II. ÚS 698/11 #1Usnesení ÚS ze dne 05.05.2011

II.ÚS 698/11 ze dne 5. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 32, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 6 Tdo 1006/2010, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. 11 To 14/2010 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 8. 2009 sp. zn. 1 T 95/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2011, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 Ústavy ČR.

V odůvodnění své ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně neobsahují řádná odůvodnění, kdy vady odůvodnění jsou natolik závažné, že způsobují nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí. Současně tvrdil, že skutková zjištění učiněná zejména soudem prvého stupně jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy v této věci. Konkrétně stěžovatel vyjádřil nesouhlas se znaleckým posudkem vypracovaným Ústavem soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, k němuž po celý průběh řízení vznášel námitky, přičemž soudy se podle názoru stěžovatele s přednesenou obhajobou v tomto ohledu vůbec nevypořádaly. Stěžovatel v ústavní stížnosti znovu podrobně rozebral argumenty, kterými vyvracel zjištění učiněná v předmětném znaleckém posudku a namítal, že přestože se jednalo o důkaz v řízení klíčový z hlediska viny stěžovatele, nebyl soudy nijak hodnocen, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí toliko vyplývá jeho doslovná citace, včetně jeho dodatku. Žádný z rozhodujících soudů podle přesvědčení stěžovatele nekonstatoval, že by poškození vozidla nekorespondovalo s nehodovým dějem, jak jej stěžovatel uvedl v rámci oznámení škodné události. V odůvodnění rozhodnutí podle stěžovatele chybí označení důkazů, které soudy vedly k jejich závěru o hrubém zkreslení nehody ze strany stěžovatele. Soudy tedy podle stěžovatele dospěly k vlastní verzi děje spáchání trestného činu, aniž by uvedly důkazy a úvahy, které k takovým závěrům vedly. Podle stěžovatele ovšem měl tento závěr učinit již dovolací soud, který měl nepřezkoumatelná rozhodnutí soudů nižších instancí bez dalšího zrušit.

Z ústavní stížnosti a k ní připojených listin Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 8. 2009 č. j. 1 T 95/2006-581 byl stěžovatel uznán vinným pod bodem 1) rozsudku trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a pod bodem 2) rozsudku trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit spolu s obžalovaným R. Š. jednáním popsaným pod body 1. a 2. výroku o vině tohoto rozsudku, tedy tak, že při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje a činem způsobil škodu nikoli malou. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.

Proti uvedenému rozsudku podali oba obžalovaní odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 30. 3. 2010 č. j. 11 To 14/2010-634 tak, že z podnětu stěžovatele napadený rozsudek ohledně jeho osoby zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl na totožném skutkovém základě, když uznal stěžovatele vinným pod bodem 1) rozsudku přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a pod bodem 2) rozsudku trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, a za to stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Týmž rozsudkem pak zamítl odvolání spoluobžalovaného R. Š. Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele bylo částečně důvodné, byť z jiných důvodů než v odvolání uváděl. Konstatoval, že v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, byly provedeny řádným způsobem veškeré důkazy významné pro objasnění věci při dodržení všech zákonných ustanovení. Odvolací soud nemohl ani přisvědčit odvolacím námitkám obžalovaných z hlediska nedostatečnosti skutkových zjištění. Nad rámec argumentace soudu prvého stupně, kterou považoval za správnou, odvolací soud zdůraznil, že v dané věci nerozhodoval okresní soud ani krajský soud poprvé, a proto podrobně shrnul významné důvody, pro které již po dvakrát rušil odsuzující rozhodnutí nalézacího soudu, jednou z podnětu stížnosti státního zástupce a jednou z podnětu odvolání obžalovaných. V napadeném rozsudku odvolací soud posléze akceptoval právní názor nalézacího soudu, i přes odvolací námitky obžalovaných. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že vycházeje ze zásady in dubio pro reo dospěl k závěru, že skutky uvedené pod body 1) a 2) rozsudku se staly. Podle odvolacího soudu nebyla vyvrácena obhajoba obžalovaných, že došlo k dopravním nehodám, které mají charakter pojistné události, bylo však prokázáno, že stěžovatel se dopustil jednání uvedeného ve výroku rozsudku soudu prvého stupně, které spočívalo v době vydání rozsudku, zejména v uvádění nepravdivých nebo hrubě zkreslujících údajů z hlediska průběhu nehodového děje a v tomto smyslu a rozsahu měl citovaný znalecký posudek Ústavu dostatečnou vypovídací hodnotu. Odvolací soud v době svého rozhodování pak porovnal ustanovení trestního zákona a nového trestního zákoníku a po zohlednění příznivější právní kvalifikace skutku stěžovatele pod bodem 1) výroku o vině, překvalifikoval jednání stěžovatele jako přečin pojistného podvodu, čemuž přizpůsobil i výrok o trestu a uložil stěžovateli mírnější trest.

Proti rozsudku odvolacího soudu, podal stěžovatel i druhý obžalovaný dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo jeho usnesením ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 6 Tdo 1006/2010 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto. Nejvyšší soud ve věci stěžovatele dospěl k závěru, že jeho dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, námitky stěžovatele neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) a l) trestního řádu, a proto dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 3 tr. řádu ani věcně nepřezkoumal. Nicméně v závěru svého rozhodnutí konstatoval, že popis skutku vyjádřený pod bodem 2) tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího i odvolacího soudu nejenže odpovídá všem zákonným znakům použité skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu, ale současně též dostatečně konkretizuje místo, čas a způsob spáchání činu. Z popsaných skutkových zjištění bylo podle dovolacího soudu zřejmé, že dne 25. 10. 2005 R. Š. a dne 26. 10. 2005 obviněný stěžovatel při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy u příslušné pojišťovny vědomě uvedli hrubě zkreslené údaje, když průběh dopravní nehody, jimi dne 24. 10. 2005 kolem 22,00 hodin nahlášené Policii ČR v Jičíně, a s tím související poškození vozidel popsali způsobem, jakým k dopravní nehodě na tomto místě dojít nemohlo (přičemž takto nehodu popsali jak příslušníkům Policie ČR, tak i pojišťovně). Takové zjevně úmyslné jednání podle názoru dovolacího soudu mělo typicky podvodný charakter - šlo o uvedení hrubě zkreslených údajů.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu předmětných rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).

V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel v celém rozsahu již v odvolání a v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích i v rámci obhajoby v průběhu soudního řízení.

V daném případě je zřejmé, že námitky stěžovatele postrádají ústavněprávní relevanci. Stěžovatel zopakoval své námitky, týkající se hodnocení důkazů, které uplatnil již v průběhu pravomocně ukončeného trestního řízení v rámci obhajoby, a předložil vlastní verzi hodnocení důkazů, s cílem dosáhnout zproštění obžaloby. Po Ústavním soudu tak požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly, čímž postavil Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší, s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, a to ani v případě, že by s jejich hodnocením sám nesouhlasil. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena základní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 34). V této souvislosti odkazuje Ústavní soud také na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (např. Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, 1988, srov. Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Praha: IFEC, 2003, str. 242 a násl.).

V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z normativních postulátů porušily. Účelem dokazování v trestním řízení je ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, není tedy nutné (a často ani možné) nabytí absolutní jistoty o skutkových okolnostech, jak se domnívá stěžovatel. Soud prvého stupně důkazy provedené ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svých rozsudků opakovaně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§ 125 trestního řádu). Odvolací soud potvrdil správnost jeho skutkových zjištění. Znovu se podrobně zabýval obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Své úvahy přitom podrobně rozvedl. Na podkladě skutkového stavu, zjištěného v řízení před soudem prvního stupně, dospěl odvolací soud pouze k odlišnému právnímu názoru ohledně trestného činu podle bodu 1) rozsudku. Na rozdíl od nalézacího soudu totiž přihlédl k nové úpravě trestního zákoníku, která byla pro stěžovatele příznivější. Na tomto místě Ústavní soud k argumentaci stěžovatele poznamenává, že zákonná zásada, podle níž "orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede" (§ 2 odst. 5 trestního řádu), neznamená, že by se tyto orgány musely zabývat jakoukoli předkládanou verzí případu. K naplnění tohoto cíle postačuje, pokud řádně prověří reálně možné verze, tj. takové, pro jejichž existenci svědčí pozitivně zjištěné skutečnosti. Závěry, k nimž oba soudy po zhodnocení důkazů dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o stěžovatelově vině.

Petitem projednávané ústavní stížnost stěžovatel napadl také v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. Jak ale Ústavní soud musí konstatovat, v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel neuvedl žádné konkrétní námitky, jimiž by oponoval závěrům Nejvyššího soudu, že v dovolání brojí pouze proti hodnocení důkazů a proti vyvozeným skutkovým zjištěním ze strany soudů nižších stupňů. K usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vztáhl opět pouze námitky skutkového rázu. Stěžovatel podle dovolacího soudu ve skutečnosti neuplatnil žádné hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě se ve svůj prospěch domáhal revize soudem učiněných skutkových závěrů. Nejvyšší soud vědom si aktuální judikatury Ústavního soudu vážil, zda v projednávaném případě nejsou právní závěry soudů v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními a dospěl k závěru, že o takový případ zjevně nejde, neboť soudy ve stěžovatelově věci založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením § 125 trestního řádu náležitě vyložily a odůvodnily (viz zejména str. 52, 53 rozsudku soudu prvého stupně a str. 18, 19 rozsudku odvolacího soudu).

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu i ze samotné ústavní stížnosti (v níž stěžovatel tytéž námitky opakuje) vyplývá, že dovolání stěžovatele bylo po obsahové stránce pouhou důkazní polemikou. Stěžovatel tudíž fakticky nebrojil proti právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotněprávní kvalifikaci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale předkládal dovolacímu soudu svou vlastní interpretaci výsledků dokazování před obecnými soudy, odlišnou od závěrů soudu nalézacího i odvolacího.

Za daných okolností je pro ústavněprávní přezkum rozhodující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jsou adekvátně odůvodněny, a to v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že ve smyslu § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci se ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě v zásadě realizuje v řízení dvoustupňovém. S ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který směřuje k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, nelze restriktivní výklad dovolacích důvodů a priori považovat za rozporný s principy spravedlivého trestního procesu. Ústavněprávní přezkum napadeného rozhodnutí dovolacího soudu musí z takto charakterizované povahy dovolání vycházet.

Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelova argumentace byla a priori nezpůsobilá některý z dovolacích důvodů naplnit. Pokud stěžovatel sledoval výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v § 265b odst. 1 trestního řádu uvedených procesních vad, nezbylo dovolacímu soudu než dovolání opřené o takto formulované důvody podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnout, aniž by se dovoláním mohl zabývat věcně.

Pro úplnost je nutné připomenout, že ve zcela výjimečných případech lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit tam, kde by se jinak postup dovolacího soudu, s ohledem na zjevné nedostatky dokazování před soudem nalézacím či odvolacím, jevil jako přepjatě formalistický, v rozporu s čl. 4 Ústavy a ochranou dle čl. 36 a násl. Listiny (srov. nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 558/02, IV. ÚS 216/04, dostupné in http://nalus.usoud.cz). Tak by tomu bylo zejména za situace, kdy by Nejvyšší soud ignoroval zjevný extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový významný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. O takovou situaci však v projednávané věci zcela zjevně nejde, což plyne z logických odůvodnění rozsudků soudu nalézacího a odvolacího.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu