II. ÚS 709/02Usnesení ÚS ze dne 30.03.2004

II.ÚS 709/02 ze dne 30. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 709/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatelky J.K., právně zastoupené JUDr. Z. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. 38 Co 306/99, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 14 C 126/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2003, domáhá zrušení obou shora uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na čl. 4 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti uvedla, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podala přímo k Nejvyššímu soudu ČR dovolání, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Z vyjádření Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2004 pak vyplývá, že spis, sp. zn. 14 C 126/97, se nachází od 29. 1. 2004 u Nejvyššího soudu ČR.

Plénum Ústavního soudu, s ohledem na názor Evropského soudu pro lidská práva, vyslovený v rozhodnutí ze dne 12. 11. 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a č. 47273/99, přijalo závěr, že v případě podání mimořádného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti, bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Běh 60ti denní zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti dle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Uvedené závěry Ústavního soudu byly, v souladu s ust. § 2 odst. 1 písm.b) zákona č. 309/1999, o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, publikovány ve formě sdělení pod č. 32/2003 Sb.

Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

S ohledem na výše uvedené závěry pléna Ústavního soudu posoudil Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci, podaný návrh jako nepřípustný.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že vzhledem k tomu, že projednávaná ústavní stížnost byla podána před přijetím citovaného závěru Ústavního soudu, Ústavní soud posuzoval v daném případě použitelnost svého sdělení s ohledem na princip předvídatelnosti, neboť stěžovatelka, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, podala v dobré víře současně s ústavní stížností i dovolání, a nemohla následný vývoj názorů tohoto soudu, vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb., předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování, obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb., použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatelky nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jeho dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatelka proto případně bude moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů jemu předcházející.

S ohledem na to, že stěžovatelka podala souběžně s ústavní stížností i dovolání, je uvedený závěr nutné aplikovat i na projednávanou věc, a ústavní stížnost proto posuzovat jako návrh předčasný, který byl Ústavní soud nucen dle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2004

JUDr. Jiří Nykodým

soudce zpravodaj