III. ÚS 111/14 #1Usnesení ÚS ze dne 15.01.2015

III.ÚS 111/14 ze dne 15. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. M. a 2. V. M., zastoupených JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem v Brně, Martina Kříže 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 3 Tdo 937/2013, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2013 sp. zn. 5 To 415/2012 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 6. 2012 sp. zn. 30 T 175/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jsou názoru, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov shora uvedeným rozsudkem stěžovatele 1. (J. M.) uznal vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem pytláctví podle § 304 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a stěžovatele 2. (V. M.) uznal vinným přečinem pytláctví podle § 304 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku.

Za uvedené přečiny soud prvního stupně stěžovatele 1 odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců a jeho výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Dále mu uložil úhrnný peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 300 Kč, celkem tedy ve výměře třicet tisíc Kč s tím, že pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nevykonal, mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Stěžovatele 2 soud odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců a jeho výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále mu uložil úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců. Rozhodl rovněž o trestu propadnutí, resp. zabrání specifikovaných věcí a o vzneseném nároku na náhradu škody.

O odvoláních podaných oběma stěžovateli rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl.

Následná dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněná) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel 1 namítá, že nevěděl o zákazu použití noktovizoru, kterým měl opatřenu svou zbraň, dále uvádí, že účasten skonu srnce nebyl a jeho nález chtěl oznámit až ráno. Má za to, že v řízení k vyvrácení jeho obhajoby nedošlo.

Stěžovatel 2 napadeným rozhodnutím vytýká, že obecné soudy dovodily jeho spolupachatelství k přečinu pytláctví z nedostatečných a převážně jen nepřímých důkazů, a to zejména z nálezu srnce v kufru automobilu; oponuje především tvrzením, že sám se v kritické době na posedu nenacházel a spal ve vozidle. Dále dává najevo přesvědčení, že nebylo prokázáno, jakým způsobem jel nepřiměřenou rychlostí, za jakých okolností pil alkoholické nápoje a zda jimi byl ovlivněn. Upozorňuje na rozpory ve svědeckých výpovědích, vyjadřuje se též ke znaleckým posudkům a vyjadřuje též výhrady proti zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování.

Nejvyšší soud, vyslovují se závěrem stěžovatelé, odmítnutím dovolání znemožnil odstranění tohoto nezákonného výsledku řízení.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelé pokračují v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresovali již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekávají, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatelů dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovateli tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatelů, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatelů k posouzení průběhu kritických skutků (resp. jejich pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo. Jinak řečeno, skutková charakteristika námitek uplatněných stěžovateli ústavněprávní roviny, vymezené konstantní judikaturou Ústavního soudu, očividně nedosahuje.

Ke zjištěním, odvíjejícím se z důkazů nepřímých (tj. zejména ze souvislosti místa, kde byla nalezena ve voze zbraň, skutečností zjištěnými na místě posedu v lese i místa, kde došlo k nálezu mrtvého srnce), se patří připomenout, že odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav založený na řetězci navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o nepřímé důkazy další; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích § 2 odst. 5 tr. řádu postačující.

Obecné soudy se též přesvědčivě (a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí) vyjádřily k právnímu posouzení věci a uplatněným právním názorům není důvod z ústavněprávního hlediska (ani se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe) cokoli vytýkat.

Stěžovatelé sice do petitu ústavní stížnost zahrnuli i usnesení Nejvyššího soudu, avšak ústavněprávně relevantní důvody, proč je pokládají za protiústavní, neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu