III. ÚS 1168/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.12.2015

III.ÚS 1168/15 ze dne 3. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1.Ladislava Navrátila, 2. Benedikta Mišoviče, 3. Ing. Marie Navrátilové, 4. Otty Semotána a 5. Josefa Pulika, zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 10, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, č.j. 30 Cdo 509/2013-273, ve znění opravného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, č.j. 30 Cdo 509/2013-308, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - České národní banky se sídlem Praha 1, Na Příkopě 28, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu v rozsahu výroku II., neboť jím mělo dojít k porušení jejich základního práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále práva vlastnit majetek dle jejího článku 11.

V řízení vedeném podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhali náhrady škody, jež jim měla vzniknout vůči státu z důvodu, že Česká národní banka (resp. Ministerstvo financí jako orgán, který tehdy vykonával příslušnou pravomoc) zanedbala svůj dozor nad činností investiční společnosti, do které stěžovatelé vložili finanční prostředky, a umožnila tak defraudaci jejího majetku. Napadeným rozsudkem odmítl ve výroku II. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů v rozsahu jejich nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku.

Stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly podústavní právo, konkrétně ustanovení § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, takovým způsobem, který a priori vyloučil možnost domoci se v tomto případě požadované náhrady škody; jeho extenzivním výkladem na ně uvalil nesplnitelné důkazní břemeno a tím porušil jejich základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny, jak to vyplývá i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1430/13.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud, který zdůraznil, že otázka příčinné souvislosti v případě tvrzené škody v podobě ušlého zisku byla vyřešena v souladu s jeho konsolidovanou rozhodovací praxí, která již byla i předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 248/06 a IV. ÚS 2116/09, v nichž tamní ústavní stížnosti byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Dle názoru Nejvyššího soudu jde v dané věci o stejnou právní otázku a ústavní stížnost proto není důvodná.

Česká národní banka se ve svém vyjádření ztotožnila s argumentací Nejvyššího soudu, již s ohledem na námitky obsažené v ústavní stížnosti dále rozvinula. Vyvrací, že by Nejvyšší soud na stěžovatele uvalil nesplnitelné důkazní břemeno a dovozuje, že právo stěžovatelů na spravedlivý proces porušeno nebylo; z odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečně patrné, že i za stávající situace měl soud bez dalšího dokazování dostatek podkladů pro závěr, že nárok na náhradu ušlého zisku, tak jak jej stěžovatelé konstruovali, jim nepřísluší, a ze stejných důvodů nemohlo být postupováno podle ustanovení § 136 o. s. ř., jak stěžovatelé navrhovali. Vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně zamítl.

Vyjádření byla zaslána stěžovatelům na vědomí, kteří možnosti repliky nevyužili.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Ústavní soud pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu výše citovaného ustanovení zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s ústavní stížností, kterou Ústavní soud již dříve usnesením ze dne 3. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1171/15 odmítl jako návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněný. V odůvodnění uvedl, že "obecné soudy odmítly považovat za škodu, která měla stěžovatelům vzniknout v důsledku nečinnosti státu při dohledové činnosti nad investiční společností, ušlý zisk spočívající v případných výnosech z úroků z peněz, které by stěžovatelé - podle svého tvrzení - dosáhli jejich ponecháním na účtech v bance. Podle obecných soudů totiž při rozhodování o uvedeném nároku nebylo lze vycházet z předpokladu, že pokud by stěžovatelé nemohli investovat právě tímto způsobem, postupovali by jinak a s rozumnou pravděpodobností by dosáhli určitého zhodnocení své investice. Jednalo by se pouze o spekulaci, bez reálného základu v provedeném dokazování. Ostatně platí, že ani v případě včasného zásahu státu by nebylo možné vyloučit, že by stěžovatelé své peníze neinvestovali jiným (třeba i rizikovým) způsobem, který by k žádnému výnosu nevedl, případně že by je k žádné investici nepoužili. Příčinnou souvislost mezi nečinností státu a tvrzeným ušlým ziskem přesvědčivě prokázat nelze. Na tomto závěru přitom nemůže nic změnit ani přesné určení data, od kdy měl stát zasáhnout".

Pakliže obecné soudy dospěly k závěru, že zde není potřebná příčinná souvislost, a náležitým způsobem jej odůvodnily, nelze jejich rozhodnutí považovat za svévolné, nerozumné či vybočující z mezí obecně akceptovatelných interpretačních pravidel.

Toto hodnocení lze pak vztáhnout i na závěr o nepřípustnosti dovolání v části, v níž tomuto závěru stěžovatelé oponovali. V částečném odmítnutí dovolání proto nespatřuje Ústavní soud žádný exces, který by otevíral prostor pro jeho případný kasační zásah.

Porušení základních práv stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny napadeným rozsudkem tak doloženo nebylo.

Z výše uvedených důvodů odmítl Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu