II. ÚS 722/15 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.2015

II.ÚS 722/15 ze dne 28. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Shahrama Abdullaha Zadeha, zastoupeného JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem, se sídlem 17. listopadu 230, 251 01 Říčany, proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 12. 2014, č. j. Nt 216/2014-134, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2015, č. j. 9 To 21/2015-175, za účasti Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2015, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 12. 2014, č. j. Nt 216/2014-134 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým okresní soud podle § 73 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nepřijal záruku důvěryhodné osoby za obviněného, nabízenou Janou Flaškovou, podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nepřijal písemný slib obviněného, podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu nepřijal nabídku dohledu probačního úředníka nad obviněným jako náhradu za vazbu, podle § 73 odst. 1 písm. d) trestního řádu nepřijal nabídku předběžných opatření podle § 88b a násl. trestního řádu, podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu nepřijal společenskou záruku spolku Šalamoun, podle § 73a trestního řádu nepřijal nabídku peněžité záruky v celkové výši 80.000.000 Kč, podle § 71a trestního řádu zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu, a podle § 72 odst. 1 trestního řádu rozhodl, že se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, neboť vazební důvody ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu trvají i nadále. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 1. 2015, č. j. 9 To 21/2015-175 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.

Stěžovatel upozorňuje, že se ve vazbě nachází již rok, přičemž u déle trvající vazby již nestačí pouze zopakovat důvody, uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by soudy náležitě vysvětlily, proč je trvání vazby i nadále nezbytné. Tento aspekt věci však obecné soudy pominuly. Vazební rozhodnutí jsou ostatně celkově odůvodněna příliš obecně a vyslovené úvahy mají charakter pouhých domněnek. V některých směrech se obecné soudy odmítly vypořádat s námitkami obhajoby s tím, že její požadavky jdou nad rámec vazebního rozhodování, což však stěžovatel nepovažuje za přípustné. Taktéž odmítnutí možných alternativ k vazbě je příliš paušalizující. Dále pochybuje o tom, že by dosavadní důkazní vývoj ve věci skutečně svědčil o hrozbě možného uložení vysokého trestu odnětí svobody. K poukazu soudů na to, že udával a šířil nepravdivé údaje o své osobě a dosavadním životě, prohlašuje, že tak činil pouze kvůli svojí bezpečnosti.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy , § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.

Stěžovatel považuje odůvodnění napadených usnesení za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje, neboť v nich je odkazováno na zcela konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen. Jestliže je stěžovatel přesto nespokojen, pak je Ústavní soud nucen uzavřít, že poněkud pomíjí, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost. K poukazu stěžovatele na dosavadní délku vazby lze pak uvést, že obecně sice vskutku platí, že se důvody vazby plynutím času oslabují, nicméně ve stěžovatelově případě má Ústavní soud za to, že zatím bezpochyby neerodovaly natolik, aby je již nebylo možno dovodit. V tomto směru nutno odkázat na závažnost celého případu, kdy obvinění se týká trestné činnosti velkého rozsahu, která měla být páchána organizovanou zločineckou skupinou, i na další okolnosti konstatované obecnými soudy (zejména viz str. 5 usnesení okresního soudu), jako například, že stěžovatel nyní popírá skutečnosti, které o sobě sám dříve tvrdil a jeho zastřené a komplikované poměry a aktivity s mezinárodním přesahem je tak obtížné objasňovat. Jednoroční vazbu přitom sice na jednu stranu již nelze označit za krátkou, na straně druhé se však stále jedná jen o uplynutí jedné třetiny její zákonem stanovené maximální doby, kdy je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin, může celková doba jejího trvání činit tři roky.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu