III. ÚS 1200/12 #1Usnesení ÚS ze dne 03.05.2012

III.ÚS 1200/12 ze dne 3. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CzechDate s. r. o., se sídlem v Praze 4, Nad Spádem 640/18, zastoupené Mgr. Janem Mauricem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Spádem 640/18, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. ledna 2012 č. j. 115 EC 3/2011 - 25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejích práv garantovaných v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho občanskoprávní věci, a to ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Hradci Králové zavázal žalovaného D. B. zaplatit stěžovatelce (v řízení žalobkyni) 1 014 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku města Hradec Králové, na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatelka nabyla postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 300 Kč (soudní poplatek).

K nákladovému výroku soud s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2777/11, uvedl, že žalobce podal u zdejšího soudu "více takovýchto žalob, které jsou zjevně typové, odlišené pouze osobními či časovými údaji" a je tudíž zřejmé, že v případě nákladů za zastoupení advokátem nejde na straně procesně úspěšného účastníka o účelně vynaložené náklady řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř..

V ústavní stížnosti stěžovatelka těmto úvahám soudu obsáhle oponuje a shledává v nich porušení jak práva na rovnost před zákonem tak porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí, a tím i zásady právní jistoty, jestliže v jiných skutkově a právně totožných věcech rozhodl soud odlišně a stěžovatelce co do výše náhrady nákladů plně vyhověl. Soudu též vytýká, že svůj nákladový výrok náležitě a řádně nezdůvodnil, jakož i to, že nezohlednil konkrétní okolnosti daného případu a nevyzval ji, aby požadované náklady řízení blíže odůvodnila. Je přesvědčena, že náklady advokátního zastoupení ve výši 8 220 Kč vynaložila účelně.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky, o nichž Ústavní soud již rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné usneseními sp. zn. II. ÚS 1196/12 ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 1201/12 ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 1313/12 a sp. zn. II. ÚS 1384/ 12 ze dne 19. 4. 2012 odmítl.

To je významné potud, že tam vyslovené závěry se uplatní i v dané věci, neboť není zde důvodu se od nich jakkoliv odchýlit. Nosné důvody těchto rozhodnutí jsou stěžovatelce známy, a proto postačí na ně jen odkázat.

Lze je shrnout tak, že napadené rozhodnutí nelze kvalifikovat jako "svévolné" či excesivní, jestliže obecný soud své rozhodnutí určitým způsobem odůvodnil, a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního akceptovatelné.

Pouze pro úplnost se již jen připomíná stěžejní úvaha soudem poukazovaného usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, vydaného v řízení o připodobitelné ústavní stížnosti stěžovatele Bazcom, a. s., v němž Ústavní soud konstatoval, že "... pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený".

Na řečeném nemění ničeho ani odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012, pakliže v něm Ústavní soud nabídl obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob"., jež bude pokládat též za ústavně konformní.

Lze proto uzavřít, že se stěžovatelce porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a že i tato její ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu