II. ÚS 97/11 #1Usnesení ÚS ze dne 24.03.2011

II.ÚS 97/11 ze dne 24. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. S., zastoupené Mgr. Viktorem Švantnerem, advokátem se sídlem Mikulášská tř. 9, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 26 C 171/2010-37 ze dne 30. 9. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 1. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž měla být porušena její ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelka namítá, že obecný soud ignoroval tvrzené skutečnosti, které byly podloženy relevantními důkazy a správně nevyhodnotil, že podaná žaloba je po právu. Skutečnost, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla podána po lhůtě, nic nemění na tom, že od počátku trestního řízení vystupovala proti protiprávnímu obvinění aktivně. Nemůže se proto ztotožnit s argumentací soudu, že podání opožděné stížnosti je rovno nepodání stížnosti. Soud měl vzít v úvahu, že stěžovatelka je osoba práva neznalá, staršího ročníku a poživatelka invalidního důchodu. Zdůrazňuje, že odpovědnost státu za náhradu škody je objektivní, není možné se z ní exkulpovat. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že soud nepostupoval v souladu s pravidly spravedlivého procesu, protože její námitky nezohlednil. Zároveň zasáhl do jejího práva na ochranu vlastnictví, neboť stěžovatelka byla nucena nést náklady, které vznikly z nezákonných rozhodnutí. Výklad, který soud zvolil, považuje za ryze formalistický, který je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 26 C 171/2010, bylo zjištěno následující:

Stěžovatelka byla stíhána pro trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení § 221 odst. 1 tr. z. Usnesením Okresního soudu v Klatovech byla věc postoupena přestupkovému orgánu. Městský úřad Sušice ji podle ustanovení § 66 odst. 3 písm. a) zákona č. 200/1990, o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, odložil. Stěžovatelka se poté žalobou proti státu domáhala zaplacení částky 4.500,- Kč (s přísl. úrokem z prodlení), představující náklady vynaložené na obhajobu v trestní věci. Napadeným rozsudkem byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nemá nárok na náhradu škody, neboť nesplnila podmínku, která je jí uložena zákonem, a to, že proti rozhodnutí o sdělení obvinění nepodala včas stížnost. Přes poučení dle ustanovení § 202 o. s. ř., obsažené v napadeném rozsudku, podala stěžovatelka odvolání, které bylo Městským soudem v Praze odmítnuto jako nepřípustné.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak vyplývá z napadeného rozsudku, dotčená věc skončila před soudem prvního stupně rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání, neboť jde o tzv. bagatelní věc (§ 202 odst. 2 o. s. ř). Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci soudem odvolacím, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05) neboť v bagatelní věci, kdy věc nemá pro stěžovatele závažné důsledky, chybí hrozba závažné újmy. Pokud obecné soudy věc řádně projednaly, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena.

Posuzováno z výše uvedených hledisek, nemůže ústavní stížnost stěžovatelky obstát, neboť z jejích námitek nevyplývá nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavněprávní roviny. Obvodní soud jí neodepřel přístup k soudu, naopak se věcí zabýval a dostatečně vysvětlil, proč nemá vůči státu nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). V případě stěžovatelky je zcela zřejmé, že nebyla splněna podmínka obsažená v ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (poškozený musí využít v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje), neboť stěžovatelka nepodala proti usnesení o zahájení trestního stíhání včas stížnost. Je sice pravdou, že stížnost podala, ale ta byla, jak sama uvádí, odmítnuta pro opožděnost, tzn. že důsledky jsou v zásadě stejné, jako by stížnost nebyla podána vůbec. Závěry obvodního soudu proto nemohou představovat ústavně právně relevantní exces či libovůli. Skutečnost, že tyto závěry jsou odlišné od názoru stěžovatelky, nezakládá sama o sobě porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a nemohlo tak být zasaženo ani do tvrzeného vlastnického práva stěžovatelky.

Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu