III. ÚS 106/11 #1Usnesení ÚS ze dne 03.02.2011

III.ÚS 106/11 ze dne 3. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., právně zastoupené JUDr. Miroslavem Pavlasem, advokátem AK se sídlem Fügnerova 12, 702 00 Ostrava - Přívoz, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. října 2010 č. j. 21 Cdo 3645/2009-119, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. ledna 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení výroku pod bodem II usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 19. října 2010 č. j. 21 Cdo 3645/2009-119, a to pro porušení článku 1 Ústavy České republiky a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud "nálezem vyslovil, jak dalece a z jakých důvodů může soud omezit účastníka řízení v jeho procesních právech daných zákonem č. 99/1963 Sb., aby nezavdal důvod k oprávněnému podání žaloby pro zmatečnost dle ust. § 229 odst. 3 o. s. ř. účastníkem řízení, kterému nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem".

Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby "žaloba pro zmatečnost z důvodu odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem (§ 229 odst. 3 o. s. ř.) byla vyčleněna z § 229 o. s. ř. jako samostatné ustanovení § 229a, s doplněním odstavce 2 ve znění: Žalovaným při podání žaloby pro zmatečnost z důvodu odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem dle odst. 1 § 229a je soud, který svým nesprávným postupem neumožnil účastníku řízení uplatnit v plném rozsahu procesní práva přiznaná mu tímto zákonem".

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2008 č. j. 11 Cmo 302/2007-73 bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2007 č. j. 66 C 22/2006-27, kterým soud zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou podala žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka"), směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2006 č. j. 22 Co 135/2006-90. Usnesení vrchního soudu napadla žalobkyně dovoláním.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010 č. j. 21 Cdo 3645/2009-119 bylo ve výroku pod bodem I dovolání žalobkyně odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Ve výroku pod bodem II byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.760,- Kč.

II.

V ústavní stížnosti, která je nepřehledná a postrádá jakoukoli ústavněprávní argumentaci, stěžovatelka uplatňuje výlučně námitky ve vztahu k rozhodnutí obecných soudů o její žalobě pro zmatečnost a ve vztahu k rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadený výrok rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení výroku pod bodem II usnesení Nejvyššího soudu o nákladech dovolacího řízení. Ve vztahu k napadenému výroku usnesení Nejvyššího soudu o nákladech dovolacího řízení však stěžovatelka žádné konkrétní námitky neuplatňuje.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení, otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Žádné z ústavně relevantních pochybení však Ústavní soud v předmětné věci neshledal. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o nákladech dovolacího řízení nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Dovolací soud své rozhodnutí řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Napadené rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Protože ústavní stížnost neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých stěžovatelka dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost v této části posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

Kromě výše uvedeného Ústavní soud navíc shledal, že v další části petitu se stěžovatelka domáhá něčeho, k čemu Ústavní soud není příslušný. Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti vymezeny v ust. § 82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu však nelze dovodit jeho oprávnění k legislativní činnosti či k provádění výkladu právních předpisů. Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhá toho, aby Ústavní soud provedl novelizaci občanského soudního řádu, či provedl výklad občanského soudního řádu, Ústavní soud konstatuje, že není podle Ústavy a zákona k takovému rozhodnutí oprávněn.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z části odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a z části ji odmítl podle ust. § 43 odst.1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu