II. ÚS 6/01Nález ÚS ze dne 09.01.2002 Vztah restituce a privatizace

Ve světle Ústavním soudem bezvýhradně zastávaného právního názoru v případě restitučních sporů, že uplatněné restituční nároky oprávněných osob je nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Týká se to především tzv. blokačních paragrafů. Proto je nutno přistupovat k posuzování restitučního nároku oprávněných osob jako celku, bez ohledu na skutečnost, že vinou nedokonalé legislativy byly zákonodárcem nejprve upraveny převody státu na jiné subjekty v procesu tzv."velké privatizace" dle zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1.4.1991, a teprve poté byl vydán předpis restituční, zákon o půdě, jež nabyl účinnosti dnem 24.6.1991.

II.ÚS 6/01 ze dne 9. 1. 2002

N 3/25 SbNU 19

Vztah restituce a privatizace

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu složeném ve věci ústavní

stížnosti 1) K. S-ové, 2) J. B-ové, 3) J. K-ové, proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 28.9.2000, sp. zn. 38 Ca 359/99,

a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu ze

dne 29.12.1998, č.j. PÚ 1970/97, za účasti Městského soudu

v Praze jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení: 1)

Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu 2) M. Praha

a.s., a 3) Pozemkového fondu ČR, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.9.2000, sp. zn.

38 Ca 359/99, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy,

pozemkového úřadu ze dne 29.12.1998, č.j. PÚ 1970/97, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti napadají stěžovatelky

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.9.2000, kterým bylo

potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového

úřadu ze dne 29.12.1998, jímž bylo podle ust. § 9 odst. 4 zákona

č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"zákon o půdě") rozhodnuto, že stěžovatelky (dříve navrhovatelky)

nejsou vlastnicemi id. 1/2 nemovitostí, pozemků parc. č.740/8,

741/24, 741/26, dle PK část poz. parc. č. 740 - role, vedených

u Katastrálního úřadu Praha - město na LV č. 583, pro katastrální

území Malešice.

Stěžovatelky v odůvodnění návrhu uvádějí, že ve věci

rozhodoval místně příslušný pozemkový úřad opakovaně, když

v prvém případě rozhodl, že předmětné pozemky se stěžovatelkám,

jako oprávněným osobám, vydávají. Na základě odvolání M. Praha

a.s., který odmítl nemovitosti vydat z důvodu jejich privatizace,

bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno rozsudkem Městského soudu

v Praze a věc byla vrácena pozemkovému úřadu k dalšímu řízení se

závazným právním názorem městského soudu.

Podle tvrzení stěžovatelek je nesporné, že jejich restituční

nárok, jako oprávněných osob ve smyslu zákona o půdě, byl uplatněn

řádně a včas, neboť příslušnému pozemkovému úřadu byla výzva

zaslána dne 29.12.1992 (posledním dnem lhůty dle ust. § 13 odst.

1 zákona o půdě byl 31. leden 1993).

Městský soud však podle názoru navrhovatelek v rozporu se

zákonem o půdě nadřadil zájmy privatizovaného subjektu nad

zákonnými zájmy restituentů, neboť vztahy vyplývající ze zákona č.

92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, považoval ve vztahu

k nárokům založeným zákonem o půdě za primární. S tímto právním

závěrem stěžovatelky nesouhlasí a zdůrazňují, že majetek, na něhož

může vzniknout fyzické osobě nárok podle restitučních zákonů, může

být zprivatizován pouze tehdy, pokud tento nárok nebyl uplatněn ve

stanovené lhůtě, nebo byl zamítnut (§ 3 odst. 2 zák.č. 92/1991

Sb.). V této souvislosti se navrhovatelky odvolávají na

v podstatě identický právní názor, vyslovený v nálezu Ústavního

soudu ze dne 11.12.1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, uveřejněném pod č.

161 Sbírky nálezů a usnesení ÚS, C.H.BECK, sv. 9, roč. 1997-III.

díl.

Tím, že se Městský soud v Praze neřídil při rozhodování

v předmětné věci shora uvedeným právním názorem a zákonem, porušil

podle tvrzení stěžovatelek čl. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 3 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90, čl. 95

Ústavy ČR.

Stěžovatelky dále dovozují, že jejich restituční nárok byl

uplatněn ještě před privatizací povinné osoby, neboť podaly dne

30.3.1992 u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu proti Dopravnímu

podniku hl. města Prahy st. p., jíž se domáhaly na základě

neúspěšné písemné výzvy k vydání ze dne 24.9.1991 vyslovení

povinnosti tomuto subjektu, uzavřít se stěžovatelkami dohodu

o vydání nemovitosti, pozemku parc. č. 740 dle PK v k.ú. M. I když

podle názoru navrhovatelek byly jimi nárokované pozemkové parcely

č. 740/8, 741/24 a 741/26 z původní parc. č. 740 odděleny a v té

době patřily již M. Praha st. p., domnívají se stěžovatelky, že

uplatnění nároku předcházelo jak schválení privatizačního projektu

dne 17.4.1992, tak převedení pozemků na Fond národního majetku dne

21.4.1992.

Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze se zjišťuje, že

o opravném prostředku stěžovatelek proti rozhodnutí Magistrátu

hlavního města Prahy, pozemkového úřadu ze dne 29.12.1998, zn. PÚ

1970/97 bylo rozhodnuto tak, že citované rozhodnutí bylo

potvrzeno. Městský soud v Praze dal tak za pravdu místně

příslušnému pozemkovému úřadu, pokud ten rozhodl (jsa ve svém

rozhodování vázán právním názorem, vysloveným v předchozím

zrušujícím rozsudku téhož soudu), že stěžovatelky nejsou

vlastnicemi id. 1/2 nemovitostí, blíže specifikovaných ve výroku

citovaného správního rozhodnutí.

V odůvodnění rozsudku městský soud konstatoval, že, jak

správně zjistil pozemkový úřad, původní vlastnicí předmětných

pozemků byla A. O-ová a restituční nárok uplatnily její dcery, K.

S-ová aj. S-ová. Po smrti posledně jmenované se jejími dědičkami

staly dcery J. B-ová aj. K-ová. Všechny tyto oprávněné osoby

uplatnily restituční titul ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. b)

zákona o půdě.

K oprávněnosti nároku stěžovatelek soud zopakoval, že jej

stěžovatelky postupně uplatnily u Ministerstva pro správu

národního majetku a jeho privatizaci, u Dopravního podniku hl. m.

Prahy, u příslušného pozemkového úřadu a po zjištění, že část

původní parcely č. 740 drží nyní M. Praha, a.s., i u této

právnické osoby (dne 29.12.1992). Tento postup stěžovatelek byl

podmíněn skutečností, že k vyčlenění a pozdějšímu založení M.

Praha, a.s., došlo krátce po přijetí zákona o půdě.

Městský soud při hodnocení skutkových zjištění správního

orgánu vycházel ze svého již dříve zaujatého právního názoru (viz

shodné stanovisko Nejvyššího soudu ČR Cpjn 36/95), že rozhodující

skutečností v dané právní věci je, která právnická osoba ke dni

účinnosti zákona o půdě předmětné pozemky držela (§ 5 odst. 1

zákona o půdě), resp. k nim měla právo hospodaření. Takovým

subjektem byl beze sporu státní podnik M. Praha, který byl zrušen

bez likvidace dříve, než oprávněné osoby uplatnily svůj nárok

u příslušného pozemkového úřadu a než tuto povinnou osobu vyzvaly

k vydání věci. Vlastnictvím současného vlastníka - M. Praha,

a.s., se předmětné nemovitosti staly až dne 1.5.1992. Jestliže

tedy, uvedl městský soud, došlo k privatizaci nárokovaných

nemovitostí již okamžikem jejich přechodu na Fond národního

majetku, pak nelze dovodit, že současně došlo k převzetí

povinnosti vydat oprávněným osobám majetek bývalého státního

podniku, neboť podle názoru městského soudu, na právního nástupce

závazky přecházejí tehdy, jestliže existovaly již za doby

existence zaniknuvší právnické osoby. Jestliže nárok podle ust.

§ 9 odst. 1 zákona o půdě před zánikem povinné osoby uplatněn

nebyl, pak závazek na právního nástupce nepřešel. Zanikne-li

povinná osoba na základě privatizačního projektu, pozemky již

nelze vydat a přichází v úvahu jen poskytnutí náhrady.

Ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě o neplatnosti právních

úkonů povinné osoby dle názoru soudu na daný případ nedopadá,

neboť povinná osoba žádný takový úkon neučinila. Otázka správnosti

zařazení takového majetku do privatizačního projektu a rozhodnutí

o jeho privatizaci nejsou předmětem předmětného řízení

a k přezkoumání takových rozhodnutí není soud příslušný.

Závěrem městský soud konstatoval, že při řešení otázky

o možném vlastnictví stěžovatelek k nárokovanému majetku je třeba

vycházet z toho, že vedle uplatnění nároku u pozemkového úřadu

bylo třeba vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí. Jestliže

tento úkon stěžovatelky u povinné osoby - M. Praha st. p.

neučinily a povinná osoba v mezidobí zanikla bez likvidace, když

tento majetek byl cestou velké privatizace vložen do nově založené

akciové společnosti, nemůže být o nároku stěžovatelek rozhodnuto

kladně. Na této skutečnosti prý nic nemění ani důvod, pro který

nemohly oprávněné osoby svoji výzvu u povinné osoby uplatnit.

Z napadeného rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy,

pozemkového úřadu, se zjišťuje, že oprávněná osoba podle ust.

§ 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě K. S-ová a dědička oprávněné

osoby dle ust. § 4 odst. 4 cit. zákona J. B-ová aj. K-ová nejsou

vlastnicemi id. 1/2 nemovitostí blíže označených ve výroku

citovaného rozhodnutí.

Vlastnické právo k id. 1/2 nemovitosti dle PK p.č. 740 nabyl

čs. stát rozhodnutím o výkupu podle z.č. 46/1948 Sb., výměrem

zemědělského referátu ÚNV hl. m. Prahy ze dne 7.3.1950, zn.

6243-XI/38-49-XI, jde tedy o přechod vlastnictví ve smyslu ust.

§ 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě.

Rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho

privatizaci ze dne 17.4.1992, čj. SŘK/67/92 byl schválen

privatizační projekt M. Praha, st.p., na jehož základě byl

rozhodnutím primátora hl.m. Prahy ke dni 1.5.1992 majetek

uvedeného st. p. převeden na Fond národního majetku ČR s tím, že

spolu s převáděným majetkem přechází na Fond NM i veškerá práva

a závazky státního podniku M. Praha.

Stejného dne, tj. 1.5.1992 byla do obchodního rejstříku

zapsána společnost M. Praha, a.s., která dle privatizačního

projektu získala do svého vlastnictví i předmětné pozemky.

Vzhledem k tomu, že dle zákona o půdě je povinnou osobou k vydání

majetku právnická osoba, která ke dni účinnosti zákona o půdě měla

k předmětným nemovitostem právo hospodaření, byl touto povinnou

osobou st. p. M. Praha, který byl zrušen bez likvidace dříve, než

oprávněné osoby uplatnily nárok na vydání nemovitostí

u příslušného pozemkového úřadu. Výzva k vydání nemovitosti byla

učiněna až dne 29.12.1992 u a.s. M.t Praha, takže nelze dovodit,

že spolu s privatizovaným majetkem převzala a.s. i povinnost

bývalého st. podniku vydat předmětné nemovitosti oprávněným

osobám. Jestliže tedy nárok podle ust. § 9 odst. 1 zákona o půdě

před zánikem povinné osoby nebyl uplatněn, závazek na nově

vzniklou a.s. nepřešel.

Ústavní soud si vyžádal k předmětné ústavní stížnosti spis

Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 359/99, a příslušný spis

Magistrátu hl. města Prahy, pozemkového úřadu, ze kterých zjistil,

že stěžovatelky v podaném opravném prostředku proti rozhodnutí

příslušného pozemkového úřadu uvedly, že nárok na vydání celé

původní parcely č. 740 dle PK v kat. území M. v zákonné lhůtě

postupně uplatnily u Ministerstva pro správu národního majetku

a jeho privatizaci (dne 24.4.1991), Dopravního podniku hl. m.

Prahy (24.9.1991), Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu

(27.5.1992), M. Praha, a.s. (29.12.1992), u Obvodního soudu pro

Prahu 10 (31.3.1992).

Původní vlastnice id. 1/2 nemovitostí, pozemků parc. č.

740/8 o výměře 295 m2, kat. území M., zapsaného u Kat. úřadu Praha

- město, na LV č. 583, parc.č. 741/24 zast. plocha o výměře 31

m2, parc. č. 741/26 ost. plocha o výměře 947 m2 dle PK všechny

části bývalého pozemku parc. č. 740, role, A. O-ová, zemřela

v roce 1952 bez zanechání závěti a dědictví po ní nabyly jako

dědičky ze zákona její dcery, které ve stanovené lhůtě uplatnily

u Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu dne 27.5.1992 nárok

na vydání uvedené id. 1/2 pozemku a prokázaly, že jsou oprávněnými

osobami ve smyslu ust. § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě.

Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu ze dne

27.2.1996, zn. PÚ 2720/92 bylo rozhodnuto podle ust. 9 odst. 4

zákona o půdě tak, že stěžovatelky jsou vlastnicemi id. 1/2

pozemků parc. č. 738/3 ost. plocha o výměře 1.782 m2, p.č. 740/8

zast. plocha o výměře 295 m2, p.č. 740/9, zast. plocha o výměře

637 m2, p.č. 740/6, zast. plocha o výměře 50 m2, p.č. 740/7, ost.

plocha o výměře 645 m2, p.č. 741/28, ost. plocha o výměře 104 m2,

p.č. 741/24, zast. plocha o výměře 31 m2, p.č. 7741/26, ost.

plocha o výměře 947 m2, p.č. 739/3, ost. plocha o výměře 187 m2,

všechny kat. území Malešice.

Vzhledem k tomu, že jedna z oprávněných osob zemřela dne

6.10.1995, přešel její nárok na její dědičky, dcery J. B-ovou aj.

K-ovou. Povinnými osobami byly uznány K., a.s. (pro LV č. 523), M.

Praha, a.s. (pro LV č. 583) a Dopravní podnik hl.m. Prahy, a.s.

(pro LV č. 40). Pozemkový úřad konstatoval, že i když některé

z označených pozemků jsou zastavěny, jedná se o objekty dočasného

charakteru, takže překážku vydání, uvedenou v ust. § 11 zákona

o půdě, nelze uplatnit.

Označené rozhodnutí pozemkového úřadu bylo rozsudkem

Městského soudu v Praze ze dne 13.6.1997, čj. 38 Ca 102/96-37

zrušeno v části, ve které bylo rozhodnuto, že stěžovatelky jsou

vlastnicemi id. 1/2 pozemků p.č. 740/8, p.č. 741/26 v kat. území

M. a v tomto rozsahu se věc vrací k dalšímu řízení.

V dalším rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového

úřadu, bylo o shora uvedených pozemcích rozhodnuto tak, že

stěžovatelky nejsou vlastnicemi předmětných nemovitostí.

Po zjištění, že ústavní stížnost splňuje náležitosti podání,

uvedené v příslušných ustanoveních zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, a není tedy důvod k jejímu odmítnutí ve

smyslu ust. § 43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, vyzval Ústavní soud účastníka

a vedlejší účastníky řízení k písemnému vyjádření.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

uvedl, že odkazuje na písemné odůvodnění svého rozhodnutí,

napadeného ústavní stížností, když má za to, že jeho rozsudkem

nedošlo k porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, ani

k porušení čl. 1 Listiny, když soud věc řádně na základě opravného

prostředku projednal a při rozhodování vycházel z příslušných

ustanovení zákona. Porušení čl. 11 odst. 1, odst. 3 Listiny se

stěžovatelky dovolávat nemohou, neboť nemají postavení vlastníka

předmětných nemovitostí.

Skutečnost, že oprávněné osoby včas nestihly vyzvat povinnou

osobu před její privatizací a před jejím zánikem k vydání

nemovitostí, znamená, že povinnost vypořádat takto uplatněný nárok

na právního nástupce st. p. M., kterým se stal M. Praha, a.s.,

spolu s předmětnými nemovitostmi, nepřešla. V době vydání

napadeného rozhodnutí, podle názoru účastníka řízení, neměla žádná

právnická osoba postavení osoby povinné.

K další námitce stěžovatelek účastník řízení konstatuje, že

uplatnění nároku vůči Dopravnímu podniku hl. m. Prahy v době před

privatizací st. p. Metroprojekt není právně relevantní, neboť

tento subjekt ke dni účinnosti zákona o půdě neměl k předmětným

nemovitostem právo hospodaření.

Ze všech těchto důvodů má Městský soud za to, že návrh nebyl

podán důvodně.

Vedlejší účastník ad 1) ve svém vyjádření uvedl, že ve svém

rozhodnutí ze dne 27.2.1996 přiznal oprávněným osobám navrácení

vlastnického práva ve stanovených vlastnických podílech

k pozemkům, v tomto rozhodnutí blíže specifikovaným. V písemném

vyjádření k návrhu M. Praha, a.s., na přezkoumání výše citovaného

rozhodnutí pozemkový úřad konstatoval, že tato právnická osoba

byla označena za osobu povinnou ve smyslu ust. § 5 zákona o půdě,

neboť privatizací st.p. M. Praha přešly na nově založenou M.

Praha, a.s., spolu s vloženým hmotným majetkem i všechna práva

a povinnosti bývalého státního podniku, s výjimkou práv

z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví.

Na základě částečného zrušení předmětného správního

rozhodnutí městským soudem a jsa v dalším řízení vázán právním

názorem soudu, nevyhověl pozemkový úřad návrhu oprávněných osob na

vydání pozemků, blíže uvedených v napadených rozhodnutích.

Označený vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud návrh

stěžovatelek odložil (vedl. účastník má zřejmě na mysli odmítnutí

návrhu).

Vedlejší účastník ad 2) M. Praha a.s., ve svém písemné

vyjádření nejprve předeslal, že odkazy stěžovatelek na řadu nálezů

Ústavního soudu jsou zcela neadekvátní, vytržené z celkového

kontextu, když rovněž z tohoto důvodu neodpovídají jak po

skutkové, tak i po právní stránce předmětnému návrhu.

Vedlejší účastník dále nesouhlasí s tvrzením stěžovatelek, že

Městský soud v Praze při svém rozhodování nadřadil stav vytvořený

"contra legem" nad zákonný restituční nárok, a zdůrazňuje, že

v případě privatizace bývalého státního podniku M. Praha nedošlo

k porušení žádných obecně závazných právních předpisů. Vzhledem

k tomu, že v době privatizace označeného státního podniku nebyl

stěžovatelkami jejich restituční nárok uplatněn (ten byl podán

u Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu až dne 27.5.1992),

nemůže být označený vedlejší účastník povinnou osobou ve smyslu

příslušných ust. zákona o půdě i z toho důvodu, že v této době již

na základě schváleného privatizačního projektu přešel majetek st.

p. M. Praha na Fond národního majetku.

Je sice pravdou, uvádí vedlejší účastník, že v ustanovení §

5 odst. 3 zákona o půdě jsou pod sankcí neplatnosti povinné osobě

zakázány veškeré převody vlastnictví nemovitostí do vlastnictví

jiného, avšak podle výslovného znění zákona je touto sankcí

postižen jen převod nemovitostí, niko-li však jejich přechod na

Fond národního majetku ČR, který nastal ex lege, jako důsledek

zrušení bývalého státního podniku podle schváleného privatizačního

projektu. Jak tedy konstatoval městský soud, restituční nárok byl

stěžovatelkami uplatněn u subjektu, který není a nebyl osobou

povinnou k vydání předmětných pozemků, neboť je ke dni účinnosti

zákona o půdě nedržel.

Ze všech shora uvedených důvodů navrhuje vedl. účastník

řízení zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník ad 3), Pozemkový fond ČR, s názorem obou,

ústavní stížností napadených rozhodnutí nesouhlasí, pokud v nich

bylo uvedeno, že pozemky nelze vydat, protože st. p. M. Praha byl

zrušen dříve, než oprávněné osoby uplatnily svůj nárok

u pozemkového úřadu, a tedy, že na nově vzniklý subjekt, M. Praha

a.s., nepřešly závazky z restituce.

S ohledem na nedostatek písemných dokladů nemůže tento

vedlejší účastník posoudit, zda oprávněné osoby uplatnily svůj

restituční nárok řádně a splnily tak podmínky zákona o půdě pro

kladné rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu o vlastnictví

k nárokovaným nemovitostem. Dle jeho mínění je však převod pozemků

v rámci privatizace, za situace, že předmětné pozemky spadají pod

režim zákona o půdě, neplatný z toho důvodu, že ustanovení § 3

zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výslovně

stanoví, že majetek, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické

osobě podle zvláštních předpisů, může být použit podle z.č.

92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů pouze v případě, že

tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě, nebo byly

zamítnuty. Stanovená lhůta do 31.12.1992, byla později prodloužena

do 31.1.1993, což znamená, že do skončení uvedené lhůty pro

uplatnění restitučních nároků se majetek platně nemohl stát

předmětem privatizace.Pokud k takové skutečnosti došlo k datu

1.5.1992, stalo se tak v rozporu se zákonem.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud, jako v řadě svých judikátů, považuje za nutné

zdůraznit, že s ohledem na smysl a účel již citovaného zákona

o půdě, kterým je bezesporu odčinění alespoň některých majetkových

křivd především vydáním původně odňatého majetku, je nutno

restituční nároky oprávněných osob považovat za nároky primární,

a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů.

Jakýkoliv jiný výklad by činil blokační ustanovení § 5 odst. 3

citovaného zákona bezcenným (viz již uvedený nález ÚS ze dne

11.12.1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97).

Ve světle shora uvedeného právního závěru je proto nutno

přistupovat k posuzování restitučního nároku oprávněných osob jako

celku bez ohledu na skutečnost, že vinou nedokonalé legislativy

byly zákonodárcem nejprve upraveny převody majetku státu na jiné

osoby v tzv. "velké privatizaci" dle zákona č. 92/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1.4.1991,

a teprve poté byl vydán předpis restituční, zákon o půdě, jenž

nabyl účinnosti dnem 24.6.1991.

V posuzovaném návrhu jde o vyřešení právní otázky, která

i dle rozhodování soudů obecných není řešena jednotně (viz např.

stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.12.1995, Cpjn 36/95,

uveřejněné ve Sb.s.r. 96 4:125, a rozhodnutí téhož soudu ze dne

1.3.1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98, uveřejněné ve Sb.s.r. 2000, 6:

376). Skutková zjištění jak pozemkového úřadu, tak i městského

soudu v předmětné věci, lze shrnout následujícím způsobem.

Oprávněné osoby uplatnily svůj restituční nárok na vydání pozemků

dle ust. § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě u příslušného

pozemkového úřadu dne 27.5.1992, tedy ve lhůtě stanovené pro jeho

uplatnění zákonem o půdě. I když tato skutečnost sama o sobě není

při posuzování návrhu právně významná, je nutno v kontextu

skutkových okolností doplnit, že stěžovatelky postupně uplatnily

svůj restituční nárok ode dne 24.4.1991 u celkem 5 různých

subjektů. Přes tuto skutečnost se jim však nepodařilo zjistit,

a tedy ani vyzvat k vydání nemovitosti M. Praha, st. p., který ke

dni účinnosti zákona o půdě měl předmětné nemovitosti ve své

správě, proto, že označený státní podnik zanikl bez likvidace

a privatizovaný majetek bývalého st.p. přešel ke dni 1.5. 1992 na

Fond národního majetku ČR. Stejného dne, 1.5.1992, byla do

obchodního rejstříku zapsána i nově vzniklá a.s. M. Praha, na

kterou byly předmětné pozemky, tvořící restituční nárok

oprávněných osob, převedeny protiprávně. Od samého počátku nebylo

akceptováno jak znění příslušných ustanovení zákona č. 92/1991

Sb., ve znění pozdějších předpisů (ust. § 3 odst. 2, § 6 odst. 1

písm. e) citovaného zákona), tak zejména blokační ustanovení § 5

odst. 3 zákona o půdě. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že majetku,

na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle

zvláštních předpisů (restitučního zákona), může být použito pro

účely privatizace (dle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů) v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené

lhůtě, nebo byly zamítnuty. Jestliže tedy v dané věci byly splněny

obě zákonné podmínky uvedené v ust. § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991

Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemělo k privatizaci majetku

st.p. M. Praha dojít (shodně viz nález ÚS ze dne 29.3.2000, sp.

zn. II. ÚS 112/99). Vadný postup orgánů státu při privatizaci

majetku podléhajícího režimu zákona o půdě nemůže být vykládán

v neprospěch oprávněných osob.

Z výše uvedených důvodů proto nelze souhlasit s názorem

městského soudu, že v případě, kdy oprávněné osoby "nestihly"

vyzvat právnickou osobu, která měla ke dni účinnosti zákona o půdě

k nemovitosti ve vlastnictví státu právo hospodaření nebo trvalého

užívání, k vydání této nemovitosti, protože označená povinná osoba

zanikla v důsledku privatizace, že tento restituční nárok na

vydání majetku oprávněných osob "zanikl" tím, že na nově vzniklý

subjekt nepřešel, a lze proto poskytnout toliko náhradu.

Takový právní závěr městského soudu zcela zásadním způsobem

porušil práva stěžovatelek na řádný a spravedlivý proces podle čl.

36 odst. 1 Listiny, ve vztahu k čl. 90 Ústavy ČR, a Ústavní soud

proto ze všech důvodů shora uvedených ústavní stížnosti zcela

vyhověl, podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, a v enunciátu uvedená rozhodnutí

zrušil.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. ledna 2002