II. ÚS 700/07 #1Usnesení ÚS ze dne 24.04.2007

II.ÚS 700/07 ze dne 24. 4. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. K. B., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1174/2006, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 25. 5. 2006, 14 To 84/2006-248, a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 1. 2006, č. j. 3 T 123/2004-223, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel žádal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byl odsouzen za trestný čin poškozování cizí věci (§ 257 odst. 1 tr. zák.), a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý (trestní) proces, garantované čl. 36, odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), a právo na rovné postavení v soudním řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Porušeny měly být i články 1, 90 a 96 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále „zákon o Ústavním soudu"), a splňovala i ostatní podmínky a náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že obecné soudy vinu stěžovatele pouze presumovaly a nesprávně posoudily svá skutková zjištění. Nebyl proveden žádný přímý důkaz, z něhož by mohl plynout závěr o stěžovatelově úmyslném zavinění a o příčinné souvislosti mezi stěžovatelovým jednáním a zjištěným následkem. Naplnění všech znaků trestného činu přitom musí být prokázáno mimo rozumnou pochybnost (zde stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/05). Soudy neodůvodnily svá rozhodnutí logicky i věcně přesvědčivým vyčerpávajícím způsobem, ačkoli důkazy byly rozporné, což zvyšovalo nároky na odůvodnění (zde stěžovatel poukázal na nález sp. zn. I. ÚS 455/05). Soudy vykonstruovaly skutkový děj, který se neodehrál, a setrvaly na něm i poté, co jediná osoba „s rozumným motivem“ [pro nezaplacení práce v tvrzené ceně 400 Kč] pro spáchání předmětného činu, klíčový svědek T., svou zprvu usvědčující výpověď před soudem prvního stupně popřel: „nevím jestli je pravda to, co říkám dnes nebo to, co jsem říkal na policii… uvádím, že už víc vypovídat nebudu, nic si nepamatuji a hotovo.“ S tímto rozhodujícím faktem se žádný ze soudů nevypořádal. Podle stěžovatele nestačí, že soud je přesvědčen o příčině požáru, jak uvedl dovolací soud, který neodkázal na konkrétní důkaz, z něhož by bylo nepochybně prokázáno, že požár úmyslně založil stěžovatel.

Z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 1. 2006, č. j. 3 T 123/2006-223 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shledán vinným tím, že společně s J. T. úmyslně založil v prostoru kurníku požár domu, čímž vznikla celková škoda přesahující 100.000,- Kč. Toto jednání soud posoudil jako trestný čin poškozování cizí věci (§ 257 odst. 1 tr. zák.), a stěžovateli za něj uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou (jakož i povinnost k náhradě škody). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti (svědek T. je nevěrohodný a měl motiv, stěžovatel se v blízkosti (později) shořelého domu nepohyboval a dům nezapálil).

Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 25. 5. 2006, č. j. 14 To 84/2006-248 Ústavní soud zjistil, že krajský soud zrušil výše uvedený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a nově stěžovatele uznal vinným shora popsaným jednáním, avšak specifikovaným tak, že stěžovatel měl dům zapálit sám. Ve shodné výměře uložený trest odnětí svobody krajský soud podmíněné odložil na zkušební dobu tří let, s dohledem. Trest byl odložen proto, že okresní soud chybně přihlédl k předchozím odsouzením stěžovatele a k předchozí zkušební době, ačkoli pro to nebyly zákonné podmínky. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání (§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.), v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti.

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1174/2006 Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele bylo tam, kde namítalo nenaplnění znaků zavinění a příčinné souvislosti odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Krajský soud konstatoval (srov. výše citovaný rozsudek krajského soudu, str. 3 odst. 2), že obhajoba stěžovatele je vyvrácena výpovědí svědka T., který mj. vypověděl, že stěžovatel jej po opuštění předmětného obydlí došel, a říkal, „že to snad chytne“, přičemž přítomnost stěžovatele u předmětného domu potvrdil i svědek M.

Krajský soud rovněž v napadeném rozsudku (str. 3 odst. 3) poukazem na „odborný posudek“ a výpověď svědka Kubíčka vyloučil, že by k zapálení kurníku (z nějž se, jak bylo možno očekávat, požár rozšířil na celý dům) došlo nedbalostí či odhozením nedopalku, neboť požár způsobila lidská činnost při použití otevřeného ohně (shodně i v záhlaví citovaný rozsudek okresního soudu, str. 9 uprostřed). Okresní soud konstatoval (tamtéž, str. 4 nahoře), že svědek Tipelt opakovaně zdůrazňoval, že na policii učinil pravdivou výpověď, proto výpověď, kterou tento svědek prezentoval v hlavním líčení, považoval soud za nevěrohodnou. Výpovědi manželů Machalových podle okresního soudu (tamtéž, str. 9 nahoře) byly podporovány výpověďmi dalších svědků.

Ústavní soud konstatuje, že soudy se vypořádaly se stěžovatelovými námitkami a vyhodnotily všechny provedené důkazy. Ty umožňovaly učinit závěr o vině stěžovatele, kterýžto nevybočuje z mezí ustavně konformně vykládaných trestněprávních norem.

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 24. dubna 2007

Jiří Nykodym, v.r.

předseda senátu