II. ÚS 529/05 #1Nález ÚS ze dne 19.06.2007 K pojmu stavba podle zákona o dani z nemovitostí

Pojmem stavba ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, se rozumí stavba jako nemovitá věc ve smyslu občanského zákoníku.

II.ÚS 529/05 ze dne 19. 6. 2007

N 97/45 SbNU 379

K pojmu stavba podle zákona o dani z nemovitostí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 19. června 2007 sp. zn. II. ÚS 529/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mrazírny Brtnice, a. s., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2005 č. j. 4 Afs 23/2003-78 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005 č. j. 30 Ca 57/2005-21, jimiž byl potvrzen dodatečný platební výměr na daň z nemovitostí.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2005 č. j. 4 Afs 23/2003-78 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005 č. j. 30 Ca 57/2005-21 se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 9. 2005, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud"). Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na uložení povinností pouze na základě a v mezích zákona dle čl. 4 odst. 1 Listiny a dále čl. 11 odst. 5 Listiny. Současně žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně.

Z obsahu spisů Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 485/2000 a sp. zn. 30 Ca 57/2005 bylo zjištěno následující:

Rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně (dále též "žalovaný") ze dne 14. 8. 2000 č. j. 100-1/00/FŘ 140 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Jihlavě ze dne 31. 8. 1999 na daň z nemovitostí za zdaňovací období roku 1997 ve výši 62 591 Kč.

O žalobě stěžovatelky, v níž namítala, že jí byla nesprávně vyměřena daň ze staveb namísto daně z pozemku, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 6. 2003 č. j. 30 Ca 485/2000-50, kterým napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost.

Na základě kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2005 č. j. 4 Afs 23/2003-78 tento rozsudek zrušil. Konstatoval, že při posouzení, zda předmětná komunikace je stavbou či pozemkem, tedy zda spadá pod daň ze staveb či z pozemků, je nutno se opřít o odborné posouzení příslušného stavebního úřadu. Ze správního spisu pak dovodil, že tento úřad posoudil soubor nemovitostí jako stavbu, neboť i v kolaudačním rozhodnutí a jeho výchozích podkladech je předmětná komunikace označena jako stavba. Proti kolaudačnímu rozhodnutí pak stěžovatelka nepodala žádné námitky či odvolání, ani se nepokusila tyto komunikace z režimu stavby následně vyloučit. Za nesprávný označil názor krajského soudu, že předpokladem daně ze staveb je existence obvodového pláště stavby, neboť pro základ daně je rozhodný průmět půdorysu stavby na pozemek, a to bez ohledu na existenci obvodového pláště.

Krajský soud v Brně, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozsudkem ze dne 29. 6. 2005 č. j. 30 Ca 57/2005-21 žalobu stěžovatelky zamítl.

Stěžovatelka napadla posledně citované rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně projednávanou ústavní stížností. Je přesvědčena, že věc byla nesprávně právně posouzena, jestliže při vyměření daně ze staveb podle zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, soudy vyšly z pojmu stavby ve smyslu zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a nikoli ve významu občanskoprávním. Odkazuje na ustanovení § 7 a 8 zákona č. 338/1992 Sb. a vyslovuje nesouhlas s názorem, že předmětem daně ze staveb je každá stavba ve smyslu veřejnoprávních předpisů, pokud byla zkolaudována, a to bez ohledu na úpravu občanského zákoníku. Dle ní nebylo přihlédnuto k její námitce, že není vlastníkem stavby, která není samostatnou věcí, ale pouze součástí věci jiného vlastníka, což považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces. Vyslovuje názor, že nejde o samostatnou věc, která by mohla být předmětem občanskoprávních vztahů, neboť je funkčně a fyzicky spojena s pozemkem. V tomto směru odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/93, N 25/1 SbNU 189, a sp. zn. IV. ÚS 42/01, N 48/26 SbNU 39, a na judikaturu Nejvyššího soudu.

K ústavní stížnosti se vyjádřil coby účastník řízení Nejvyšší správní soud. Ve svém vyjádření zopakoval závěry vyslovené v odůvodnění napadeného zrušujícího rozsudku. Připomněl, že k obdobnému závěru dospěl i Ústavní soud v nálezu (pozn. red.: sic - správně usnesení) ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 596/01. Dále uvedl, že stěžovatelka sice není vlastníkem užívaných nemovitostí, které jsou ve správě Pozemkového fondu České republiky, přesto je poplatníkem doměřené daně ve smyslu § 8 zákona o dani z nemovitostí, neboť je má v pronájmu.

Finanční ředitelství v Brně jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření zrekapitulovalo průběh soudního řízení, v němž se vyjádřilo ke skutečnostem rozhodným pro posouzení věci. Na tato svá stanoviska odkazuje s tím, že plně souhlasí se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu i s následným rozhodnutím Krajského soudu v Brně. Nadto se domnívá, že ústavní stížnost je předčasná, neboť stěžovatelka, o jejíž druhé kasační stížnosti nebylo doposud rozhodnuto, ještě nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.

Uvedená vyjádření neobsahují žádné skutečnosti, k nimž by Ústavní soud při svém rozhodování přihlížel a pro něž by bylo nutné je zaslat stěžovatelce k replice.

Krajský soud v Brně, jako další účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud vyčkal rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti stěžovatelky podané proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005 č. j. 30 Ca 57/2005-21. Tímto rozhodnutím byla dne 18. 7. 2006 pod sp. zn. 5 Afs 119/2005-42 kasační stížnost podle § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnuta jako nepřípustná. Skutečnost, že stěžovatelka toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ústavní stížností nenapadla, nevylučuje přezkum jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Brně. Nenapadené usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřípustnost má toliko deklaratorní povahu, takže nejde o případ, kdy by absence ústavní stížnosti proti tomuto poslednímu ve věci učiněnému rozhodnutí vylučovala ústavněprávní přezkum rozhodnutí předcházejícího.

Ústavní stížnost je důvodná.

Obsahově i právně shodnou problematiku Ústavní soud řešil ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky vedené pod sp. zn. I. ÚS 531/05. Nálezem ze dne 6. 2. 2007 (24/44 SbNU 293) zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005 č. j. 30 Ca 62/2005-21 a jemu předcházející rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2005 č. j. 4 Afs 29/2003-76, a to pro rozpor s článkem 11 odst. 5 Listiny. Závěry učiněné v označeném nálezu lze plně aplikovat i na nyní projednávaný případ. Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat. V podrobnostech na ně odkazuje a shodně jako v uvedeném nálezu konstatuje následující:

Jádrem ústavní stížnosti a též napadených rozsudků je otázka, zda pojem stavby ve smyslu ustanovení § 1 písm. b) a části druhé zákona o dani z nemovitostí odpovídá občanskoprávnímu pojmu stavby, jak tvrdí stěžovatelka, či tomuto pojmu ve smyslu zákona stavebního, jak uvádí oba soudy i vedlejší účastník. Vyřešení této otázky je základním předpokladem aplikace zákona o dani z nemovitostí. Pokud je pojem stavby nesprávně interpretován, je nesprávně vymezen předmět daně a daň tak nebude uložena na základě zákona, jak vyžaduje článek 11 odst. 5 Listiny.

Stavební zákon ani občanský zákoník neobsahují legální definici pojmu stavba, přesto jej oba zákony užívají v odlišném významu. Stavební zákon považuje v určitých případech za stavbu stavební činnost. Jen v tomto významu lze rozumět jeho § 54, který hovoří o provádění staveb, nebo § 75 odst. 1 stavebního zákona, který užívá pojem zahájení stavby. Pro stavební činnost ve smyslu tohoto zákona je pak charakteristické, že vyžaduje zvláštní odborné znalosti a dovednosti a že buď jí samou nebo jejím výsledkem mohou být dotčeny veřejné zájmy (např. bezpečnost, funkční využití území, životní prostředí). Právě toto dotčení veřejných zájmů legitimizuje veřejnoprávní úpravu stavebního práva. Stavební zákon dále užívá pojem stavba ve smyslu výsledku stavební činnosti; tak je tomu např. v jeho části druhé oddílu 8, který upravuje údržbu staveb a jejich odstraňování. Konečně stavební zákon užívá pojem stavby i ve smyslu občanskoprávním, když např. pojednává o vyvlastnění staveb (část čtvrtá), neboť vyvlastnit lze jen stavbu, která může být předmětem vlastnického práva, tzn. je stavbou ve smyslu občanskoprávním.

Podle konstantní judikatury obecných soudů je občanskoprávní pojem stavby třeba interpretovat nezávisle na předpisech veřejného stavebního práva. Pro účely občanského práva je pojem stavba nutno vykládat staticky (tedy nikoli jako činnost), jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (srov. Spáčil, Jiří: Cesty a pozemní komunikace v praxi civilních soudů, Právní fórum, 2006, č. 7, str. 225, 226). Kromě toho, že občanskoprávní pojem stavby předpokládá výsledek nějaké stavební činnosti, u které se však nevyžaduje dotčení veřejných zájmů, musí být tento výsledek způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů, resp. věcí v právním smyslu. Občanský zákoník užívá pojem stavba v souvislosti s vymezením věcí nemovitých (nemovitostí) v § 119. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jsou nemovitostmi pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Občanskoprávní pojem stavby tedy musí být interpretován tak, že je podpojmem pojmu věci. Tento právní pojem vychází z přirozeného pojmu věci, který zahrnuje hmotné předměty oddělené od okolního světa. Přirozený pojem věci je právem dále modifikován tak, že výsledkem je pojem věci v právním smyslu, který určuje jeden z předmětů občanskoprávních vztahů (§ 118 občanského zákoníku). Modifikaci přirozeného pojmu věci obsahuje např. § 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého stavba není součástí pozemku. Ačkoli tedy nemovitá stavba není věcí v přirozeném smyslu, je věcí ve smyslu právním, a tudíž i předmětem občanskoprávních vztahů. Stavba jako nemovitost tedy musí splňovat znaky přirozeného pojmu věci s tím rozdílem, že nemusí být oddělena od pozemku, na kterém je postavena. V prvé řadě se musí jednat o vymezitelný kus vnějšího světa. Z tohoto důvodu se o stavbu jako nemovitost nemůže jednat v případě výsledku stavebních prací, který není vymezitelný vzhledem k pozemku, na kterém stojí (např. nejde o nemovitou stavbu v případě hráze rybníka, pokud nelze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz; srov. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1221/2001).

Zákon o dani z nemovitostí užívá pojem "stavba" ve významu občanskoprávním. Pro tento význam hovoří jednak systematika zákona o dani z nemovitostí. Podle jeho § 1 upravuje tento zákon daň z nemovitostí, kterou tvoří daň z pozemků a daň ze staveb. Pojem stavby je zde jednoznačně spjat s pojmem nemovitosti, tedy věci nemovité. Které věci jsou věci nemovité, vymezuje, jak shora uvedeno, občanský zákoník. Toto rozdělení daně z pozemku také odpovídá rozdělení nemovitostí podle § 119 odst. 2 občanského zákoníku.

Při interpretaci pojmu "stavba" podle zákona o dani z nemovitostí je dále třeba zohlednit i určení poplatníků daně ze staveb podle § 8 uvedeného zákona. Poplatníkem daně je podle tohoto ustanovení zásadně vlastník stavby. Vlastnické právo, které je institutem práva občanského, se však může vztahovat jen na věci v právním smyslu, které vymezuje, byť nikoli výslovně, občanský zákoník. Má-li být poplatníkem daně ze staveb vlastník stavby, musí být stavba způsobilým předmětem vlastnického práva. Je proto nezbytné, aby byla věcí v právním smyslu. I toto zákonné určení poplatníka daně proto svědčí ve prospěch názoru, že stavbou ve smyslu zákona o dani z nemovitostí se rozumí nemovitá stavba ve smyslu občanskoprávním.

