III. ÚS 1130/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.10.2015

III.ÚS 1130/15 ze dne 15. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STEKO, spol. s r. o., se sídlem Březnice, Hudčice 82, zastoupené JUDr. Ing. Adamem Černým, LL. M., advokátem a společníkem AK Heřmánek & Černý, s. r. o., se sídlem Praha 2, Dřevná 382/2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015 č. j. 2 Ko 32/2013-975, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 16. 4. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, STEKO, spol. s r. o. (dále jen "úpadce" nebo "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o návrhu úpadce na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce pro odvolací řízení (o návrhu na zproštění Michala Edla funkce správce konkursní podstaty).

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 13. 10. 2006 usnesením č. j. 40 K 15/2006-215 Krajský soud v Praze (dále jen "konkursní soud") prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustanovil Michala Edla. Proti tomuto rozhodnutí podal úpadce odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2007 č. j. 1 Ko 469/2006-331 odmítl. Dovolání úpadce proti usnesení odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 24. 4. 2007 č. j. 29 Cdo 1532/2007-472.

Podáním ze dne 22. 4. 2010 se úpadce opakovaně domáhal, aby konkursní soud rozhodl o jeho návrhu na zproštění Michala Edla funkce správce konkursní podstaty. Jeho návrh byl usnesením konkursního soudu ze dne 19. 3. 2013 č. j. 40 K 15/2006-916 (původně označeným jako č. j. 40 K 15/2006-911) zamítnut. Proti tomuto usnesení podal úpadce odvolání ze dne 4. 4. 2013 a současně požádal konkursní soud, aby podle § 30 a § 138 o. s. ř. rozhodl o osvobození od zaplacení soudního poplatku, nákladů řízení, a o ustanovení zástupce pro odvolací řízení, z důvodu špatného zdravotního stavu osoby jednatele a jediného společníka úpadce, a jeho špatné majetkové a finanční situace.

Dne 18. 6. 2013 usnesením č. j. 40 K 15/2006-939 konkursní soud úpadci osvobození od soudních poplatků nepřiznal (výrok I), a návrh úpadce na ustanovení zástupce pro odvolací řízení proti usnesení konkursního soudu ze dne 19. 3. 2013 č. j. 40 K 15/2006-911 zamítl (výrok II). Konkursní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na ustanovení § 138 o. s. ř. a konstatoval, že úpadce v odvolání neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, jež by jeho žádost o osvobození od soudních poplatků odůvodňovaly. Z dosavadního průběhu řízení je zřejmé, že úpadce kvalifikovaným způsobem hájí své zájmy, a proto v situaci, kdy v odvolacím řízení není povinné zastoupení advokátem a kdy úpadce žádné konkrétní skutečnosti, jež by takovou potřebu odůvodňovaly, neprokázal, není dle názoru konkursního soudu třeba úpadci ustanovit zástupce k ochraně jeho zájmů. Proto návrh úpadce posoudil jako nedůvodný, osvobození od soudních poplatků úpadci nepřiznal a návrh na ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř. zamítl.

Dne 28. 1. 2015 usnesením č. j. 2 Ko 32/2013-975 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání úpadce usnesení konkursního soudu ze dne 18. 6. 2013 č. j. 40 K 15/2006-939 potvrdil. Poukázal na dosavadní průběh řízení, v němž úpadce - aniž byl zastoupen - opakovaně soudu předkládal podání, návrhy, podával odvolání proti rozhodnutí konkursního soudu a dovolání proti rozhodnutím soudu odvolacího, přičemž vždy výstižně reprodukoval rozhodné skutečnosti, dostatečně specifikoval důvody a pregnantně formuloval té závěrečné návrhy. Za dané situace odvolací soud dospěl k názoru, že ochrana zájmů úpadce nevyžaduje ustanovení zástupce, a to ani pro doplnění - po formální stránce - perfektního a tedy projednatelného odvolání. Dále odvolací soud konstatoval, že podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je konkursní řízení od soudního poplatku osvobozeno a úpadci poplatková povinnost v souvislosti s podáním odvolání nevznikla; jeho (nadbytečné) žádosti o osvobození od placení soudního poplatku za odvolání proto nelze vyhovět. Toto rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným usnesením odvolacího soudu ze dne 28. 1. 2015 č. j. 2 Ko 32/2013-975 byl porušen čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka dále tvrdila, že odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu tím, že rozhodl v rozporu s platným právem, s jejím odvoláním se vypořádal zcela nedostatečně a nepřesvědčivě, a polemizovala s důvody obsaženými v napadeném rozhodnutí. Dále namítla, že odvolací soud jí neposkytl možnost odvolání doplnit a bylo jí znemožněno obrátit se na Českou advokátní komoru s žádostí o určení advokáta. Napadené rozhodnutí stěžovatelka dále označila za rozporné se zásadou rovnosti zbraní a zásadou kontradiktornosti procesu.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti byl především nesouhlas stěžovatelky s posouzením jejích poměrů z hlediska splnění podmínek pro osvobození od soudního poplatku ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., v důsledku čehož jí nebyl soudem ustanoven zástupce pro odvolací řízení, čímž mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud především konstatuje, že článek 36 odst. 1 Listiny, stejně jako jemu korespondující čl. 6 odst. 1 Úmluvy, na které stěžovatelka ve své stížnosti poukázala, ani jiná ustanovení Listiny či Úmluvy, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu nezakládá.

Ústavní soud je toho názoru, že byť ústavní stížnost směřuje proti nemeritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, nelze odhlédnout od skutečnosti, že toto nemeritorní rozhodnutí se bezprostředně týkalo základního práva stěžovatelky na právní pomoc v řízení před soudy, zaručeného každému článkem 37 odst. 2 Listiny; v řízení vedoucím k jeho vydání proto bylo nutné - přiměřeně k povaze rozhodnutí - respektovat ústavní záruky spravedlivého procesu. I v takových případech však platí, že právní posouzení podmínek pro ustanovení zástupce účastníku dle § 30 o. s. ř. je primárně věcí obecných soudů, a Ústavní soud je může přehodnocovat jen ve výjimečných případech zjevné svévole, kterou ovšem v projednávaném případě z ústavní stížnosti ani napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nešlo dovodit.

V nálezu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281) Ústavní soud v souvislosti s nepřiznáním osvobození od soudních poplatků obecným soudem uvedl, že "... rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000)". Jinak řečeno, posouzení poměrů účastníka, jakož i otázky, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, je zásadně věcí obecných soudů.

V případě stěžovatelky odvolací soud shodně se soudem konkursním konstatoval, že k ochraně zájmů stěžovatelky není nezbytně třeba ustanovit zástupce pro odvolací řízení. Ústavní soud je toho názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí konkursního soudu, dostatečně uvádějí důvody, na nichž byla založena; odvolací soud tudíž nerozhodoval svévolně, a Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj zásah.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu