III. ÚS 102/94Nález ÚS ze dne 15.12.1994 Přiměřená náhrada při rozdělení podílového spoluvlastnictví

1. Zákonem stanovená možnost rozdělení podílového spoluvlastnictví ve svých důsledcích znamená pro spoluvlastníka, jehož spoluvlastnický podíl je přikázán ostatním spoluvlastníkům, nucené odejmutí vlastnického práva, jež musí splňovat ústavní podmínky stanovené článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Mezi tyto podmínky patří i povinnost poskytnutí náhrady.

2. Přiměřenou náhradu nutno chápat jako hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích, ekvivalent umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům.

III.ÚS 102/94 ze dne 15. 12. 1994

N 61/2 SbNU 175

Přiměřená náhrada při rozdělení podílového spoluvlastnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl po ústním jednání dne

15. prosince 1994 v senátě ve věci ústavní stížnosti o zrušení

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 1994, sp. zn.

11 Co 101/94 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 9.

července 1993, sp. zn. 8 C 75/92, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 1994,

sp. zn. 11 Co 101/94 a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne

9. července 1993, sp. zn. 8 C 75/92, se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou ve lhůtě, stanovené § 72 odst.

2 zákona č. 182/1993 Sb., se navrhovatelka domáhala zrušení

rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 9. července 1993, sp.

zn. 8 C 75/92 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne

30. března 1994, sp. zn. 11 Co 101/94. Uvedla, že těmito soudními

rozhodnutími bylo porušeno její právo, zaručené čl. 11 Listiny

základních práv a svobod, kdy jako spoluvlastnice nemovitostí byla

zbavena spoluvlastnického podílu. Ke zrušení podílového

spoluvlastnictví došlo na návrh ing. J. N., jehož podíl činil

l/6, a Ž. N. s podílem 3/6. Jestliže tito spoluvlastníci nechtěli

ve spoluvlastnictví setrvat, pak, podle názoru navrhovatelky, soud

neměl vyhovět jejich návrhu na přikázání celé věci, nýbrž měl ji

přikázat těm, kdož si chtěli věc ve spoluvlastnictví, event. ve

vlastnictví ponechat. Dále navrhovatelka před obecnými soudy

uvádí, že s ohledem na ustanovení § 142 občanského zákoníku,

napadenými soudními rozhodnutími byl porušen čl. 11 odst. 4

Listiny, když soudy po přikázání věci nestanovily jí, jako

spoluvlastníkovi, přiměřenou náhradu, tedy náhradu, která odpovídá

reálné hodnotě spoluvlastnického podílu. Při určení přiměřené

náhrady měl, podle jejího náhledu, soud vzít zřetel na náklady,

nutné pro zhotovení věci, zřetel na hodnotu, která v sobě obsahuje

i poptávku, danou účelem věci, přihlédnout k cenám, za něž se věci

v místě obvykle prodávají, k hodnotě prospěchu, kterou věc

vlastníkovi přináší. Podle názoru stěžovatelky nejde tedy

o náhradu, v případě že je vyjádřena cenou dle cenového předpisu.

Ústavní soud provedl důkaz spisem Okresního soudu v Přerově,

sp. zn. 8 C 75/92, zvláště pak znaleckým posudkem znalce ing.

J. D. ze dne 20. března 1993, jehož písemné vyhotovení je součástí

označeného spisu. Ve vyjádření k ústavní stížnosti, vyžádaném

Ústavním soudem ČR, uvedla předsedkyně senátu Krajského soudu

v Ostravě, že rozhodnutí soudu je v souladu s ustanovením § 142

občanského zákona. To umožňuje zrušit podílové spoluvlastnictví na

návrh kteréhokoliv spoluvlastníka, přičemž zásada rovnosti

účastníků tohoto občanskoprávního vztahu, tj. podílového

spoluvlastnictví, je zakotvena i v § 2 odst. 2 občanského zákona.

Pokud jde o námitku, týkající se přiměřenosti náhrady dle § 142

odst. 1 občanského zákona, zaujal Krajský soud v Ostravě své

stanovisko v odůvodnění rozsudku, na němž trvá. V něm obsažená

argumentace vychází z konstatování, že rovné postavení účastníků,

jejich právní jistota, vyžaduje, aby při určení výše náhrady bylo

vycházeno z platného cenového předpisu. Soud dále odmítl tvrzení,

že tzv. tržní cena je vždy vyšší, než cena dle cenového předpisu.

Proti použití tzv. tržní ceny hovoří, podle názoru Krajského soudu

v Ostravě, kromě jiného, i nemožnost takovou cenu v řízení

objektivně zjistit, neboť stejnými argumenty jednoho z účastníků

o výši takové ceny může být tato cena druhým účastníkem

zpochybněna.

Vedlejší účastníci ing. J. N. a Ž. N. sdělili, že stížnost

považují za zmatečnou, s jejím obsahem nesouhlasí, k napadeným

rozsudkům nemají připomínek. Na ústním jednání právní zástupce

stěžovatelky, na důkaz rozporu mezi cenou obecnou a cenou tržní,

předložil kopii kupní smlouvy, kterou vedlejší účastníci převedli

předmětnou nemovitost za cenu 1 295 993.- Kč, tj. za cenu téměř

dvojnásobně převyšující cenu zjištěnou, podle které byla vypočtena

přiměřená náhrada podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku.

II.

Podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku, nedojde-li k dohodě,

zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého

spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů

a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné,

přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více

spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně

využita (§ 142 odst. l věta třetí občanského zákoníku).

Tato zákonem stanovená možnost rozdělení podílového

spoluvlastnictví ve svých důsledcích znamená pro spoluvlastníka,

jehož spoluvlastnický podíl je přikázán ostatním spoluvlastníkům,

nucené odejmutí vlastnického práva, jež musí splňovat ústavní

podmínky, stanovené čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv

a svobod. Mezi tyto podmínky patří i povinnost poskytnutí náhrady.

Jestliže tedy citované ustanovení občanského zákoníku ukládá

povinnost, při přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům,

stanovit přiměřenou náhradu, je uvedené ustanovení v souladu s čl.

11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Přiměřenou náhradu nutno chápat jako hodnotový ekvivalent,

vyjádřený v penězích, ekvivalent, umožňující podle místních

podmínek obstarání obdobné věcí, jaká byla představována podílem

spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům. Za

takovou pak nelze považovat soudem stanovenou náhradu, vycházející

ze zjištění ceny podle vyhlášky č. 611/1992 Sb., kterou se mění

a doplňuje vyhláška č. 393/1991 Sb., ve znění vyhlášky č.

110/1992 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách

za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné

užívání pozemků. Aby náhrada byla přiměřená, musí vyjadřovat cenu,

závislou nejen na konstrukci a vybavení (příloha k vyhlášce č.

393/1991 Sb.), velikosti a stáří věci (stavby), ale i na zájmu

o ni, tj. i na poptávce a nabídce v daném místě a čase. Musí jít

tedy o náhradu, která by představovala cenu, za níž by bylo možno

věc prodat.

Pro takto stanovenou náhradu, kterou je možno považovat za

přiměřenou, svědčí i ustanovení § 140 a § 606 občanského zákoníku,

v nichž je zakotveno předkupní právo spoluvlastníků a povinnost

těch, kdo jsou z předkupního práva oprávněni věc zakoupit,

zaplatit za ni cenu, nabídnutou někým jiným, není-li dohodnuto

jinak. Citovaná ustanovení občanského zákoníka respektují tak

i zásadu rovnosti v právech, zaručenou čl. l Listiny základních

práv a svobod.

Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že rozsudkem

Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 1994, sp. zn. 11 Co

101/94 a rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 9. července

1993, sp. zn. 8 C 75/92, bylo porušeno právo stěžovatelky,

zaručené čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Kromě uvedeného Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací,

potvrdil rozsudek soudu I. stupně, tj. Okresního soudu v Přerově,

přičemž se tento soud nevypořádal s možností věc po zrušení

podílového spoluvlastnictví rozdělit. Nelze přehlédnout, že

rozdělení společné věci nevylučuje znalec ing. J.D. ve svém

znaleckém posudku ze dne 20. března 1993 ani Stavební úřad

Městského úřadu v Přerově ve svém vyjádření ze dne 25. června

1993.

Poněvadž Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 30.

března 1994, sp. zn. 11 Co 101/94, a Okresní soud v Přerově ve

svém rozsudku ze dne 9. července 1993, sp. zn. 8 C 75/92,

nepostupoval v souladu s § 142 odst. 1 občanského zákoníku, a tím

porušil základní práva navrhovatelky, vyplývající z čl. 11 odst.

4 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud České republiky

svým nálezem uvedené rozsudky Krajského soudu v Ostravě

a Okresníhosoudu v Přerově zrušil, jak je uvedeno ve výroku (§

82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně 15. prosince 1994