II. ÚS 536/08 #1Nález ÚS ze dne 09.10.2008 Ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu

Je-li účastníkovi řízení ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky formulované v ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř., jde o případ, kdy účastníkovi byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem.

Ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení, jehož pobyt není znám, musí vždy předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro tento postup [viz nález sp. zn. I. ÚS 322/2000 ze dne 16. 10. 2001 (N 150/24 SbNU 105)]. Důvod, pro který se účastníkovi opatrovník ustanovuje, musí být spolehlivě prokázán; je tedy třeba vyčerpat všechny dostupné možnosti ke zjištění místa jeho pobytu (srov. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 2. vydání 1996, str. 74).

Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezech sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233) a sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 69/36 SbNU 731), osobu opatrovníka je třeba hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy účastníka. Při ustanovení opatrovníka je nutno přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Nelze totiž očekávat, že podřízený pracovník - zaměstnanec - jako opatrovník účastníka řízení ve věci řešené tímtéž orgánem bude brojit proti jeho postupu a rozhodnutí. Je tedy zásadně nevhodné, pokud je opatrovníkem ustanovena osoba podřízená orgánu veřejné moci, který vede řízení, a to právě s ohledem na pravděpodobný konflikt mezi zájmem zaměstnavatele opatrovníka na co nejrychlejším skončení věci a zájmem účastníka, kterého má zaměstnanec zastupovat, na plném zachování jeho práv a oprávněných zájmů. Proto je praxe, kdy jsou opatrovníky účastníků řízení ustanovováni pracovníci soudu, který o věci rozhoduje, v naprostém rozporu s ústavními zásadami, kterých má být ustanovením opatrovníka nepřítomnému účastníkovi dosaženo.

Okolnost, že soud při ustanovení opatrovníka poruší některou z těchto zásad, je nutno pokládat za postup porušující čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

II.ÚS 536/08 ze dne 9. 10. 2008

N 168/51 SbNU 71

Ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 9. října 2008 sp. zn. II. ÚS 536/08 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. J. proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2002 č. j. 5 Sm 99/2002-26, kterým byla stěžovateli a dalším žalovaným uložena povinnost zaplatit směnečný peníz 776 594,84 Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu a náklady řízení, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2002 č. j. 5 Sm 99/2002-37, kterým byl stěžovateli ustanoven opatrovník, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a společnosti ALMUS, spol. s r. o., se sídlem Prostějov, Újezd 25, Ing. D. Š. a Ing. L. B. jako vedlejších účastníků řízení.

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2002 č. j. 5 Sm 99/2002-37 se zrušuje.

Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. února 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a odložení vykonatelnosti směnečného platebního rozkazu. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 Cm 137/1992, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2002 č. j. 5 Sm 99/2002-26 bylo stěžovateli a dalším žalovaným společnosti ALMUS, spol. s r. o., se sídlem Prostějov, Újezd 25, Ing. D. Š. a Ing. L. B. uloženo, aby zaplatili společně a nerozdílně do 3 dnů žalobci Městu Humpolec směnečný peníz 776 594,84 Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu a náklady řízení, nebo aby v téže lhůtě podali odůvodněné námitky. Uvedené rozhodnutí bylo stěžovateli doručováno na adresu uvedenou v návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu Praha 2, N. 21, odkud se zásilka vrátila jako nedoručená s tím, že se adresát odstěhoval bez udání adresy. Poté soud ověřil na centrální evidenci obyvatel Ministerstva vnitra, že stěžovatel je stále trvale hlášen na uvedené adrese, a požádal Policii České republiky o doručení zásilky. Místní oddělení Policie České republiky Praha 2 - Nové Město přípisem ze dne 26. května 2002 sdělilo, že při pokusu o doručení zásilky bylo zjištěno, že adresát se asi před rokem přestěhoval. Soud následně usnesením ze dne 24. června 2002 č. j. 5 Sm 99/2002-37 ustanovil stěžovateli dle ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. pro další řízení opatrovníka - vyšší soudní úřednici Krajského soudu v Brně E. R., které spolu s usnesením doručil dne 1. července 2002 směnečný platební rozkaz a návrh na jeho vydání. Směnečný platební rozkaz nabyl vůči stěžovateli právní moci dne 17. července 2002.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že o vydání směnečného platebního rozkazu se dozvěděl dne 30. ledna 2008, kdy převzal exekuční příkaz, z něhož zjistil, že je proti němu vedena exekuce na vymožení částky 776 594,84 Kč, nařízená usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. října 2007. Stěžovatel potvrzuje, že se na adrese, kam mu byl směnečný platební rozkaz doručován, v době jeho doručování skutečně nezdržoval, neboť od 5. dubna 2001 bydlí u svého bratra J. J., o něhož dlouhodobě pečuje z důvodu jeho invalidity, a to na adrese B. Stěžovatel má za to, že ustanovením opatrovníka bez větší snahy zjistit jeho faktický pobyt mu byla jako účastníkovi řízení odňata možnost jednat před soudem a podat námitky proti napadenému směnečnému platebnímu rozkazu. Dle něj mohl soud provést např. dotazy na osoby, které znaly či mohly znát jeho skutečný pobyt, zejména na rodinné příslušníky, zaměstnavatele, správu sociálního zabezpečení apod. Stěžovatel je i toho názoru, že zastoupení vyšší soudní úřednicí není řádným zastoupením účastníka řízení už jen proto, že jde o pracovníka soudu.

Krajský soud v Brně coby účastník řízení a vedlejší účastníci řízení, ač doloženě Ústavním soudem dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzváni, se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti, zejména, zda byla dodržena lhůta pro její podání. Napadený směnečný platební rozkaz nabyl totiž vůči stěžovateli právní moci - podle vyznačení ve spisu - již dne 17. července 2002, aniž by proti němu opatrovník stěžovatele podal námitky. Ústavní soud se obdobnou otázkou ve své předchozí rozhodovací praxi již opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že pokud je podstatou ústavní stížnosti právě otázka, zda příslušný orgán postupoval správně, když účastníkovi řízení ustanovil opatrovníka coby osobě neznámého pobytu, přičemž z tohoto důvodu nebylo rozhodnutí ve věci účastníkovi nikdy doručeno, a nemohl tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv, je taková ústavní stížnost projednatelná. Lhůtu k podání ústavní stížnosti v takovém případě počítal ode dne, kdy se účastník o existenci rozhodnutí dozvěděl [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233)].

Nyní projednávaný případ je z hlediska postavení stěžovatele v řízení před obecným soudem zcela srovnatelný. I v této věci je důvodem podání stížnosti skutečnost, že stěžovateli byl v řízení před soudem ustanoven opatrovník, kterému byl následně doručen směnečný platební rozkaz. Stěžovatel tím nedostal příležitost podat proti němu námitky, sám opatrovník zůstal v řízení nečinný, a směnečný platební rozkaz tak nabyl právní moci. Stěžovatel se o jeho existenci dozvěděl až 30. ledna 2008 v souvislosti s převzetím exekučního příkazu. Pokud tedy podal ústavní stížnost 27. února 2008, učinil tak ve lhůtě stanovené zákonem.

Ústavní stížnost je zčásti důvodná.

Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval výkladem a aplikací ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř., které umožňuje ustanovit opatrovníka účastníkovi řízení, jehož pobyt není znám [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 559/2000 (viz výše), nález sp. zn. II. ÚS 351/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 167/35 SbNU 267), nález sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 69/36 SbNU 731), nález sp. zn. II. ÚS 2704/07 ze dne 28. 2. 2008 (N 44/48 SbNU 521) a další]. Z judikatury Ústavního soudu týkající se této problematiky vyplývá, že zákonná ustanovení upravující možnost ustanovení opatrovníka nemohou být používána jen z důvodu urychleného vyřízení věci. Nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena proto, aby usnadňovala činnost soudu, ale aby byly důsledně hájeny zájmy účastníka, který z důvodu své nepřítomnosti nemůže osobně vykonávat svá práva a povinnosti.

Ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení, jehož pobyt není znám, musí vždy předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro tento postup [viz nález sp. zn. I. ÚS 322/2000 ze dne 16. 10. 2001 (N 150/24 SbNU 105)]. Důvod, pro který se účastníkovi opatrovník ustanovuje, musí být spolehlivě prokázán; je tedy třeba vyčerpat všechny dostupné možnosti ke zjištění místa jeho pobytu (srov. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 2. vydání 1996, str. 74).

Výše formulované závěry mají svůj původ především v tom, že opatrovnictví nad osobou neznámého pobytu je institucí sui generis, obsahově značně odlišnou od ostatních případů opatrovnictví. Pojmovým znakem tohoto zastoupení založeného rozhodnutím soudu je to, že vztah mezi zástupcem a zastoupeným trvá jen do té doby, než se zjistí pobyt zastoupeného a než se tento dozví o vedeném řízení. Odpadne-li podmínka neznámého pobytu účastníka, zastoupení zaniká. Z toho vyplývá, že je-li účastníkovi řízení ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky formulované v ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř., jde o případ, kdy účastníkovi byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem [viz nález sp. zn. II. ÚS 2704/07 ze dne 28. 2. 2008 (N 44/48 SbNU 521)].

Stěžovateli je nutno přisvědčit v tom, že ke dni 24. června 2002, kdy mu soud ustanovil opatrovníka, nebyly pro takový postup splněny předpoklady, neboť soud nevyužil všechny prostředky ke zjištění aktuálního místa jeho pobytu. Ze spisu a ostatně i z odůvodnění usnesení o ustanovení opatrovníka vyplývá, že pro zodpovězení otázky, zda je znám pobyt stěžovatele, měl k dispozici toliko nedoručenou zásilku, obsahující směnečný platební rozkaz, s relací pošty, že se adresát odstěhoval bez udání adresy, údaj o místu jeho trvalého pobytu a sdělení příslušného policejního orgánu, že se z tohoto místa odstěhoval. Ze spisu není patrno, že by soud učinil i jiná vhodná opatření ke zjištění skutečného pobytu stěžovatele, např. dotazem na orgán správy sociálního zabezpečení, kde by mohl vedle údaje o jeho aktuálním pobytu zjistit i jeho zaměstnavatele, popř. místo podnikání, a pokusit se o doručení na takto zjištěné adresy (jak předpokládá i ustanovení § 46 odst. 1 o. s. ř. upravující postup při doručování fyzickým osobám).

Z výše uvedených důvodů se ustanovení opatrovníka stěžovateli jako osobě neznámého pobytu jeví Ústavnímu soudu jako formální úkon. Je irelevantní, zda byl soud spíše než ochranou práv a oprávněných zájmů stěžovatele motivován co nejrychlejším ukončením řízení, anebo se jednalo z jeho strany o nedbalost. Již tímto postupem při svém rozhodování založil vadu natolik závažnou a podstatnou, že by musela vést ke zrušení napadeného usnesení.

Druhou zásadní vadou je pak okolnost, že opatrovníkem stěžovatele byla ustanovena vyšší soudní úřednice zaměstnaná u téhož soudu. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezech sp. zn. I. ÚS 559/2000 a sp. zn. II. ÚS 629/04 (oba viz výše), osobu opatrovníka je třeba hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy účastníka. Při ustanovení opatrovníka je nutno přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Nelze totiž očekávat, že podřízený pracovník - zaměstnanec - jako opatrovník účastníka řízení ve věci řešené tímtéž orgánem bude brojit proti jeho postupu a rozhodnutí. Je tedy zásadně nevhodné, pokud je opatrovníkem ustanovena osoba podřízená orgánu veřejné moci, který vede řízení, a to právě s ohledem na pravděpodobný konflikt mezi zájmem zaměstnavatele opatrovníka na co nejrychlejším skončení věci a zájmem účastníka, kterého má zaměstnanec zastupovat, na plném zachování jeho práv a oprávněných zájmů. Proto je praxe, kdy jsou opatrovníky účastníků řízení ustanovováni pracovníci soudu, který o věci rozhoduje, v naprostém rozporu s ústavními zásadami, kterých má být ustanovením opatrovníka nepřítomnému účastníkovi dosaženo.

V souzené věci není patrné, že by se opatrovnice stěžovatele poté, co byla soudem ustanovena a byl jí doručen směnečný platební rozkaz, seznámila se spisem a případně zpochybnila vydané rozhodnutí podáním námitek. Takový postup by byl zcela namístě, zvláště za situace, kdy soud jednoznačně vycházel pouze z tvrzení a důkazů předložených žalobcem. Svým pasivním přístupem tak napomohla tomu, že směnečný platební rozkaz nabyl bez dalšího právní moci a stal se vykonatelným.

Jakkoliv si je Ústavnísoud vědom problematičnosti řešení obdobných situací, nelze obecný soud vyvázat z ústavní povinnosti zajistit spravedlivou ochranu oprávněným zájmům účastníků řízení. Této povinnosti Krajský soud v Brně nedostál. Tím, že před ustanovením opatrovníka nedostatečně zjišťoval místo pobytu stěžovatele a že mu jako opatrovníka ustanovil svou zaměstnankyni, která z povahy věci nemohla účinně hájit jeho práva (což ostatně ani nečinila), znemožnil stěžovateli účast na řízení a možnost domoci se v něm jeho práv. Doručení směnečného platebního rozkazu ustanovené opatrovnici tak nelze považovat za doručení řádné. Uvedeným postupem byl porušen článek 36 odst. 1 a článek 38 odst. 2 Listiny.

Z těchto důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti směřující proti usnesení o ustanovení opatrovníka vyhověl a v souladu s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu toto napadené rozhodnutí zrušil.

Naproti tomu Ústavnísoud neshledal žádné důvody pro zrušení napadeného směnečného platebního rozkazu, jehož vydání předcházelo shora vytýkanému neústavnímu postupu soudu. Stěžovatel ostatně žádné argumenty a výhrady proti samotnému směnečnému platebnímu rozkazu v ústavní stížnosti nevznáší; výhradně brojí proti způsobu, jakým byl v souvislosti s jeho doručováním šetřen jeho skutečný pobyt, a napadá osobu ustanoveného opatrovníka a její pasivitu. Zrušujícím nálezem se řízení dostane do stadia před doručením směnečného platebního rozkazu stěžovateli. Jeho řádným doručením se stěžovateli otevře možnost podat proti němu ve stanovené lhůtě odůvodněné námitky, kterými se bude obecný soud zabývat (viz ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř.). Ústavnímu soudu to s ohledem na zásadu subsidiarity nepřísluší. Proto mu nezbylo než v této části ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Ústavnísoud neshledal předpoklady pro vyhovění návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti směnečného platebního rozkazu. Ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, umožňující odklad vykonatelnosti rozhodnutí napadeného ústavní stížností, je nutno vykládat restriktivně. Ústavní soud aplikuje citované ustanovení zpravidla jen tehdy, pokud by měl výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155)]. V posuzovaném případě se o takovou situaci nejedná.