II. ÚS 72/95Usnesení ÚS ze dne 12.06.1996

II.ÚS 72/95 ze dne 12. 6. 1996

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 72/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústi nad Labem, čj. 15 Ca 162/94-28, ze dne 10. 1. 1995, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí F.ú. v Ú., čj. FÚ/IV/VYM/Kr/692/94, ze dne 4. 2. 1994 a proti rozhodnutí F.ú. v Ú., čj. FÚ/IV/VYM/Kr/822/94, ze dne 8. 2. 1994, podané V.G., zastoupeným advokátem JUDr. P.K., za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení a F.ú., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání,

takto:

Návrh seodmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel napadl ústavní stížností pravomocné usnesení účastníka řízení, tj. Krajského soudu v Ústí nad Labem, č 15 Ca 162/94-28, ze dne 10. 1. 1995, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí F.ú. v Ú., čj. FÚ/IV/VYM/Kr/692/94, ze dne 4. 2. 1994 a proti rozhodnutí F.ú. v Ú., čj. FÚ/IV/VYM/Kr/822/94, ze dne 8. 2. 1994.

Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 3. 4. 1995, přičemž napadené rozhodnutí nabylo právní moci 3. 2. 1995. Stížnost byla proto podána včas. Navrhovatel je právnickou osobou. Domáhá se však ochrany základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, což jsou podle názoru Ústavního soudu základní práva, jejichž nositelem může být případně i právnická osoba. Stěžovatel je zastoupen advokátem. Ústavní stížnost proto Ústavní soud shledal přípustnou.

1

II. ÚS 72/95

Dále se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Stěžovatel tvrdí, že shora označeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Zásah do těchto práv spatřuje v tom, že Krajský soud zastavil řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených exekučních příkazů. Tím porušil jeho základní právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Dále bylo porušeno jeho právo na přezkoumání zákonnosti těchto exekučních příkazů, když se krajský soud ztotožnil s argumentací finančního úřadu, aniž by to blíže zdůvodnil.

K návrhu se vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Ústí nad Labem. Potvrdil své stanovisko, že přezkoumání rozhodnutí vydané ve správním řízení, je možné jen, když po vyčerpání opravných prostředků, které jsou pro ně připuštěny, nabylo právní moci. Stěžovatel však tvrdí, že podal proti oběma exekučním příkazům námitky, takže nenabyly právní moci.Pod pojmem "vyčerpání řádného opravného prostředku" nutno rozumět nejen jeho podání, nýbrž i rozhodnutí o něm v době podání žaloby. Protože tento předpoklad nebyl dán, bylo řízení v souladu s ustanovením § 250 d odst. 3 o.s.ř. zastaveno. Jestliže tedy soud dodržel při svém postupu procesní zákonné předpisy, nelze považovat jeho postup za odporující čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a ústavní stížnost je proto třeba podle krajského soudu zamítnout.

Na základě těchto skutečností došel Ústavní soud k následujícím závěrům. V postupu krajského soudu zásah do výše uvedených základních práv neshledal. Vzhledem k tomu, že mu nepřísluší posuzovat postup orgánu veřejné moci jinak, než z hlediska zásahu do základních práv a svobod, omezil se Ústavní soud na následující zjištění.

Stěžovateli bylo zaručeno právo na soudní ochranu, neboť mu nebylo odepřeno domáhat se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného soudu podle části páté hlavy druhé o.s.ř. v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Nedílnou součástí tohoto práva je postup stanoveným způsobem. Výraz "stanoveným způsobem" je třeba chápat i tak, že zaručuje nejen právo na soudní ochranu, nýbrž i stanoví podmínky výkonu základního práva, obdobně jak to požadují jiné zákony, které takové podmínky stanoví (např. zákony volební, zákon o kolektivním vyjednávání atd.). Proto "stanoveným způsobem" znamená postupem podle o.s.ř., v daném případě též za splnění podmínek uvedených v § 247 odst. 2 o.s.ř. Jestliže stěžovatel tuto podmínku nesplnil, nemůže se úspěšně tohoto ustanovení dovolávat.

Stěžovateli nebylo upřeno základní právo na jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 in fine, když mu nebylo znemožněno bránit se proti vydání exekučních příkazů. Jestliže byl nesprávně poučen o možnosti podat proti nim námitky místo odvolání a jestliže byl na tuto skutečnost finančním úřadem upozorněn

2

II. ÚS 72/95

a vyzván k doplnění svého podání tak, aby odpovídalo ustanovení § 48 odst. 4 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze v tom spatřovat tak intenzivní porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 věty druhé, které by vyžadovalo zásah Ústavního soudu.

Argumentace stěžovatele přitom nesměřuje především k prokázání zásahu do základních práv, nýbrž ke spornému výkladu zákonných ustanovení o.s.ř. Nelze v této souvislosti přisvědčit stěžovateli, že § 247 odst. 2 o.s.ř. dopadá pouze na rozhodnutí vydaná postupem podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Rozhodnutím správního orgánu je zde každé rozhodnutí, které vzešlo z řízení, ve kterém správní orgán rozhodoval o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Zužující výklad by byl v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 2 Listiny. F.ú., jako orgán státní správy podle § 1 odst. 1 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, zajišťuje v rámci správy daní rovněž vymáhání daňových povinností, které jsou veřejnoprávní povahy a jsou určeny vztahem státu a daňového poplatníka a jedná zde jako správní orgán.

Zcela pak neobstojí druhá námitka stěžovatele. Podle jeho názoru právě z povahy zvláštní pozice správce daně a jeho rozhodování byla do ustanovení § 1 odst. 2 zákona č 337/1992 b. vložena věta o procesní způsobilosti správce daně. Tato námitka je nedůvodná již proto, že toto ustanovení bylo do zákona vloženo zákonem č. 255/1994 Sb. s účinností od 1. 1. 1995, tedy již po vydání exekučních příkazů finančním úřadem ze 4. 2. 1994 a 8. 2. 1994. I když se ve skutečnosti k případu nevztahuje, není možné přihlédnout k právní úpravě, která neplatila v době rozhodování, které je předmětem přezkumu. Stejně tak není možné toto vytýkat ani účastníku ani vedlejšímu účastníku řízení.

Dále je třeba pro úplnost uvést, že účelem této novely byl stav, kdy soudy neuznávaly aktivní procesní legitimaci finančních úřadů (na rozdíl od finančních ředitelství k podávání návrhů na zahájení řízení (např. na prohlášení konkursu). Výjimkou, kterou stanovil § 73 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., však i v této době byla právě exekuce, takže ani v tomto ohledu nejsou námitky proti postupu krajského soudu případné.

Ústavní soud na postupu krajského soudu neshledal tak intenzivní nedostatky, které by bylo možno kvalifikovat jako porušení některého z Listinou základních práv a svobod nebo Ústavou ČR zaručeného práva nebo svobody a které by opodstatnily jinak ústavně připuštěnou možnost zásahu do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy ČR ).

Na základě těchto skutečností je Ústavní soud v této souvislosti nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" podle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí, není vrcholem

3

II. ÚS 72/95

soudní soustavy, není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.

Toto ústavní ustanovení proto nedává stěžovateli možnost pokračovat v uplatňování námitek proti postupu F.ú. v Ú. a Krajského soudu tamtéž, pokud při posuzování jeho opravného prostředku a žaloby nedošlo k zásahu do jeho ústavních práv. Zásah do uvedených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny však Ústavní soud neshledal.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů

(čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, proto došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost se v podstatě opírá jednak:

- pouze o odlišný názor na výklad předpisů o.s.ř. a zákona č. 337/1992 Sb.

- v rámci toho zčásti i o právní stav, který zde nebyl v době rozhodování správního orgánu, které se stalo předmětem soudního přezkumu

a je proto zjevně neopodstatněná a odmítnul ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. Hodnocení jiných aspektů ústavní stížností je mimo dosah přezkumu Ústavního soudu vymezeného v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.

Vzhledem k těmto skutečnostem, které nemohou být nijak dalším řízením napraveny, již Ústavnísoud nežádal o vyjádření vedlejšího účastníka řízení, když měl k dispozici jeho spisový materiál a stejně tak nepožadoval odstranění vad plné moci právního zástupce stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 1996 Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu ČR