II. ÚS 738/2000Nález ÚS ze dne 11.09.2001 Soudní poplatek ve správním soudnictví - povaha soudcovské lhůty

Smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv. V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání). Pro posouzení povahy soudcovské lhůty dle § 55 o.s.ř. pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 236/99 konstatoval, že smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Z uvedeného pak vyplývá, že vymezení času pro zaplacení soudního poplatku je tudíž spjato s realizací procesního subjektivního práva, pročež lhůta dle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, ve spojení s § 55 o.s.ř., je tedy lhůtou procesněprávní a nikoli hmotněprávní (a to s příslušnými důsledky pro její počítání).

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

II.ÚS 738/2000 ze dne 11. 9. 2001

N 134/23 SbNU 273

Soudní poplatek ve správním soudnictví - povaha soudcovské lhůty

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, v právní věci navrhovatelky

Z., spol. s r.o., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2000, čj. 30 Ca

175/2000-12, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako

účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října

2000, čj. 30 Ca 175/2000-12, se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala

podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení

v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové.

Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčena v ústavně zaručeném

právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v základním právu

skutkově a právně před soudem argumentovat dle čl. 38 odst. 2

Listiny a konečně v právu, plynoucím z ústavní povinnosti obecných

soudů dle čl. 90 Ústavy.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30

Ca 175/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno

následující:

Stěžovatelka se žalobou před obecným soudem domáhala přezkumu

rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 3. 7.

2000, čj. 523/130/00-Kl, a čj. 484/130/00-Kl, jimiž bylo zamítnuto

její odvolání proti dodatečným platebním výměrům na daň

z přidané hodnoty, vydaným Finančním úřadem v Náchodě dne 29. 11.

1999, pod čj. 89109/99/243912/4933 a 89043/99/243912/4933.

Po podání žaloby vyzval krajský soud stěžovatelku k zaplacení

soudního poplatku, přičemž tato výzva byla doručena toliko její

právní zástupkyni. Uvedená výzva k zaplacení soudního poplatku pro

řízení proti oběma rozhodnutím finančního úřadu, vedená před

Krajským soudem v Hradci Králové, tj. ve věcech sp. zn. 30 Ca

175/2000 a 30 Ca 176/2000, je založena ve spise na č.l. 10. Na

výzvě je vyznačeno datum jejího doručení právní zástupkyni

stěžovatelky dne 8. 9. 2000, dále datum vyhovění výzvě 18. 9.

2000, vyplněné právní zástupkyní stěžovatelky, a konečně vyznačení

data doručení výzvy s nalepenými kolkovými známkami Krajskému

soudu v Hradci Králové, jímž byl den 19. 9. 2000.

Usnesením ze dne 10. 10. 2000, čj. 30 Ca 175/2000-12, Krajský

soud řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství

v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2000, čj. 523/130/00-Kl, zastavil.

Protože stěžovatelka nesplnila povinnost vyplývající z ustanovení

§ 2 a § 4 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění

pozdějších předpisů, zaplatit zároveň s podáním návrhu na

provedení poplatného úkonu (tj. s podáním žaloby) soudní poplatek

ve výši 1000,- Kč, soud ji vyzval, aby tak učinila do osmi dnů od

doručení výzvy. Z uvedeného usnesení pak dále vyplývá, že výzva

k zaplacení byla doručena zástupkyni stěžovatelky dne 8. 9. 2000.

Soudní poplatek byl soudu uhrazen formou nalepení kolku na rubu

výzvy k jeho zaplacení a doručen soudu dne 19. 9. 2000. Soud proto

s poukazem na nedodržení jím stanovené lhůty osmi dnů pro

zaplacení soudního poplatku (§ 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.,

o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) rozhodl výše

uvedeným způsobem.

Ústavní stížnost vytýká rozhodnutí Krajského soudu v Hradci

Králové odepření základních práv, plynoucích z čl. 36 odst. 1

a čl. 38 odst. 2 Listiny, a dále z čl. 90 Ústavy. Dotčení

v základních právech a svobodách spatřuje ve skutečnosti, že

k zastavení soudního řízení došlo po řádném uhrazení soudního

poplatku. Uvádí, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla

právní zástupkyni stěžovatelky doručena dne 8. 9. 2000, přičemž ta

uhradila soudní poplatek ve stanovené výši a způsobem, který je

stanoven zákonem - kolkovými známkami vylepenými na originále

výzvy k zaplacení soudního poplatku (tiskopis SEVT - 15004 1

- O.s.ř. č. 4a), a to ve lhůtě dle § 57 zák. č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), za použití § 13a zákona

č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších

předpisů, tj. dne 18. 9. 2000 (osmý den lhůty připadl na sobotu

dne 16. 9. 2000, takže posledním dnem pro zaplacení soudního

poplatku bylo pondělí dne 18. 9. 2000) tak, že podání odevzdala

poslední den lhůty České poště, s. p., pob. Rychnov nad Kněžnou,

tj. orgánu, který má povinnost doručovat. Kromě uvedeného namítá

stěžovatelka i skutečnost, že výzvu k zaplacení soudního poplatku

je soud povinen doručit nejen právnímu zástupci, ale i žalobci,

což se v dané věci nestalo. Vytýká konečně účastníku řízení

nesprávnou interpretaci lhůty dle § 57 o.s.ř., když dle jejího

přesvědčení zákon nestanoví povinnost osobního doručení kolkové

známky podatelně soudu, a dále to, že ji soud nesprávně poučil

o nemožnosti odvolání proti ústavní stížností napadenému

rozhodnutí.

K ústavní stížnosti se dne 22. 2. 2001 jako účastník řízení

vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové. Krajský soud opakuje ve

svém vyjádření argumentaci obsaženou v rozhodnutí napadeném

ústavní stížností. K námitce stěžovatelky ohledně nesprávného

poučení soudu odkazuje účastník řízení na ustanovení § 250j

o.s.ř. Vyjadřuje přesvědčení, že v předmětné věci postupoval

v souladu s platnými právními předpisy i stěžovatelkou označenými

základními právy, zaručenými Ústavou a Listinou. Finanční

ředitelství v Hradci Králové se přípisem ze dne 9. 1. 2001

postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Ústavní stížnost je důvodná.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb.). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních

procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní

interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní

soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného

a procesního práva.

Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu,

přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést,

a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné

ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož

je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož

i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná

funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními

stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní

soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními zákony

a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných

základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem

jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést

dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení

o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však

dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého

práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená

diferenciace je jedním z komponentů, odlišujících ústavní

soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených kautel provedl v předmětné věci Ústavní

soud dokazování stran data podání úhrady soudního poplatku

stěžovatelkou ve věci sp. zn. 30 Ca 175/2000, vedené u Krajského

soudu v Hradci Králové, k poštovní přepravě. Z podacího lístku,

předloženého stěžovatelkou Ústavnímu soudu u ústního jednání, bylo

zjištěno, že stěžovatelka podala úhradu soudního poplatku formou

nalepení kolku na rubu výzvy k jeho zaplacení k poštovní přepravě

dne 18. 9. 2000. Dotazem na Krajský soud v Hradci Králové dne 19.

7. 2001 Ústavní soud zjišťoval, zda byla uvedenému soudu doručena

pod č. R 028217 686 zásilka od Mgr. J. M-ové s kolky, jimiž za

stěžovatelku zaplatila soudní poplatek na výzvu soudu ze dne 7.

9. 2000. Krajský soud odpověděl přípisem ze dne 30. 7. 2001, který

Ústavnímu soudu došel 1. 8. 2001, ve kterém sděluje, že "poštovní

zásilka Mgr. J. M-ové s vylepenými kolkovými známkami byla

doručena 19. 9. 2000".

Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci

dopadají ustanovení § 2, § 4 a § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.,

o soudních poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále

ustanovení § 49 odst. 1 a § 55 o.s.ř.

Dle ustanovení § 2 a § 4 zákona o soudních poplatcích vzniká

navrhovateli v řízení před soudem poplatková povinnost podáním

návrhu na provedení poplatného úkonu. Ustanovením § 9 odst. 2

uvedeného zákona (ve znění platném ke dni 31. prosince 2000) pak

byly stanoveny podmínky zastavení řízení pro nezaplacení soudního

poplatku, a to na základě výzvy soudu a v jím stanovené dodatečné

lhůtě. Tato lhůta je přitom dle § 55 o.s.ř. lhůtou soudcovskou,

již stanoví předseda senátu. V ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř. je

pak zakotvena povinnost soudu doručit písemnost nejen zástupci,

nýbrž i účastníku, má-li účastník osobně v řízení něco vykonat.

Podřazením zjištěných skutkových okolností věci pod naznačený

normativní rámec v rovině jednoduchého práva nelze než

konstatovat, že svým postupem a ústavní stížností napadeným

rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové kautelám stanoveným pro

soudní řízení v ustanoveních § 49 odst. 1 a § 55 o.s.ř. nedostál.

Ústavní soud v uvedeném závěru vychází z odlišení dvou otázek. Ta

první je spjata s interpretací § 49 odst. 1 o.s.ř., tj. s tím,

zdali je žalobce v řízení před soudem povinen zaplatit soudní

poplatek osobně anebo ne, druhou je pak otázka povahy soudcovské

lhůty dle § 55 o.s.ř.

K interpretaci § 49 odst. 1 o.s.ř. v řízení dle části páté

hlavy druhé o.s.ř. se Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp.

zn. IV. ÚS 238/99 (shodné stanovisko pak k věci zaujal

i v rozhodnutích dalších, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS

377/2000). Ve svém právním názoru Ústavní soud akceptoval jako

ústavně konformní názor krajského soudu publikovaný v Bulletinu

advokacie č. 9/1998, str. 68 a násl., podle něhož ustanovení § 49

odst. 1, věta druhá o.s.ř. (z něhož plyne, že, má-li účastník

osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen

zástupci, ale i jemu) se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního

poplatku. Výzvu k zaplacení soudního poplatku je tudíž třeba

doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci)

samému. Pokud se tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení

o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, představuje

dle Ústavního soudu takový postup zásah do ústavně zaručeného

práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy,

a to zejména z toho důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá

možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení

pokračovat. Ústavní rozměr takového postupu je pak nutno především

spatřovat v tom, že porušení § 49 odst. 1 o.s.ř., jež v konečném

důsledku vedlo k zastavení řízení, současně představuje též zásah

do ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným

postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu,

zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož jsou soudy

povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu právům.

Závěry plynoucí z uvedeného právního názoru Ústavního soudu

plně dopadají i na posuzovanou věc a Ústavní soud neshledal důvod

se od nich odchýlit. Reflektoval přitom i vývoj judikatury

obecných soudů, zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc

1/2001, avšak argumenty v něm obsažené, dle jeho přesvědčení, jsou

zaměřeny nikoli na řízení dle části páté hlavy druhé o.s.ř., nýbrž

na řízení odvolací dle části čtvrté hlavy první o.s.ř.

Otázkou druhou, jak bylo již uvedeno, jejíž zodpovězení na

úrovni práva jednoduchého je pak v předmětné věci východiskem

posouzení ústavněprávního, je interpretace povahy soudcovské lhůty

dle § 55 o.s.ř., jakož i tomu odpovídající vyhodnocení skutkových

zjištění. Jak Ústavní soud vyjádřil již v nálezu III. ÚS 545/99,

smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie

(neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové

omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu

rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní

vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak

do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv.

V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty

procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání).

Pro posouzení povahy soudcovské lhůty dle § 55 o.s.ř. pak Ústavní

soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 236/99 konstatoval, že smyslem

stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem provedení

určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Z uvedeného pak

vyplývá, že vymezení času pro zaplacení soudního poplatku je tudíž

spjato s realizací procesního subjektivního práva. Lhůta dle § 9

odst. 2 zákona o soudních poplatcích, ve spojení s § 55 o.s.ř., je

tedy lhůtou procesněprávní a nikoli hmotněprávní (a to

s příslušnými důsledky pro její počítání).

Třebaže Krajský soud v Hradci Králové nebyl schopen

identifikovat obsah zásilky R 028217 686, jež byla předána

k poštovní přepravě 18. 9. 2000, potvrdil, že poštovní zásilka

s vylepenými kolkovými známkami mu došla dne 19. 9. 2000.

Na základě spojení důkazů v podobě originálu podacího lístku

zásilky odesílané Mgr. Janou Mervartovou dne 18. 9. 2000

a potvrzení Krajského soudu v Hradci Králové, že poštovní zásilka

s vylepenými kolkovými známkami mu byla doručena dne 19. 9. 2000,

považuje Ústavní soud za jisté, že vylepené kolkové známky byly

předány k poštovní přepravě (nejpozději) 18. 9. 2000. Vycházeje

z výše podané interpretace dotčených zákonných ustanovení

a na základě provedeného zjištění pak Ústavní soud konstatuje, že

v předmětné věci stěžovatelka uhradila k výzvě soudu, i navzdory

vadě v jejím doručení, soudní poplatek včas.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění

kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za

následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje

tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.

Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např.

nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež

je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý

formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

V posuzované věci obecný soud porušením kogentních ustanovení

§ 2, § 4 a § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních

poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále ustanovení

§ 49 odst. 1 a § 55 o.s.ř. vybočil z rámce principu spravedlivého

procesu, jak je ústavně garantován čl. 36 Listiny. Vzhledem

k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne ze dne 10. 10. 2000, čj. 30 Ca

175/2000-12, pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny zrušil [§ 82 odst.

3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. září 2001