění podmínek pro přechod vlastnického práva ze státu na něj podle § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., podle kterého do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě). Je tedy zřejmé, že jde o výklad a zejména použití předpisů podústavního práva, nicméně nelze vyloučit, že v důsledku relevantní vady by mohlo dojít k zásahu do práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ke zjištění pochybení takového rázu však Ústavní soud nedospěl. Ze spisu obvodního soudu naopak vyplývá, že obvodní soud i městský soud se podrobně splněním zákonných podmínek pro přechod vlastnického práva na stěžovatele zabývaly, a své právní závěry formulovaly na základě řádně zjištěného skutkového stavu.

9. Jak bylo uvedeno obvodním soudem v odůvodnění jeho napadeného rozsudku, danou problematiku shrnul Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. 28 Cdo 608/2010, v němž konstatuje, že existují dva výklady, kdy ani jeden z nich nelze a priori odmítnout. První výklad vychází z původního záměru zákonodárce restituovat obcím ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. ke dni 24. 5. 1991) jen ty nemovitosti, jež byly k tomuto dni v majetku České republiky, nikoliv však v majetku České a Slovenské Federativní Republiky (dále jen "ČSFR"). Má-li být tato premisa zákona zachována i po vydání novely č. 114/2000 Sb., pak nemůže obec nabýt majetek, který byl ke dni 24. 5. 1991 ve vlastnictví ČSFR, ačkoli ke dni 1. 7. 2000 již je nepochybně ve vlastnictví České republiky. Uvedený závěr vychází ze základní zásady, že novela zákona č. 172/1991 Sb. vyhlášená pod č. 114/2000 Sb., nemůže působit zpětně. Každá změna či doplnění zákona tak může vyvolat předpokládané právní následky až ode dne své účinnosti, tyto následky však nemohou nastat izolovaně, bez ohledu na již dříve platný zákonný text (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2850/2004). Vedle toho druhý výklad zcela opačně dovozuje, že § 2a vložený do zákona č. 172/1991 Sb. zákonem č. 114/2000 Sb. je samostatnou skutkovou podstatou, což lze vedle dalších argumentů podpořit i tím, že od vydání zákona č. 172/1991 Sb. se zásadně změnily státoprávní a společenské poměry. Zánik federace vyvolal mimo jiné k 1. 1. 1993 přechod nemovitostí ve vlastnictví ČSFR do vlastnictví České republiky jako nástupnického státu [čl. 2 písm. a) ústavního zákona č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku]. Je proto namístě posuzovat, zda má tato sukcese jít k tíži obce, hovoří-li jinak právní stav k datu 1. 7. 2000 v její prospěch (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 28 Cdo 1743/2006). Nejvyšší soud ve výše citovaném usnesení sp. zn. 28 Cdo 608/2010 konstatuje, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu výrazně většinově převažuje druhý výše nastíněný výklad, nicméně především s ohledem na případnou nutnost minimalizovat nebezpečí rušivých zásahů do kvantitou nikoli nepodstatného dílu majetku České republiky, který byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, je akcent na plynutí času, na nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem a na zachování právní jistoty dosavadního vlastníka významným kritériem pro rozhodnutí takových případů v souladu s prvním výše uvedeným výkladem.

10. Obvodní soud i městský soud se přiklonily ve věci stěžovatele k první variantě výkladu, tj. k upřednostnění zachování právní jistoty dosavadního vlastníka s ohledem na nepřerušené dlouhodobé užívání daných nemovitostí, když měly za prokázané, že vedlejší účastnice předmětné nemovitosti po jejich nabytí kupní smlouvou ze dne 9. 8. 1983 zrekonstruovala, řádně o ně pečuje, provádí rekonstrukce, stavební úpravy a revize a nemovitosti nepřetržitě užívá k účelu uvedenému v kolaudačním rozhodnutí, tj. k reprezentaci a ubytování vybraných zaměstnanců Úřadu vlády České republiky. Taktéž Nejvyšší soud zdůraznil časový faktor, tedy nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem, a zachování právní jistoty dosavadního vlastníka (případně správce, či nájemce) majetku, a vysvětlil, že tato skutečnost odlišuje danou věc od stěžovatelem uváděných rozhodnutí dovolacího soudu, v nichž se přiklonil k druhému z možných výkladů § 2a zákona č. 172/1991 Sb.

11. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího soudu či soudů nižších stupňů bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Nejvyšší soud podepřel svůj závěr o příklonu k prvé interpretační variantě odkazem na řadu svých rozhodnutí, např. na rozsudek ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2850/2004 či usnesení ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. 28 Cdo 608/2010. V usnesení sp. zn. 28 Cdo 608/2010 Nejvyšší soud uvedl, že proces majetkových restitucí se ani po dvou desetiletích od jeho zahájení - nebo spíše právě pro tuto skutečnost ? neobejde bez výjimek, když do něj zasáhl intenzivním způsobem časový faktor, proto je třeba dát v konkrétních případech průchod individuální spravedlnosti a nelpět na rigidních aplikačních a interpretačních šablonách. Ve sporech hlavního města Prahy s Českou republikou pak Nejvyšší soud na základě konkrétně zjištěných skutečností v citovaném usnesení dovodil, že provádí-li její organizační složka správu nemovitostí, vedoucí tím či oním způsobem k jejich využívání pro diplomatické účely, je přirozenější, aby byly konkrétní právní formy užívání nemovitostí realizovány ve vztahu stát - diplomatická mise, než město - diplomatická mise. Ústavní soud závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu 28 Cdo 608/2010 svým usnesením sp. zn. II. ÚS 3242/10 ze dne 4. 1. 2011 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/) již aproboval a akceptoval i argumentaci Nejvyššího soudu, podle níž o konflikt s jeho dřívější judikaturou nejde. Obdobně postupoval Ústavní soud již dříve v usnesení sp. zn. III. ÚS 2180/07 ze dne 30. 7. 2008. Od těchto závěrů nevidí Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní posuzované věci. Stěžovateli tedy lze dát za pravdu v tom, že v některých případech Nejvyšší soud ve věcech přechodu majetku státu do vlastnictví obcí rozhodl opačným způsobem, než v jeho věci, a judikatura Nejvyššího soudu je v této otázce nejednotná, jak však bylo shora vysvětleno, zvolení té či oné výkladové varianty závisí vždy na konkrétních okolnostech věci, mimo jiné na hledisku nepřerušeného dlouhodobého užívání nemovitostí určitým způsobem.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu