II. ÚS 55/03Usnesení ÚS ze dne 11.03.2004

II.ÚS 55/03 ze dne 11. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky JUDr. M. Č., zastoupené advokátkou JUDr. Z. N., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. Dso 3/02, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a ministra spravedlnosti ČR a předsedy Obvodního soudu pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 1. 2003 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv garantovaných čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. Spr 1899/2001, z něhož zjistil následující:

Kárný senát Městského soudu v Praze (dále jen "kárný soud") rozhodnutím ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. Spr 1899/2001, uznal stěžovatelku vinnou závažným kárným proviněním podle § 2 odst. 2 zákona č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o kárné odpovědnosti soudců"). Uložil jí na návrh ministra spravedlnosti kárné opatření odvolání z funkce soudce [§ 3 odst. 3 písm. d)]. Závažného kárného provinění se stěžovatelka dle skutkových zjištění dopustila dne 26. 6. 2001 kolem 7.30 h, kdy se dostavila do zaměstnání silně ovlivněna alkoholem, takže nebyla schopna pracovat. Dne 28. 6. 2001 se v ranních hodinách opět dostavila do zaměstnání pod vlivem alkoholu. Zranila se na ruce a po ošetření ji manžel odvezl domů. Jednání, která měla na tento den nařízena, zajistila zastupující soudkyně. Zneužívání alkoholu na pracovišti negativně poznamenalo stěžovatelčiny pracovní výkony již v roce 2000, což vedlo k předchozímu kárnému řízení s ní (sp. zn. Spr 1990/2000).

Kárný senát Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací kárný soud") k odvolání stěžovatelky rozhodnutím ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. Dso 3/02, napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil. Znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou závažným kárným proviněním, za což jí uložil kárné opatření odvolání z funkce soudce. Odvolací kárný soud vypustil ze skutkové věty, jež byla součástí napadeného rozhodnutí, část týkající se zneužívání alkoholu stěžovatelkou na pracovišti v roce 2000, která nebyla součástí návrhu předsedy Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 7. 2001. První část skutkové věty týkající se jednání stěžovatelky ve dnech 26. 6. 2001 a 28. 6. 2001 ponechal beze změn.

Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího kárného soudu projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že soud s cílem vyhovět návrhu na kárné opatření přihlédl pouze k důkazům svědčícím v její neprospěch. Její obhajobou se prakticky nezabýval a důkazy ji podporující hodnotil buď povrchně nebo vůbec ne. Zdůraznila, že pouze svědkyně JUDr. J. P. ji dne 26. 6. 2001 v ranních hodinách na pracovišti viděla, popisovala její chování, nicméně už si nepamatovala, jak byla záležitost dále řešena. Svědkyně JUDr. Z. D., JUDr. D. V., JUDr T. F., M. Z. a A. V. se s ní ve dnech 26. 6. 2001 a 28. 6. 2001 nesetkaly. Úřední záznamy sepsané předsedou Obvodního soudu pro Prahu 4, které soud provedl jako důkaz, s ní nebyly projednány.

Stěžovatelka podrobně popisuje průběh dokazování před kárnými soudy. Je přesvědčena o tom, že soudy při provádění a hodnocení důkazů nepostupovaly podle zásad uvedených v ustanoveních § 2 odst. 5 a § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), který se dle ustanovení § 24 zákona o kárné odpovědnosti soudců na posuzované řízení vztahuje. Přestože uvedla námitky týkající se pochybení při hodnocení důkazů již v odvolání, odvolací kárný soud se jimi nezabýval, "odbyl" je odkazem na podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně. Lékařské zprávy doc. P., MUDr. D. a MUDr. K., které soud provedl jako důkaz, nemají podle názoru soudu právní relevanci, neboť se jimi neosvětluje zdravotní stav stěžovatelky v době, kdy se posuzované skutky udály. Přihlížel naproti tomu ke svědectvím, která se týkala jejího chování a údajného nadužívání alkoholu v minulosti.

Závěr o tom, že dne 26. 6. 2001 se dostavila na pracoviště pod vlivem alkoholu, odvolací kárný soud postavil na "shodných" výpovědích JUDr. J. P. a JUDr. L. N.. Jejich výpovědi jsou ale značně rozporné a shodují se pouze v tom, že odmítla dechovou zkoušku na alkohol, což ona sama ostatně potvrzuje. Podrobit se dechové zkoušce jí připadalo nedůstojné. Připomíná, že se událost odehrála ve vypjaté atmosféře probíhajícího předchozího kárného řízení. Výpovědi jejího manžela MUDr. Č. svědčící o tom, že v daný den nebyla opilá, a Mgr. M. o tom, že celý tento den normálně pracovala, odvolací kárný soud nehodnotil.

Skutková zjištění týkající se stěžovatelčina chování ze dne 28. 6. 2001, kdy údajně opět přišla do zaměstnání opilá a po cestě se zranila na ruce, podle názoru odvolacího kárného soudu potvrzuje výpověď svědkyně H., která stěžovatelce poskytla první pomoc. Ta však uvedla, že při kontaktu se stěžovatelkou žádný alkohol necítila. Totéž uvedla i svědkyně Mgr. M. a svědek MUDr. Č.

Ústavní soud vyzval dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka a vedlejší účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Odvolací kárný soud ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popřípadě zamítnuta. Domnívá se, že tvrzení stěžovatelky neodpovídají výsledkům provedeného dokazování.

Ministr spravedlnosti ČR ve svém vyjádření uvedl, že tvrzení stěžovatelky neodpovídají skutečnosti, zejména, pokud kárnému řízení vytýká povrchnost. Zdůraznil, že odvolací kárný soud napadeným rozhodnutím zrušil výrok o vině, aby jej očistil o skutek, který nebyl žalován, a znovu sám o vině stěžovatelky rozhodl. Soud správně zhodnotil jako průkazné výpovědi JUDr. P. a JUDr. N., kteří v inkriminovaný den se stěžovatelkou přišli do přímého kontaktu, opilost u ní zjistili a učinili odpovídající opatření. Rovněž výpověď svědkyně H., která stěžovatelku ve druhý inkriminovaný den ošetřovala, její chování pod vlivem alkoholu jasně dokládá. Vyplývá z ní, že stěžovatelka se snažila zakrýt svůj stav opilosti, když nejprve uváděla, že zranění utrpěla při autonehodě a až později uvedla, že si je způsobila pádem na chodníku. Svědkyně H. projevy opilosti ve své výpovědi jednoznačně popsala. Odvolací kárný soud podrobně hodnotil zprávy lékařů a správně konstatoval, že se jedná o osoby, které přišly do přímého styku se stěžovatelkou buď s časovým odstupem, nebo vypovídaly pouze o způsobu její léčby.

Předseda Obvodního soudu pro Prahu 4 ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Je přesvědčen o tom, že odvolací kárný soud při hodnocení důkazů postupoval v intencích zásad uvedených v ustanovení § 2 odst. 5 a § 2 odst. 6 trestního řádu. Odvolací kárný soud některé důkazy provedené již kárným soudem zopakoval a provedl i důkazy další, přičemž vyhověl i důkazním návrhům stěžovatelky. Porušení uvedených ustanovení trestního řádu nelze dovodit z toho, že soud hodnotil provedené důkazy dle svého vnitřního přesvědčení jinak než stěžovatelka.

Ústavní soud v souladu se svými kompetencemi ústavní stížnost stěžovatelky posoudil a dospěl k názoru, že je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka zpochybňuje hodnocení důkazů. Zdůrazňuje, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečným způsobem. Odvolací kárný soud k jejím námitkám nehodnotil důkazy vyznívající v její prospěch se stejnou pečlivostí jako důkazy směřující proti ní. Tím mělo dojít k dotčení jejích ústavně zaručených práv, jež obsahově spadají do rámce práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud považuje za nutné předeslat, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, patřící do pravomoci kárných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je oprávněn toliko posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny stěžovatelčiny základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).

Stěžovatelka tvrdí, že kárné soudy vyvodily z jednostranně provedených důkazů nesprávná skutková zjištění, přičemž řadu jí navržených a provedených důkazů nehodnotily. Ústavní soud připomíná, že se ponechává na soudech, aby samy vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzují také důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nesmí soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tudíž odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.

V posuzované věci Ústavní soud nezjistil skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že kárné soudy některou z uvedených zásad porušily. Kárný soud provedl důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu věci (ve smyslu ustanovení § 24 zákona o kárné odpovědnosti soudců § 2 odst. 5 trestního řádu), vyhověl i návrhům obhajoby (vyslechl MUDr. Č., přečetl listinné materiály předložené stěžovatelkou a připojil spis Městského soudu v Praze, sp. zn. Ds 11/01, týkající se předchozího kárného řízení). Odvolací kárný soud přezkoumal zjištěný skutkový stav a k námitkám stěžovatelky dokazování doplnil. Provedené dokazování jako celek v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z něj závěr o naplnění skutkové podstaty závažného kárného provinění, jehož se stěžovatelka dopustila dvěma skutky. V novém výroku o vině odvolací kárný soud neponechal skutečnosti, které nebyly stěžovatelce kladeny za vinu návrhem předsedy Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 7. 2001. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení.

Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1, 2 zákona o kárné odpovědnosti soudců se za závažné kárné provinění považuje zaviněné porušení služebních povinností soudce nebo chování, jímž soudce narušuje důstojnost své funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů, pokud vzhledem k přitěžujícím okolnostem je jeho škodlivost zvýšena.

Stěžovatelka svou obhajobu stavěla na tom, že jí nebylo prokázáno, že by její chování v inkriminovaných dnech bylo možno kvalifikovat jako závažné kárné provinění. Toto tvrzení opakuje i v ústavní stížnosti. Ve vztahu k chování stěžovatelky dne 26. 6. 2001, které je k návrhu předsedy Obvodního soudu pro Prahu 4 posuzováno, však výpověď svědků JUDr. P. a JUDr. N. její verzi vyvrací. Oba svědci shodně vypověděli, že poté, kdy stěžovatelka přišla silně opilá do zaměstnání, zamkla se ve své kanceláři. Na klepání na dveře nereagovala. Dveře odemkla až ve chvíli, kdy se je přivolaný zaměstnanec soudu chystal odemknout univerzálním klíčem. Oba svědci uvedli, že stěžovatelka byla neupravená a byl z ní cítit alkohol. Jeho požití před nimi přiznala. Dechovou zkoušku na alkohol odmítla. Tvrzení stěžovatelky, že se výpovědi uvedených svědků rozcházejí, nemá oporu ve spisovém materiálu. Ve vztahu k chování stěžovatelky dne 28. 6. 2001 označil soud za průkaznou výpověď svědkyně H., která stěžovatelku našla na toaletě. Vypověděla, že stěžovatelka měla mokré šaty, nevěděla, kde je, a krvácela z lokte, o zranění však nevěděla. Ačkoli svědkyně vypověděla, že z dechu stěžovatelky alkohol necítila, soud z popsaného chování a z fabulace stran příčiny zranění, kdy jí stěžovatelka tvrdila, že při cestě do práce měli s manželem autonehodu, následně však uváděla, že spadla na rozkopaném chodníku před soudem, dovodil, že i tento den bylo uvedené jednání stěžovatelky ovlivněno alkoholem. Důkazem, který by potvrdil tvrzení stěžovatelky, že alkohol nepožila, mohla být dechová zkouška. Tu však stěžovatelka odmítla již při předchozím incidentu z vlastního rozhodnutí podstoupit. Za této situace byl kárný soud nucen při hodnocení stavu stěžovatelky vycházet z jeho vnějších projevů. Své závěry v rozhodnutí logicky objasnil. Svědectví manžela stěžovatelky MUDr. Č. soud hodnotil jako neprůkazné. Zabýval se i zprávami psychiatrů MUDr. Dědiny, MUDr. P. a chirurga MUDr. H. předloženými obhajobou. Údaje v nich neosvětlují podle názoru soudu popsaný skutkový děj. Skutečnost, že stěžovatelka s hodnocením provedených důkazů nesouhlasí, nemá ústavně právní relevanci.

Úřední záznamy předsedy Obvodního soudu pro Prahu 4, JUDr. N., kterými zaznamenal průběh obou posuzovaných incidentů, provedl kárný soud jako důkaz jejich přečtením na ústním jednání konaném dne 19. 3. 2002. Stěžovatelka i její právní zástupkyně se jednání účastnily. Stěžovatelka k dotazu soudu uvedla, že nemá žádné připomínky, ani důkazní návrhy (č.l. 65 spisu). Dne 10. 1. 2002, kdy se dostavila do kanceláře kárného soudu k nahlédnutí do spisu, požádala o fotokopii obou úředních záznamů a dle úředního záznamu (č.l. 19 spisu) je převzala. Její námitka, že s ní nebyl obsah úředních záznamů nikdy projednán, není důvodná, neboť měla dostatečný procesní prostor se s obsahem záznamů seznámit a své námitky vůči těmto důkazům uplatnit před kárnými soudy. Obsahem záznamů se kárný soud ostatně podrobně zabýval při výslechu svědka JUDr. N. při ústním jednání dne 24. 10. 2002, jehož se stěžovatelka se svou právní zástupkyní rovněž účastnila (č.l. 94 spisu).

Údaje získané z řady výpovědí (svědkyň JUDr. V., JUDr. D., Z., V.), z nichž je zřejmé, že již v minulosti chování stěžovatelky na pracovišti vzbuzovalo dojem, že je opilá, odvolací kárný soud zhodnotil jako "prehistorii, z níž nyní posuzované skutky pozvolna vyrůstaly". Ze skutkové věty, která byla součástí výroku rozhodnutí kárného soudu, však odvolací kárný soud část týkající se chování stěžovatelky v době před inkriminovanými dny svým rozhodnutím vypustil. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, nejsou skutkové závěry odvolacího kárného soudu, k nimž dospěl po řádném zhodnocení důkazů, projevem jeho libovůle v rozhodování, jelikož mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování.

Jako přitěžující okolnost zhodnotil odvolací kárný soud fakt, že stěžovatelka byla krátce před zahájením posuzovaného kárného řízení již jednou odsouzena pro závažné kárné provinění ke snížení započtené doby pro určení platu o šest let na dobu tří let, neboť v době od 6. 11. 1999 do 30. 9. 2000 vykázala ve věcech přidělených podle rozvrhu práce nedůvodné průtahy v řízení. Již v tomto řízení ministr spravedlnosti navrhl odvolání z funkce soudce. Změna v chování stěžovatelky ani po tomto řízení nenastala. K návrhu ministra spravedlnosti na odvolání z funkce soudce podanému v projednávaném řízení se připojili i předseda Obvodního soudu pro Prahu 4 a předseda Městského soudu v Praze.

Ústavní soud v souladu s principem subsidiarity, jenž je mu coby strážci ústavnosti vlastní, zkoumal, zda řízení o projednávané věci ve svém celku šetřilo právo na spravedlivý proces. Neshledal pochybení ze strany kárných soudů. Právo stěžovatelky domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů bylo zaručeno (čl. 36 Listiny). Její postavení ve srovnání s ostatními stranami nebylo nijak dotčeno (čl. 37 odst. 3 Listiny). Měla zajištěn přístup k soudu, mohla se vyjadřovat ke všech důkazům i vznášet návrhy (čl. 38 odst. 2 Listiny), po celou dobu řízení byla zastoupena obhájkyní.

Závěr odvolacího kárného soudu o naplnění znaků skutkové podstaty závažného kárného provinění stěžovatelčiným jednáním je z ústavního hlediska akceptovatelný. Není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud tudíž konstatuje, že rozhodnutí odvolacího kárného soudu, jenž bylo napadeno ústavní stížností, nevybočuje z mezí daných ústavním pořádkem. Za dané situace tak není oprávněn zasahovat do jeho nezávislého rozhodování. Nesouhlas stěžovatelky se závěry kárných soudů nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Taktéž namítané porušení ustanovení čl. 90 a čl. 95 Ústavy neobstojí, neboť ta jsou pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.

Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 11. března 2004JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu