III. ÚS 1205/11 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2011

III.ÚS 1205/11 ze dne 23. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. Š., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem v Praze 1, Spálená 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 2. 2011 č. j. 28 Cdo 4566/2010-430, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010 č. j. 35 Co 588/2009-376 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 6. 2009 č. j. 22 C 119/2005-306, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 20. 4. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jak má být zakotveno v čl. 4 Ústavy České republiky a zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak patrno z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 22 C 119/2005, napadeným rozsudkem obvodního soudu ze dne 8. 6. 2009 č. j. 22 C 119/2005-306 bylo k žalobě městské části Praha 2 rozhodnuto, že stěžovatel (jakožto žalovaný) je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 840 Kč s úroky z prodlení (výrok I), v části, kde se žalobkyně domáhala zaplacení částky 62 433 Kč a úroků z prodlení, byla žaloba zamítnuta (výrok II), dále jím byl zamítnut stěžovatelův protinávrh, aby mu žalobkyně uhradila částku 215 618 Kč s úroky z prodlení (výrok III), a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok IV až VI). Na základě odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 18. 5. 2010 č. j. 35 Co 588/2009-376 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a v zamítavém výroku o protinávrhu stěžovatele potvrdil (výrok I) a v zamítavém výroku ohledně částky 62 433 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni uvedenou částku spolu s úrokem z prodlení (výrok II), a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 50 699,94 Kč (výrok III) a na nákladech odvolacího řízení částku 61 384 Kč (výrok V) a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). O dovolání, které následně stěžovatel podal, rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 2. 2011 č. j. 28 Cdo 4566/2010-430 tak, že se toto dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu zamítá, jinak že se odmítá, a dále že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v soudním řízení se původně jednalo o zaplacení částky 89 273 Kč s příslušenstvím za užívání nebytových prostor ve Španělské ulici v Praze 2, přičemž důvodnost žaloby dle stěžovatele závisela na posouzení otázky, zda tyto nebytové prostory mu byly pronajaty k účelu, ke kterému byly stavebně určeny, a zda byly pronajaty v souladu se zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Namítá přitom, že uvedený zákon obecné soudy nesprávně vyložily a aplikovaly, a tvrdí, že uzavřené smlouvy o nájmu (ze dne 30. 10. 1992 a 1. 11. 1998) jsou neplatnými právními úkony ve smyslu § 39 občanského zákoníku a § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Důvodem má být jednak nesoulad mezi stavebním určením pronajatých prostor a účelem jejich nájmu (v této souvislosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že nevycházely z kolaudačního rozhodnutí) a jednak skutečnost, že smlouva neobsahuje údaj o účelu nájmu. Dále stěžovatel namítá, že nebyl "dostatečným způsobem proveden důkaz", a to doklad ze dne 29. 10. 1975, nazvaný "dodatečné rozhodnutí o přípustnosti stavby - stavebních úprav", a že z tohoto důkazu nebyly vyvozeny příslušné věcné a právní závěry. Dle stěžovatele jde o listinu odporující svým obsahem tehdejší legislativě, takže se má jednat o listinu bez právní valence, síly a platnosti. V návaznosti na to stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že se otázkou platnosti uvedené listiny zabýval jen okrajově, a dovolacímu soudu, že se touto problematikou nezabýval vůbec, ač byla podrobně rozvedena v dovolání. Z listiny přitom vyplývá, že mohly být v předmětných prostorách provedeny stavební úpravy (změny), nepochybně však se tak stalo v rozporu s tehdejšími stavebně právními předpisy, a tudíž je dodatečné povolení k užívání na základě dodatečného rozhodnutí o přípustnosti stavby jednak neplatné, a jednak ani nemůže nahradit kolaudační rozhodnutí. Na listině není vyznačena právní moc, takže není postaveno najisto, zda zmíněné rozhodnutí nabylo právní moci, zmatečný je i vlastní obsah, kdy chybí část výroková i část odůvodnění a je v něm nesprávný odkaz na aplikovaný právní předpis, navíc stavební úřad postupoval v rozporu s tehdy platnou legislativou. Dle stěžovatele je tak třeba vycházet z judikatury Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že smlouvy o nájmu, které uzavřel s žalobkyní, posoudily jako platné právní úkony, přičemž vyslovuje nesouhlas s tím, jakým způsobem zhodnotily důkaz listinou ze dne 29. 10. 1975, na straně druhé ale stěžovatel tvrdí, že se jedná o tzv. opomenutý důkaz. Z hlediska práva na spravedlivý proces, jehož porušení je stěžovatelem v ústavní stížnosti tvrzeno, je relevantní pouze námitka, že obecné soudy "opomenuly" výše uvedený důkaz. Vyjadřuje-li pak stěžovatel nesouhlas s tím, jak posoudily otázku platnosti předmětných nájemních smluv (a jak v této souvislosti hodnotily uvedený důkaz), takováto námitka (vůbec) není s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit, neboť otázky, jež stěžovatel (ať již přímo, nebo nepřímo) předkládá k řešení, náleží řešit nikoliv Ústavnímu soudu, ale soudům obecným. Jak totiž Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), nelze považovat za další či "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

V daných souvislostech předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu může být v principu "jen" to, zda se obecné soudy - vzhledem ke stěžovatelově argumentaci - platností zmíněných smluv zabývaly a zda své závěry řádně zdůvodnily ve svých rozhodnutích. Jak patrno z napadeného rozhodnutí obvodního soudu, uvedený soud se otázkou existence (platného) nájemního vztahu poměrně podrobně zabýval (jednak na straně 12 až 13 a dále na straně 19 až 20), načež (a to i s poukazem na výsledky řízení, jež bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 po sp. zn. 23 C 178/2002) dospěl k závěru, že předmětné prostory byly z hlediska stavebně technického způsobilé k užívání jako kanceláře, a dále pak, že nájemní smlouva nebyla neplatná ani z jiného důvodu. Nutno podotknout, že obvodní soud v souvislosti s řešením otázky "způsobilosti" předmětných prostor argumentoval rovněž listinou ze dne 29. 10. 1975, a tudíž se u této listiny o tzv. opomenutý důkaz nemůže jednat, jak stěžovatel tvrdí.

Především pak je třeba poukázat na závěry městského soudu (str. 10 rozsudku), jenž se s námitkou neplatnosti smluv rovněž vypořádal, když poukázal na to, že daná otázka není podstatná, protože předmětem řízení je bezdůvodné obohacení z titulu užívání příslušných nebytových prostor bez právního důvodu, s tím, že není rozhodující, zda se takové užívání děje na základě neplatné smlouvy nebo po skončení nájmu ze smlouvy platné. Tímto způsobem se ostatně uvedený soud vypořádal i se zmíněným důkazem, neboť je zřejmé, že je-li daná právní otázka z hlediska posouzení uplatněného nároku bezpředmětná, nemá význam v daném směru zjišťovat skutkový stav. Rovněž tak není pravda, že by se stěžovatelovou argumentací stran "platnosti" zmíněné listiny nezabýval dovolací soud. Tento soud sice sám uvedl, že se jí "nezabýval", mínil tím ovšem, že není třeba se jí zabývat věcně (viz str. 9), a také řádně zdůvodnil, z jakého důvodu - jednak se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že jde o otázku irelevantní (z hlediska výsledku sporu), přičemž vysvětlil, co ho k tomuto závěru vedlo, a jednak argumentaci odvolacího soudu dále doplnil. Stěžovatel v ústavní stížnost na zmíněné úvahy odvolacího a dovolacího soudu v podstatě nereaguje, a tedy ani neuvádí, z jakého důvodu mají tyto být z hlediska věcného nesprávné (a to do té míry, že zde dochází k porušení ústavnosti), a proto Ústavnímu soudu nezbývá, než na ně stěžovatele plně odkázat.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu