II. ÚS 672/02Usnesení ÚS ze dne 11.07.2003

II.ÚS 672/02 ze dne 11. 7. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelů a) Ing. Z. P., a b) V. P., obou zastoupených advokátem JUDr. D.K., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2002, čj. 22 Co 246/2002-50, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 5. 2002, čj. 9 C 1175/2001-32, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a 1) V. D. a 2) M. D., obou zastoupených advokátem JUDr. B. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí. Tvrdí, že obecný soud neposkytl ochranu jejich právům (čl. 90 Ústavy), necítil se být vázán názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a současně porušil i jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál k projednávané věci (vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 1175/2001), z něhož zjistil následující.

Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 5. 2002, čj. 9 C 1175/2001-32, nařídil soud předběžné opatření, dle něhož jsou stěžovatelé povinni zajistit paní V. D. a panu M. D. (v původním řízení žalobci, v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastníci) dodávku pitné vody do bytu sestávajícího ze dvou obytných místností, kuchyně a příslušenství ve 2. patře domu čp. 9 v ul. A. 5 (dále jen "předmětný byt"), a to každý den od 7:00 h do 8:00 h a od 18:00 h do 19:00 h. Podle odůvodnění rozhodnutí jsou stěžovatelé spoluvlastníky a pronajímateli předmětného bytu. Vedlejší účastníci v předmětném bytě spolu s dalšími sedmi osobami bydlí na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 12. 1992. V řízení bylo zjištěno, že v období únor až duben 2002 zaplatili nájemné a služby, včetně vodného a stočného, a že nezletilé děti J. a M. D. trpí výskytem opakovaných vyrážek, onemocněním dolních a horních cest dýchacích a průjmovými onemocněními, a to mj. v důsledku nedostatku vody. Soud proto v souladu s ustanovením § 76 odst. 1 písm. f) a § 102 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), rozhodl výše uvedeným způsobem o předběžném opatření. Konstatoval přitom, že stěžovatelé vedlejším účastníkům vodu ani v nezbytné míře nedodávají, a že je proto třeba poměry účastníků upravit prozatímně, než bude rozhodnuto ve věci samé.

Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelé odvolali. Krajský soud usnesením ze dne 16. 7. 2002, čj. 22 Co 246/2002-50, usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že k nařízení předběžného opatření soud přistupuje, aniž by prováděl dokazování. Postačí, pokud jsou tvrzené skutečnosti alespoň osvědčeny. Vedlejší účastníci v projednávaném případě osvědčili, že jim není pravidelně dodávána voda, že v měsících únor až duben platili nájemné včetně záloh na služby a že nedostatek vody má zjevně vliv na zdravotní stav nezletilých dětí. V projednávaném případě tedy vznikla potřeba zatímně upravit poměry účastníků. Dodávka pitné vody je základní potřebou žalobců a v případě, že by došlo k jejímu zastavení, mohla by tato skutečnost mít vliv na jejich zdraví i na zdraví nezletilých, kteří s nimi žijí ve společné domácnosti. V dané souvislosti není podle soudu rozhodné, zda je příslušná nájemní smlouva platná či nikoli. Touto otázkou je třeba se zabývat až v dalším průběhu řízení, v němž by měly být zohledněny i další skutečnosti tvrzené stěžovateli (dluhy vedlejších účastníků na nájemném a zálohách na služby spojené s užíváním bytu). Vedlejší účastníci zaplacenými částkami nepochybně alespoň částečně hradí služby spojené s užíváním bytu (tedy i vodné a stočné). Po stěžovatelích lze proto oprávněně požadovat dodávku pitné vody alespoň v nezbytné míře. Soud odmítl i námitky stěžovatelů ohledně formální a materiální vykonatelnosti napadeného usnesení. Na vykonatelnost nemá vliv skutečnost, že není v uvedeném usnesení stanovena lhůta, od níž má být dodávka vody poskytována. Tuto otázku řeší ustanovení § 171 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Usnesení je předběžně vykonatelné a podané odvolání nemá odkladný účinek. Soud neakceptoval ani tvrzení stěžovatelů, že nejsou schopni zajistit dodávku vody v dopoledních hodinách, neboť jsou v dané době v zaměstnání. Nejde totiž o důvod nevykonatelnosti rozhodnutí. Uloženou povinnost nemusí stěžovatelé plnit osobně a mohou jejím splněním pověřit třetí osobu.

Stěžovatelé napadají obě uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Napadené usnesení odvolacího soudu podle nich spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud údajně vytrhl ustanovení § 171 odst. 1 o.s.ř. ze souvislostí a nepřihlédl k ustanovení § 171 odst. 2 o.s.ř., jímž je předběžná vykonatelnost vyloučena v případě, kdy je uložena povinnost k plnění, jako v projednávané věci. Odkaz na ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. považují za nepřípadný. Odvolací soud se také neřídil ustanovením § 132 o.s.ř., neboť jinak by nemohl potvrdit usnesení soudu prvního stupně, jímž se vedlejší účastníci domáhají dodávek vody do bytu, který fakticky neužívají, kam nemohou mít přístup a kde navíc nezbytné množství vody bylo a je. Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, aniž by se s námitkami a důkazy stěžovatelů, prokazujícími nepravdivost a nepodloženost skutkových zjištění soudu prvního stupně, zabýval a řádně se s nimi vypořádal. Tím došlo k porušení § 219 o.s.ř. a ve svých důsledcích i k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníka řízení jednat před soudem a k porušení základního práva, plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelé se domnívají, že jednáním před soudy obou stupňů nebyla předmětná věc posuzována jednoznačně a objektivně. Dovolávají se též nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 236/98, III. ÚS 68/99, III. ÚS 636/99 či III. ÚS 58/2000, které se vztahují k povinnosti soudu vypořádat se při odůvodnění rozhodnutí s tím, že některé navržené důkazy neprovedl, nebo, že se nezabýval zásadními námitkami odvolatelů obsaženými v podání.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Praze a Okresní soud v Kolíně, i vedlejší účastníky 1) V. D. a 2) M. D., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Okresní soud v Kolíně ve svém vyjádření odkázal na spisový materiál ve věci s tím, že je přesvědčen, že o předběžném opatření rozhodl v souladu se zákonem. Toto rozhodnutí bylo odvolacím soudem potvrzeno.

Vedlejší účastníci ve svém vyjádření navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Tvrdí, že soud měl všechny rozhodné skutečnosti osvědčeny a předběžné opatření vydal na základě zjištěného skutkového stavu. Stěžovatelé řadu let neplní povinnosti pronajímatelů bytu. Vedlejší účastníci nájemné a služby platili, přestože jim nebyly a nejsou poskytovány. Odvolací soud odmítl správně jako právně nevýznamné námitky stěžovatelů, pokud směřovaly proti formální a materiální vykonatelnosti rozhodnutí a nemožnosti dodržet stanovené časové intervaly k dodávce vody. Nesprávná je též argumentace vedlejších účastníků, dle níž má uvedené předběžné opatření důsledky trvalého charakteru (§ 102 a § 77 o.s.ř.). Stěžovatelé opomíjejí zvláštní povahu řízení o předběžném opatření. Námitky, jež stěžovatelé užívají, jdou nad rámec tohoto řízení. Soudy se jimi nepochybně budou zabývat v zahájeném občanskoprávním řízení. Nelze též přisvědčit názoru stěžovatelů, že by u usnesení, kterým je uložena povinnost k plnění, byla předběžná vykonatelnost vyloučena.

Ústavní stížnost zjevně není důvodná.

Ústavní soud se především zabýval otázkou, zda je napadené předběžné opatření, upravující toliko zatímně poměry účastníků zahájeného soudního řízení, způsobilé zasáhnout do základních lidských práv a svobod, když ochrana práv stěžovatelů obecně může být poskytnuta až konečným rozhodnutím ve věci. Dospěl k závěru, že v projednávané věci tomu tak v zásadě může být, a to s ohledem na povahu napadeného opatření - uložení povinnosti vlastníkům bytu jako pronajímatelům. Jedná se současně o rozhodnutí, které v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu již nemůže být napraveno. Tím naopak jeho platnost ze zákona zaniká [§ 77 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.]. Ústavní soud proto považuje ústavní stížnost za přípustnou, i když jde o úpravu poměrů účastníků, jež má pouze dočasnou povahu.

Ústavní soud se poté zabýval napadenými usneseními z hlediska tvrzených porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů. Jak již mnohokrát zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Jak již uvedl ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01, je posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření věcí obecného soudu. Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda vůbec byly v konkrétním případě dány.

Podle ustanovení § 102 odst. 1 o.s.ř., je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků, nebo, je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Podle odst. 3 věty druhé tohoto ustanovení platí obdobně ustanovení § 75 odst. 1, 3, 4 a 5, § 75a, 76, § 77 odst. 1 písm. b), c) a d), § 77 odst. 2 a 3 a § 78 odst. 3 o.s.ř. Dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. f) o.s.ř. může být předběžným opatřením účastníku uloženo zejména, aby něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel.

Základním smyslem předběžného opatření je zatímní ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá. Musí být pochopitelně dbáno i ochrany toho, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy ČR), avšak ta nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 394/01). I na vydání předběžného opatření jsou kladeny požadavky plynoucí z ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Takové opatření musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Vzhledem k tomu, že výše citovaná ustanovení o.s.ř. obecně umožňují vydání předběžného opatření, má v takovém případě eventuální zásah do základních práv stěžovatelky zákonný podklad a - jak vyplývá z vyžádaného spisového materiálu - byl vydán k tomu příslušným orgánem.

Ústavní soud se tedy dále zabýval tím, zda se obecné soudy náležitě zabývaly naplněním podmínek pro rozhodnutí o předběžném opatření a zda o něm řádně rozhodly, tedy, zda nejde o rozhodnutí svévolné, přičemž vycházel z námitek stěžovatelů. Podotýká však, že k přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn (čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR).

Předběžné opatření může být nařízeno mj. tehdy, je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků (§ 102 o.s.ř.). Stěžovatelé v této souvislosti tvrdí, že se odvolací soud neřídil ustanovením § 132 o.s.ř., dle něhož měl hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom měl pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Stěžovatelé přitom ovšem zcela přehlížejí specifika řízení o předběžném opatření, která jsou dána mj. tím, že o návrhu o tomto typu předběžného opatření je třeba rozhodnout nejpozději do sedmi dnů poté, co byl podán (§ 102 odst. 3 ve spojení s § 75 odst. 4 věta druhá o.s.ř.). Zákon ani nepředpokládá, že by soud měl provádět při rozhodování o nařízení předběžného opatření dokazování. Ostatně, v tomto řízení ostatní rozhodné skutečnosti než nezbytnost zatímní úpravy poměrů účastníků řízení (zejména nárok sám) nemusí být spolehlivě prokázány. K nařízení předběžného opatření postačuje, jsou-li alespoň osvědčeny, tj. jeví-li se jako pravděpodobné. Procesní odpovědnost nese navrhovatel, který má povinnost nezbytnost zatímní úpravy poměrů mezi účastníky i ostatní rozhodné skutečnosti nejen tvrdit, ale i prokázat, resp. osvědčit (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání, Praha: C.H. Beck, 2001, s. 218).

Obecný soud vyšel v projednávané věci z řady předložených důkazů (výpis z katastru nemovitostí, nájemní smlouvy, fotokopií podacích lístků o zaslání 2.200,- Kč ze dne 4. 3. 2002, 2.550,- Kč dne 22. 3. 2002 a 2.550,- ze dne 26. 4. 2002 stěžovatelům, lékařská zpráva). Je zjevné, že tak osvědčil, že nezbytnost zatímní úpravy poměrů mezi účastníky vzhledem ke zjištěným okolnostem i další rozhodné skutečnosti existují.

Ústavní soud se proto nedomnívá, že by v namítaném ohledu obecné soudy porušily ústavně garantovaná práva stěžovatelů. K tomu dále nad rámec uvedeného podotýká, že k důkazům, předloženým či navrženým stěžovateli po vydání usnesení soudu prvého stupně (v jejich odvolání) ani nemohlo být přihlédnuto. Pro předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně (§ 75 odst. 5 o.s.ř.). Zákon tedy neumožňuje přihlédnout k pozdějším tvrzením, listinám či dalším důkazům a účastníci nemohou v odvolání nebo průběhu odvolacího řízení uvádět žádné nové skutečnosti nebo důkazy. Nelze nicméně pominout, že důkazy a námitky předložené stěžovateli budou zohledněny v občanskoprávním řízení, které je ve věci vedeno. Jejich ochrana je dále zabezpečena mj. i ustanovením § 77 odst. 2 o.s.ř., podle něhož by bylo předběžné opatření zrušeno, pokud by pominuly důvody, pro které bylo nařízeno, resp. obecně tím, že předběžná opatření jsou dočasná (§ 77 o.s.ř.).

Stěžovatelé dále namítali, že se odvolací soud nevypořádal s jejich námitkami a důkazy o nepravdivosti tvrzení žalobců a neuvedl důvody, proč důkazy navržené v odvolání nebyly provedeny. Zde Ústavní soud v prvé řádě odkazuje na výše uvedené stran dokazování v řízení o předběžném opatření, tedy na nemožnost předkládat nová tvrzení a důkazy po rozhodnutí o něm. Dále má za to, že napadená rozhodnutí byla řádně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna. Povinnost soudu vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí s tím, proč neprovedl další (navrhované) důkazy (tedy povinnost, která měla být podle stěžovatelů v projednávaném případě porušena), váže soud pouze v případech, kdy rozhoduje ve věci samé (§ 157 odst. 2 o.s.ř. v případě rozsudku, § 169 odst. 4 o.s.ř. v případě usnesení), nikoli tudíž v daném případě. Na ostatní usnesení nejsou kladeny tak striktní nároky, když musí pouze obsahovat odůvodnění (§ 169 odst. 1 o.s.ř.). Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že stěžovateli uplatňované právo na spravedlivý proces garantuje, aby výsledek řízení jako celku byl spravedlivý. Nelze z něj dovozovat povinnost soudu odpovědět podrobně na každý argument. Povinnost soudu se v tomto směru mění podle povahy rozhodnutí (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci van Hurk proti Nizozemí, 1994, či Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994). Odvolací soud se dle názoru Ústavního soudu vypořádal se všemi zásadními argumenty stěžovatelů uplatněnými v odvolání. Ani k tomuto tvrzenému porušení práv stěžovatelů tedy v projednávané věci nedošlo.

Ústavní soud proto nemohl vyhovět ani námitce stěžovatelů, podle níž se obecné soudy nedržely při svém rozhodování názorů Ústavního soudu. Nálezy, na něž se stěžovatelé výslovně odvolávají, se týkají zásad spravedlivého procesu, zejména možnosti účastníka vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá pro prokázání svých tvrzení za potřebné; povinnosti soudu o vznesených návrzích rozhodnout, resp. ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jak Ústavní soud výše dovodil, k porušení zásad spravedlivého procesu v uvedených ohledech nedošlo. Nemohl proto dospět přirozeně ani k závěru, že by obecné soudy v projednávané věci nectily jeho rozhodnutí.

Stěžovatelé dále uvádějí, že odvolací soud pochybil, když nepřihlédl k ustanovení § 171 odst. 2 o.s.ř., podle něhož je předběžná vykonatelnost vyloučena u případů, kdy je uložena povinnost k plnění. Podle ustanovení § 171 odst. 2 o.s.ř., nebyla-li v usnesení uložena povinnost k plnění, je usnesení vykonatelné, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhlášeno nebo vyhotoveno. Uvedené ustanovení tak na projednávanou věc evidentně nedopadá, neboť v projednávané věci povinnost k plnění uložena byla. Z uvedeného ustanovení jakkoli nevyplývá, že by vylučovalo předběžnou vykonatelnost u případů, kdy je uložena povinnost k plnění, dopadá pouze na ostatní případy, v nichž povinnost k plnění uložena není. V projednávané věci je tedy na místě aplikovat ustanovení § 171 odst. 1, část věty před středníkem, o.s.ř., podle něhož lhůta k plnění počíná běžet od doručení usnesení s tím, že podání odvolání nemá odkladný účinek (srov. § 206 o.s.ř. a komentář k němu: Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání, Praha: C.H. Beck, 2001, s. 607-608). Uvedené ustanovení § 171 odst. 1 o.s.ř. upravuje i vykonatelnost usnesení, jímž byla uložena povinnost k plnění. V takovém případě má být usnesení vykonatelné "uplynutím lhůty". V projednávané věci je dle názoru Ústavního soudu třeba přihlédnout ke specifikům uloženého plnění. Soud neurčil lhůtu k plnění, to jest časové období, v němž je třeba plnit či splnit. Časová hranice je v daném případě určena povahou věci - plní se od doručení rozhodnutí do zániku předběžného opatření. Z toho je třeba též vyvodit, že rozhodnutí musí být v tomto případě vykonatelné v okamžiku, kdy je třeba počít s plněním. Tento okamžik se tak shoduje s jeho doručením. Ústavní soud tudíž ani v souvislosti s touto námitkou neshledal, že by došlo k porušení ústavně garantovaných práv, neboť argumentace stran aplikace ustanovení § 171 o.s.ř., kterou reagoval odvolací soud na námitku stěžovatele k formální nevykonatelnosti napadeného usnesení, zjevně nevybočuje z mezí zákonnosti a potažmo ani ústavnosti.

Jak již bylo uvedeno, ustanovení § 102 o.s.ř. ve spojení s § 74 o.s.ř. obecně umožňuje rozhodnout o předběžném opatření spočívajícím v uložení povinnosti něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ústavní soud konstatoval, že napadená usnesení mají zákonný podklad a byla vydána k tomu příslušným orgánem. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu. Jak shora rozvedeno, obecné soudy tak učinily v dané věci ústavně konformním způsobem. Ústavní soud proto konstatuje, že napadená rozhodnutí nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. V řízení před obecnými soudy tak nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů. Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu zakotveného v hlavě páté Listiny.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2003 Vojtěch Cepl

předseda senátu