II. ÚS 592/01Usnesení ÚS ze dne 04.11.2003

II.ÚS 592/01 ze dne 4. 11. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti M. J., a J. J., zastoupených JUDr. E. J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2001, č.j. 23 Co 355/2001-221, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. září 2001, č.j. 28 Cdo 1522/2001-331, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Ústavní stížnost odůvodňovali tím, že podle jejich přesvědčení byl postup obecných soudů poznamenán vadami, v jejichž důsledku se závěry obecných soudů dostaly do extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelé konkrétně uvedli, že Okresní soud Praha-západ svým usnesením ze dne 14. května 2001, sp. zn. 6 C 1187/98, které však ústavní stížností napadeno nebylo, stanovil znaleckému ústavu A., a.s., znaleckou odměnu ve výši 81.270,- Kč za vypracování soudem vyžádaného znaleckého posudku. Proti tomuto usnesení podali odvolání, na jehož základě Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 7. srpna 2001 snížil odměnu (znalečné) na částku 58.590,- Kč. Stěžovatelé namítají, že výše soudem přiznané odměny je nepřiměřeně vysoká a byla stanovena svévolně v rozporu s platnými právními předpisy, konkrétně v rozporu s § 16 vyhlášky č. 37/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť výše znalecké odměny zůstala nedoložena. Namítali dále, že se soud nevypořádal s jejich námitkami spočívajícími v tom, že znalecký ústav neměl ke zpracování posudku oprávnění. Namítali dále, že se soud nedostatečně vypořádal s jejich námitkou, že posudek podepsala pouze jedna osoba a že v něm nebylo uvedeno, kdo jej zpracoval. Soud podle stěžovatelů konečně nezkoumal ani kvalitu předloženého znaleckého posudku. Z obdobných důvodů napadají stěžovatelé též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. září 2001, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů proti usnesení Krajského soudu v Praze. Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, tvrdí, že Nejvyšší soud nesprávně aplikoval občanský soudní řád ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. Obě napadená rozhodnutí mimoto pozměnila jména účastníků z "J.", "J." na "J.", "J.".

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 6 C 1187/98, z něhož zjistil následující:

Okresní soud Praha-západ svým usnesením ze dne 14. května 2001, sp. zn. 6 C 1187/98, stanovil znaleckému ústavu A., a.s., odměnu ve výši 81.270,- Kč. Podle odůvodnění znalecký ústav vypracoval znalecký posudek řádně a včas. Odměna byla znaleckému ústavu přiznána podle § 17 zákona č. 36/1967 Sb. a § 15a vyhlášky č. 37/1967 Sb. Podle soudu stupni odbornosti potřebné k provedení úkonu, jakož i běžným cenám za expertizy a odborné výkony, odpovídá odměna 900,- Kč/hod. Soud proto přiznal odměnu za 86 hodin práce.

K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. srpna 2001, č.j. 23 Co 355/2001-221, snížil odměnu znaleckého ústavu na částku 58.590,- Kč. Krajský soud v odůvodnění konstatoval, že společnost A., a.s., má oprávnění k výkonu znalecké činnosti v oboru ekonomiky. Konstatoval současně, že znaleckým posudkem byl přezkoumáván i předchozí znalecký posudek znalkyně z oboru účetnictví, takže znalecký posudek společnosti A., a.s., byl vrchním dobrozdáním. Krajský soud neshledal posudek nekvalitním, a konstatoval, že není důvod ke snížení odměny odpovídající smluvním cenám, v daném případě ve výši 900,- Kč/hod. Krajský soud si však povšiml, že znalecký ústav vykázal za studium spisu a odborné literatury 24 hodin, přičemž podle § 25 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 37/1967 Sb., je nutno studium spisu a materiálu považovat za práce pomocné, které jsou součástí úkonu - přípravy znaleckého posudku a jeho zpracování. Znaleckou odměnu proto snížil tak, že odečetl 24 hodin po 900,- Kč spolu s příslušnou úpravou DPH.

Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ČR odmítl svým usnesením ze dne 20. září 2001, č.j. 28 Cdo 1522/2001-331, neboť dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, není přípustné ve věci určení znalečného.

K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu dopisem ze dne 27. ledna 2003 vyjádřil Nejvyšší soud ČR. Ten konstatoval, že z obsahu ústavní stížnosti vůbec nevyplývá, jaká ústavněprávně zaručená práva a základní svobody účastníků měla být porušena, což podle jeho názoru relativizuje přípustnost ústavní stížnosti v této věci. K věci Nejvyšší soud ČR uvedl, že k meritornímu hodnocení dovolacích námitek nemohl přistoupit proto, že podle platné procesní úpravy dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávání rozhodnutí v incidenčních otázkách uvedených v § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu ČR nelze dovodit ani za účinnosti úpravy občanského soudního řádu po citované novele.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatelů s rozhodnutími obecných soudů o výši znalečného a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Stěžovatelé v podstatě nesouhlasí s tím, jak obecné soudy v občanskoprávním řízení v jednom dílčím rozhodnutí o nákladech řízení aplikovaly a interpretovaly zákon č. 36/1967, o znalcích a tlumočnících, a prováděcí vyhlášku k němu č. 37/1967 Sb., ve znění účinném v rozhodné době. V ústavní stížnosti uplatňují stěžovatelé shodné důvody, které již uváděli v opravných prostředcích v řízení před obecnými soudy, čímž se fakticky domáhají přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkající se nákladů řízení u Ústavního soudu. V tomto směru Ústavní soud, v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. nález ze dne 29. května 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatelů by ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, a to dokonce v širším rozsahu, než Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání. Ústavní soud přitom v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).

K námitce stěžovatelů týkající se záměny jmen účastníků odvolacího a dovolacího řízení Ústavní soud podotýká, že stěžovatelé nijak nezpochybnili skutečnost, že byli skutečně účastníky řízení, v nichž bylo rozhodnuto napadenými usneseními. Ústavní stížnost slouží k ochraně základních práv a svobod garantovaných ústavním pořádkem a samozřejmě není prostředkem nápravy chyb v psaní a počtech.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2003

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu