II. ÚS 745/10 #1Usnesení ÚS ze dne 16.11.2010

II.ÚS 745/10 ze dne 16. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti JUDr. V. K., právně zastoupeného Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem Ak. Heyrovského 1178, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 4 T 294/2007, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 2009 sp. zn. 12 To 165/2009 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1171/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, kterými měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Výrokem o vině rozsudku Okresního soudu v Semilech byl stěžovatel uznán vinným trestným činem poškozování věřitele dle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Trestného činu se měl dopustit tím, že (zkráceně) ačkoliv si byl vědom svého dluhu vůči oběma poškozeným věřitelům v částkách dvakrát 2 100 000 Kč, který písemně uznal a ve stanovené lhůtě neuhradil, a ačkoli byl již okresním soudem vydán rozsudek, dle něhož měl dlužnou částku zaplatit (který však byl zrušen a další jednání proběhlo dne 15. 5. 2003), uzavřel dne 6. 6. 2003 jako spoluvlastník společně s manželkou darovací smlouvu na nemovitost (pro dceru) a dne 30. 6. 2003 jako výlučný vlastník nemovitosti v Semilech uzavřel další darovací smlouvu na tuto nemovitost (pro syna). Obě nemovitosti byly následně prodány za částky 5 000 000 Kč a 1 700 000 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatel již neměl dostatek prostředků na zaplacení svého dluhu, byla nařízena exekuce, na jejímž základě se podařilo pro oba věřitele vymoci pouze částky 655 223 Kč.

V odvolání proti rozsudku okresního soudu stěžovatel namítal vadnost napadeného rozsudku a tvrdil, že okresní soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Dále stěžovatel namítal vadnost řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, neboť okresní soud v řízení dostatečně neobjasnil skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Odvolání stěžovatele zamítl Krajský soud v Hradci Králové, který se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry okresního soudu.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle ust. § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Okresní soud dospěl k závěru, že zavinění stěžovatele je dáno ve formě nepřímého úmyslu, protože si musel být přinejmenším vědom, že zcizením svých nemovitostí v hodnotě přesahující 6 milionů korun buď zmaří uspokojení pohledávek poškozených zcela nebo alespoň částečně.

Stěžovatel od počátku řízení tvrdil, že není dáno jeho zavinění ani ve formě nepřímého úmyslu, neboť v okamžiku darování předmětných nemovitostí disponoval dostatečně likvidním majetkem v hodnotě převyšující pohledávky poškozených. Nemohl tedy vědět, že svým jednáním může i jen částečně zmařit uspokojení pohledávek J. M. a J. P., a pro případ, že se tak stane, s tím být srozuměn, neboť se oprávněně spoléhal, že jeho ostatní majetek k uspokojení předmětných pohledávek postačí. Okresní soud k této argumentaci uvedl, že stěžovatel sice v době darování předmětných nemovitostí svým dětem disponoval dalším majetkem, ten však nedosahoval takové výše, aby mohl uspokojit pohledávky poškozených.

Stěžovatel soudu mimo jiné předložil "Dohodu o uznání závazku a převodu techniky do vlastnictví věřitele" uzavřenou se společností HEJP, s.r.o., dle které ke dni 1. ledna 2003 nabyl vlastnictví k movitým věcem specifikovaným v příloze této smlouvy. Již ze samotného výčtu strojů, zařízení a automobilů uvedeného v této příloze je dle stěžovatele naprosto zřejmé, že hodnota movitých věcí několikanásobně přesahovala výši pohledávek poškozených a z jejich prodeje by získal prostředky, které by k uspokojení pohledávek poškozených postačovaly.

V rámci své obhajoby v řízení před okresním soudem tvrdil stěžovatel, že v okamžiku převodu předmětných nemovitostí na své děti disponoval také dalším majetkem. Mimo jiné ke dni převodu nemovitostí byl na základě smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 17. prosince 2002 společníkem společnosti HEJP s r.o., přičemž hodnota tohoto podílu v dané době přesahovala výši pohledávek poškozených. S ohledem na prokázaný rozsah svého majetku a na dobu, která již od jednání, ve kterém bylo obžalobou spatřováno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, uběhla, navrhl stěžovatel, aby soud uložil znalci určit hodnotu jeho majetku ke dni 6. 6. 2003, resp. 30. 6. 2003, a aby takto vypracovaným znaleckým posudkem provedl důkaz. Tento důkazní návrh stěžovatele okresní soud při hlavním líčení dne 25. 3. 2009 zamítl, v odůvodnění napadeného rozsudku jej však nezmiňuje, natož aby své rozhodnutí řádně odůvodnil. Rovněž odvolací soud se podle stěžovatele s tímto důkazním návrhem dostatečně nevypořádal.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.

V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

V nyní posuzované věci stěžovatel v podstatě opakuje argumentaci použitou již v obhajobě před obecnými soudy, když tvrdí, že kromě darovaných nemovitostí disponoval i dalším majetkem, zejména obchodním podílem ve společnosti HEJP, s. r. o. a movitými věcmi od této společnosti. Argumentaci ohledně absence úmyslného zavinění stěžovatel uplatnil i v podaném dovolání. Nejvyšší soud se argumentací stěžovatele velmi podrobně zabýval, vyžádal si k prostudování i konkursní spis ve věci úpadce - stěžovatele a rovněž spis týkající se úpadce - společnosti HEJP, s. r. o.

Majetkové poměry stěžovatele zjišťoval již soud nalézací, který dospěl k závěru, že stěžovatel v době darování nemovitostí dětem disponoval sice i dalším majetkem, ten však nedosahoval takové výše, aby mohl uspokojit pohledávky poškozených věřitelů a navíc byl zatížen z podstatné části zástavními právy ve prospěch třetích osob pro pohledávky, které svou výší mnohonásobně převyšovaly hodnotu majetku stěžovatele.

Ústavní soud musí konstatovat, že obecné soudy se majetkovými poměry stěžovatele ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu zabývaly velmi podrobně, zdokumentovaly jeho majetek, kterým disponoval v době převodu nemovitostí a dospěly k závěrům, které nelze považovat za extrémně nesouladné s provedenými skutkovými zjištěními. K námitce stěžovatele, že soud I. stupně nevyhověl jeho důkaznímu návrhu na vypracování znaleckého posudku, aniž by se s tímto návrhem jakkoli v rozsudku vypořádal, je nutno uvést, že jakkoli z rozsudku soudu I. stupně nevyplývá, jak a proč naložil s tímto důkazním návrhem, tento nedostatek odstranil soud odvolací, který na str. 4 napadeného usnesení uvedl, proč nepovažuje tento návrh za důvodný. Odůvodnění neprovedení tohoto důkazu, byť stručné, ale z logiky věci vyplývající dostatečné, nemůže zakládat porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, jak v ústavní stížnosti tvrdí. Ústavní soud k tzv. opomenutým důkazům ve své judikatuře pravidelně uvádí, že "zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl" /viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191)/. V posuzované věci tak nelze dospět k závěru, že důkazní návrh stěžovatele byl - bez řádného odůvodnění - opomenut.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů ve vztahu ke stěžovateli věnovaly soudy dostatečnou pozornost. Ústavní soud nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah do právního stavu zjednaného pravomocnými rozhodnutími obecných soudů. Nebylo možno učinit závěr o tom, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelem, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných Ústavou, Listinou a Úmluvou.

Na základě shora uvedených skutečností proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu