II. ÚS 671/04Usnesení ÚS ze dne 10.03.2005

II.ÚS 671/04 ze dne 10. 3. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky E., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. K., směřující proti usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2004, sp. zn. II. ÚS 426/04, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2004, sp. zn. 3 Cmo 32/2003, a o návrhu na zrušení ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 8. prosince 2004, domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a zároveň navrhla zrušení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Usnesením Ústavního soudu ze dne 7. října 2004, sp. zn. II. ÚS 426/04, byl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona odmítnut předchozí návrh stěžovatelky, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2004, sp. zn. 3 Cmo 32/2003, protože podání nesplňovalo náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu (navrhovatelka nebyla zastoupena advokátem ve smyslu § 30 zákona). Navrhovatelka tuto vadu neodstranila ani ve stanovené lhůtě. Ve svém novém podání vytýkala stěžovatelka Ústavnímu soudu, že odmítl její předchozí návrh, ačkoliv z napadeného usnesení vyplývalo, že jedinou vadou předchozího návrhu bylo pouze to, že nebyla při jeho podání zastoupena advokátem. V této souvislosti podala stěžovatelka rovněž návrh na zrušení ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť toto ustanovení je dle jejího názoru v rozporu s ústavně zaručenými základními právy (konkrétně s čl. 4 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR). Porušení rovnosti pak spatřuje v tom, že státnímu orgánu je dáno právo na zastoupení advokátem (§ 30 odst. 2 zákona), tak stěžovateli je stanovena povinnost právního zastoupení.

Ústavní soud konstatuje, že jeho hlavním úkolem ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je ochrana ústavnosti. Jako každý jiný státní orgán se ve své činnosti musí řídit principem, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ). Podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona, proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Ústavní soud podotýká, že řízení před ním je založeno na modelu koncentrovaného a specializovaného ústavního soudnictví, jedná se o řízení jednoinstanční a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná. Ani Ústavnímu soudu (ani nikomu jinému) tedy nepřísluší o nich znovu jednat a rozhodnout. Za této situace se Ústavní soud ani nemohl zabývat návrhem na zrušení ustanovení § 30 odst. 1 zákona, neboť návrh na zrušení právního předpisu podaný spolu s ústavní stížností sleduje její režim. Navíc jak vyplývá z čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR, je Ústavní soud při svém rozhodování vázán ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu. Ústavnímu soudu proto nenáleží přezkum a rozhodování o zákonu, jenž upravuje jeho postavení a pravidla řízení. Pouze na okraj lze podotknout, že ustanovení, stanovující obligatorní právní zastoupení, je obsaženo v zákoně o Ústavním soudu záměrně, aby nedocházelo k nekvalifikovaným podáním.

Poněvadž jde o návrh ve věci, v níž přípustnost není dána, Ústavní soud s ohledem na svoji ustálenou judikaturu (srov. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení-svazek 6, Praha C.H.Beck 1997, str. 557, nález II. ÚS 148/96) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Pokud ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že byla podána po lhůtě stanovené v zákoně o Ústavním soudu (§ 72 odst. 3 zákona), a bylo ji třeba rovněž odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj