II. ÚS 613/09 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2009

II.ÚS 613/09 ze dne 23. 3. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. D. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem Jana Uhra 13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. 7 To 281/2007, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2004 č. j. 3 T 142/2003-1687, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 3. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem městského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona a za tento čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let a současně byl nad ním vysloven dohled. V záhlaví citovaným usnesením ze dne 7. 2. 2008 krajský soud opětovně rozhodoval o stěžovatelem podaném odvolání, a to tak, že jej zamítl dle § 256 tr. řádu jako nedůvodné. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1192/2008, a z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal proti výše uvedenému usnesení krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné (§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně požadoval zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Brně a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 7 To 5/2005, které však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 388/06. O stěžovatelově odvolání tak musel krajský soud rozhodovat znovu, a to v záhlaví citovaným usnesením, jehož kopii stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti. Z logiky věci a částečně i z obsahu tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti vzal Ústavní soud najisto, že stěžovatel svou ústavní stížností brojí skutečně proti v záhlaví citovaným rozhodnutím městského a krajského soudu a formulovaný petit ústavní stížnosti je spíše výrazem nedbalého a liknavého přístupu advokáta. Ústavní soud vzal rovněž najisto, že se stěžovatel svou ústavní stížností nedomáhá zrušení výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání, jehož neúplnou kopii (pouze úvodní stranu) stěžovatel k ústavní stížnosti rovněž přiložil, avšak patrně pouze za účelem prokázání ukončení řízení o dovolání a ověření data jeho doručení.

Ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené k jejímu podání.

Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která počíná dnem následujícím dnu doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z přiložené kopie usnesení Krajského soudu v Brně vyplývá, že stěžovateli a jeho obhájci bylo usnesení doručeno dne 25. 2. 2008. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla podána dne 16. 3. 2009, tedy nepochybně po uplynutí lhůty stanovené k jejímu podání. Tento závěr nemůže nijak zvrátit ani ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (věta za středníkem), které je v případě trestního dovolání neaplikovatelné, neboť v trestním řízení přípustnost dovolání nezávisí na úvaze dovolacího soudu jako je tomu v určitých případech rozhodování o dovolání v civilním řízení. Text zákona o Ústavním soudu je zcela jasný.

Zcela jinou věcí je, že Ústavní soud v některých případech netrval na podání dovolání (např. nález ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, N 32/32 SbNU, str. 293). Bylo tomu tak proto, že dle jeho poznatků, rozhodovací praxe dovolacího soudu v řízení o dovolání odmítala přezkum z hlediska některých (ústavněprávně relevantních) námitek. Avšak stěžovatel dovolání podal a tato situace na něj nedopadá. Stěžovatel považoval dovolání za poslední procesní prostředek k ochraně svých práv, a to za prostředek způsobilý tuto ochranu zajistit. Tuto hypotézu stěžovatele potvrdil i dovolací soud, který o dovolání rozhodl tak, jak rozhodl, přičemž důvody odmítnutí dovolání jasně svědčí o tom, že se Nejvyšší soud námitkami stěžovatele zabýval meritorně (resp. kvazimeritorně). Jednalo se tak o rozhodnutí, které by mohlo být způsobilé v zásahu do práv stěžovatele pokračovat, pokud by Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu základní práva stěžovatele porušila.

Pokud tedy stěžovatel ústavní stížností brojí toliko proti rozhodnutí odvolacího soudu, jedná se o návrh, který je podán opožděně, neboť lhůta k podání takové ústavní stížnosti počala stěžovateli běžet ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání (§ 43 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2009

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj