II. ÚS 663/2000Nález ÚS ze dne 10.04.2001 Provádění a následné hodnocení důkazů obecnými soudy

Zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl.38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

II.ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001

N 57/22 SbNU 19

Provádění a následné hodnocení důkazů obecnými soudy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci navrhovatele

T. J. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu

v Chomutově ze dne 1. 12. 1999, čj. 14 Nc 110/94-41, a rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2000, čj. 10 Co

439/2000-70, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8.

2000, čj. 10 Co 439/2000 se zrušuje.

Ve zbylé části se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se včas podaným návrhem domáhá, s odvoláním na

porušení práv zakotvených v čl. 36 a 38 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), čl. 26 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl.

6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svod (dále

jen "Úmluva"), zrušení v záhlaví uvedených rozsudků.

Ze spisového materiálu, který si Ústavní soud k rozhodnutí

vyžádal (spis Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. 14 Nc 110/94),

bylo zjištěno následující.

Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. 12. 1999, čj.

14 Nc 110/94-41, byl nezletilý M. S. svěřen do výchovy matce, A.

S-ové (v původním řízení navrhovatelka), a navrhovateli byla

uložena povinnost platit na výživu nezletilého 80,- DM měsíčně

počínaje dnem 24. 4. 1993 a 120,- DM měsíčně počínaje dnem 1. 2.

1998 a dále povinnost splácet dlužné výživné způsobem uvedeným

v rozsudku. Z odůvodnění vyplývá, že soud neakceptoval námitku

navrhovatele, podle níž není otcem dítěte, neboť rozhodující je

dle jeho názoru zápis v matrice a rodném listě dítěte, kde je jako

otec zapsán právě navrhovatel. Soud tak vycházel z vyjádření

matky, že otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů před

matrikou.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, v němž

zejména uvádí, že není otcem dítěte a otcovství k nezletilému

nikdy neuznal. Na matku nezletilého podal trestní oznámení pro

podezření z podvodu a padělání listin. Zároveň navrhl, aby soud

přerušil řízení o výchově a výživě do doby, než bude v trestním

řízení zjištěno, kdo skutečně učinil souhlasné prohlášení rodičů

o určení otcovství nezletilého. Při jednání před odvolacím soudem

dne 23. 8. 2000 (č.l. 67 - 68 spisu) právní zástupce navrhovatele

trval na přerušení řízení a navrhl provedení důkazu znaleckým

posudkem k prokázání pravosti podpisu navrhovatele na zápisu

o určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů. Po srovnání plné

moci navrhovatele a jeho podpisu v matrice sdělil, že je považuje

za odlišné.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle

odůvodnění vycházel stejně jako soud prvního stupně z toho, že

otcovství k nezletilému bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů

učiněným před matričním úřadem, což vyplývá z rodného listu

a fotokopií listin zaslaných Městským úřadem (prohlášení

k narození dítěte, zápis MÚ v Chomutově o určení otcovství

souhlasným prohlášením rodičů k dítěti). Soud dále konstatoval, že

jmenované listiny mají podle ustanovení § 134 zák. č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), povahu veřejných listin,

a tedy, není-li dokázán opak, potvrzují pravdivost toho, co je

v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Podle odvolacího soudu nelze

považovat "pouhé tvrzení opaku, podání trestního oznámení pro

podezření z trestného činu" za prokázání nepravdivosti obsahu

veřejné listiny.

Proti tomuto rozhodnutí navrhovatel podal projednávanou

ústavní stížnost, v níž zejména namítá, že v řízení před soudem

prvního stupně neměl k dispozici žádné důkazy o údajném prohlášení

otcovství (ty obdržel až poté, kdy si v ČR zvolil svého právního

zástupce). Tvrzení matky pokládal za nedůvodné. Domníval se, že

jeho stanovisko, že nikdy otcovství neuznal, je dostatečnou

obranou. Soud prvního stupně se jeho tvrzeními však nezabýval.

Dále uvádí, že odvolací soud měl řízení v souladu s ustanovením

§ 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušit, neboť v probíhajícím

trestním řízení v SRN (o němž soud informoval: uvedl, pod jakou

spisovou značkou je věc vedena, a přiložil sdělení st.

zastupitelství v Postupimi o provádění úkonů v tomto řízení) je

řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Dle

jeho mínění odvolací soud porušil jeho práva i tím, že neprovedl

jím navrhované důkazy (znalecký posudek, důkaz spisem st.

zastupitelství v Postupimi, sp. zn. 4158/Js 4458/00),

v odůvodnění rozhodnutí je zcela pominul a své opomenutí

nezdůvodnil. Navrhovatel dále zdůraznil, že soud měl zmíněné

důkazy provést i s ohledem na to, že se navrhovatel o údajném

otcovství dozvěděl po sedmi letech, takže prokázání skutečnosti,

že otcem není, je pro něj samotného obtížné.

Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků (Okresní

soud v Chomutově a Krajský soud v Ústí nad Labem) a vedlejších

účastníků (A. S-ová, matka nezletilého, a Okresní úřad

v Chomutově, referát sociálních věcí, oddělení péče o dítě,

opatrovník nezletilého pro řízení).

Okresní soud v Chomutově odkázal ve svém vyjádření na

odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Ústí nad Labem

pouze opakoval odůvodnění svého rozhodnutí, dle něhož jsou

souhlasné prohlášení rodičů o určení otcovství i rodný list vydaný

městským úřadem veřejnými listinami a v řízení "nebyl prokázán

opak". Okresní úřad v Chomutově, referát sociálních věcí, oddělení

péče o dítě, se v souladu s ustanovením § 28 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, postavení vedlejšího účastníka

vzdal. Paní A. S-ová, se, ač řádně vyzvána, ve stanovené lhůtě

k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným

spisovým materiálem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je

zčásti důvodná.

Podle ustanovení § 134 o.s.ř. potvrzují listiny vydané soudy

ČR nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci (.), že

jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal,

a není-li prokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno

nebo potvrzeno. U veřejných listin, které mají charakter osvědčení

nebo potvrzení, je třeba hodnotit nejen jejich pravost (tj. zda

pocházejí od vystavitele), ale i pravdivost jejich obsahu (tzv.

správnost listiny). Důkazní břemeno přitom leží na tom, kdo popírá

správnost veřejné listiny (srov. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský

soudní řád, komentář, 4. vydání, C.H. Beck, 2000, str. 361-363).

Tvrdí-li tedy navrhovatel, že údaje uvedené ve veřejné

listině jsou nepravdivé, bylo na něm, aby nabídl důkazy, jejichž

prostřednictvím by svá tvrzení o opaku prokázal. To navrhovatel

v daném případě skutečně učinil. Do protokolu o výslechu uvedl, že

není otcem nezletilého a otcovství k němu ani nikdy neuznal (č.l.

23 spisu). Konkrétní důkazy potvrzující toto tvrzení pak označil

a navrhl v odvolacím řízení. V odvolání ze dne 25. 5. 2000 (č.l.

52 spisu) navrhuje jako důkaz trestní oznámení Státnímu

zastupitelství v Postupimi proti A. S-ové a "sdělení jmenovaného

státního zastupitelství v Postupimi". Přípisem ze dne 25. 7. 2000

(č.l. 64 - 65 spisu) informoval soud o stavu trestního řízení

s tím, že vzhledem k tomu, že německé právo neumožňuje odpůrci

nahlížet do spisu, je na soudu, aby "úřední cestou požádal Státní

zastupitelství v Postupimi, pobočka Luckenwalde, o zprávu

o uvedeném trestním řízení". Konečně, při jednání před odvolacím

soudem (srov. protokol ze dne 23. 8. 2000, č.l. 67-68 spisu)

navrhovatel setrval na dosavadních návrzích a nadto navrhl

provedení dalšího důkazu znaleckým posudkem, který by potvrdil či

vyvrátil pravost podpisu na zápisu o určení otcovství souhlasným

prohlášením rodičů. Navrhovatel tak splnil svou zákonnou povinnost

označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§ 120 o.s.ř.).

Za dané situace bylo na odvolacím soudu, aby zvážil, které

z navržených důkazů provede a které nikoli. Zákonná koncepce

odvolacího řízení doposud vycházela ze zásady úplné apelace.

Účastník řízení je tedy oprávněn i v odvolacím řízení tvrdit nové

skutečnosti a nabízet nové důkazy (srov. Bureš, Drápal, Mazanec:

Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, C.H. Beck, 2000, str.

643). Soud jistě není vázán důkazními návrhy účastníků absolutně,

neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést

všechny důkazy, které účastník řízení navrhl (§ 120 odst. 1

o.s.ř.). Ústavní soud nicméně již ve svých dřívějších rozhodnutích

vysvětlil svůj názor na otázku opomenutých důkazů (zejména nález

sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení,

sv. 3, C.H. Beck, 1995, str. 51 a násl; nález sp. zn. III. ÚS

95/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H.

Beck,1998, str. 231 a násl.). Konstatoval v nich, že zásadám

spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1)

nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem

v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi

možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2

Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy,

jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá

za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost

soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních)

rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí

vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním

předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na

skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§ 157

odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje

rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných

procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se

zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst.

1, čl.38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ve světle výše uvedeného je Ústavní soud nucen konstatovat,

že v projednávaném případě nebyla navrhovateli poskytnuta

dostatečná ochrana a nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý

proces, neboť odvolací soud neprovedl žádný z navrhovatelem

nabízených důkazů a své opomenutí nijak neodůvodnil.

Oproti tomu nelze přisvědčit názoru navrhovatele, že

k uvedenému porušení jeho práv došlo i v řízení před soudem

prvního stupně. Navrhovatel měl již v této fázi řízení možnost

navrhovat důkazy na podporu svého tvrzení, že není otcem

nezletilého. Neboť tak neučinil, soud prvního stupně správně

v souladu s § 134 o.s.ř. předpokládal pravdivost obsahu veřejných

listin, osvědčujících opak.

Ústavní soud nesouhlasí ani s další námitkou vznesenou

navrhovatelem, dle níž odvolací soud porušil ústavní práva

navrhovatele i tím, že v souladu s jeho návrhem nepřerušil řízení

do doby, než skončí trestní řízení v SRN. Podle ustanovení § 109

odst. 2 písm. c) o.s.ř. soud může řízení přerušit, pokud neučiní

jiná vhodná opatření, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena

otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže

soud dal k takovému řízení podnět. Z dikce citovaného ustanovení

je patrné, že je plně v kompetenci obecného soudu, aby zvážil

možnost uvedeného postupu, a jeho závěr je třeba považovat za

projev nezávislého soudního rozhodování. Dle názoru Ústavního

soudu je ovšem přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího

soudu (§ 157 odst. 3 o.s.ř.) na újmu, že posouzení návrhu na

přerušení řízení v něm zcela pominul.

Jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že

v projednávaném případě bylo porušeno právo navrhovatele na soudní

ochranu a spravedlivý proces. Vzhledem k tomu se již Ústavní soud

dále nezabýval otázkou porušení dalších ústavních práv, neboť by

to bylo nadbytečné.

Ústavní soud si je vědom toho, že k uvedenému porušení práv

navrhovatele došlo pouze v řízení před odvolacím soudem. Vzhledem

k tomu ústavní stížnosti vyhověl pouze v části, kterou napadá

rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2000, čj.

10 Co 439/2000-70, a ve zbylé části ústavní stížnost zamítl (§ 82

odst. 1 a odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. dubna 2001