Ačkoli daňové předpisy zcela jistě náleží k právu veřejnému, nelze mít za to, že mezi právem veřejným a soukromým je nepřekonatelná mez a že předpisy práva veřejného jsou aplikovatelné zcela bez ohledu na právo soukromé. Právo soukromé a právo veřejné jsou dvě pouze relativně oddělené části jednotného právního řádu. Relativnost jejich oddělení spočívá v tom, že primárně směřují k ochraně odlišných zájmů. Veřejné právo směřuje primárně k ochraně zájmů veřejných a soukromé právo primárně k ochraně zájmu jednotlivců. To však neznamená, že právo soukromé nemůže odkazovat či navazovat na některé pojmy práva veřejného nebo tyto pojmy recipovat a naopak. Odkazuje-li proto veřejné právo na pojem práva soukromého, je povinností příslušného orgánu, který je činný na poli práva veřejného, interpretovat a aplikovat i tyto soukromoprávní pojmy.

Podle § 7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí jsou předmětem daně ze staveb stavby na území České republiky, na které bylo vydáno kolaudační rozhodnutí nebo kolaudačnímu rozhodnutí podléhající a užívané a nebo podle dříve vydaných obecně závazných právních předpisů dokončené. Předpokladem, aby stavba byla předmětem daně podle tohoto zákona, tedy je nejen to, že je nemovitou stavbou, nýbrž musí být splněny i další zde uvedené předpoklady, tj. zejména skutečnost, že podléhá kolaudaci. Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně. Sama skutečnost, že bylo na stavbu vydáno kolaudační rozhodnutí, proto není dostačující k závěru, že se jedná o stavbu, která je předmětem daně ze staveb. Vždy je zapotřebí též zkoumat, zda se jedná o nemovitou stavbu ve smyslu občanskoprávním. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud již v usnesení ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 596/01 (nepublikováno), které ostatně v jiné souvislosti cituje ve svém rozsudku i Nejvyšší správní soud. Nesplňuje-li výsledek stavební činnosti pojmové znaky stavby jako věci nemovité, je jedinou nemovitostí, která by mohla být předmětem daně z nemovitostí, právě jen pozemek, na kterém byla daná stavební činnost uskutečňována.

Zda se v konkrétním případě jedná či nejedná o stavbu, která je předmětem daně ze staveb, musí posoudit primárně správce daně, který o dani rozhoduje. Stavební úřad v rámci kolaudačního řízení pouze posuzuje, zda předmětná stavba odpovídá pojmu stavba podle stavebního zákona, nikoli však, zda jde o stavbu nemovitou ve smyslu občanského zákoníku. Proto nelze souhlasit s názorem Nejvyššího správního soudu, že správci daně nezbývá, než se opřít o odborné posouzení stavebního úřadu. Jde o posouzení správce daně, které je následně přezkoumatelné i ve správním soudnictví. S Nejvyšším správním soudem nelze proto souhlasit též v tom, že stavební úřad v kolaudačním rozhodnutí stavbu zkolaudoval jako stavbu nemovitou. Právní povaha stavby jako věci či dokonce jako věci nemovité není vůbec předmětem kolaudačního řízení. Podle § 81 odst. 1 stavebního zákona zkoumá stavební úřad v kolaudačním řízení zejména, zda byla stavba provedena podle dokumentace ověřené stavebním úřadem ve stavebním řízení a zda byly dodrženy podmínky stavebního povolení. Dále zkoumá, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat veřejné zájmy, především z hlediska ochrany života a zdraví osob, životního prostředí, bezpečnosti práce a technických zařízení. Jelikož stavební úřad v kolaudačním řízení neposuzuje, zda předmětná stavba je i stavbou z hlediska občanskoprávního, není důvod vytýkat stěžovatelce, že proti takovému označení v kolaudačním rozhodnutí nic nenamítala, jak to učinil Nejvyšší správní soud.

Přisvědčit lze Nejvyššímu správnímu soudu naopak v tom, že stavbou může být i jiná nemovitá stavba, než jen budova, tedy i stavba bez obvodového pláště, jak již Ústavní soud judikoval ve shora uvedeném usnesení, které Nejvyšší správní soud také ve svém rozhodnutí cituje (ačkoli je nesprávně označuje za nález).

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo, neboť to přísluší pouze soudům obecným. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Lze shrnout, že předpokládá-li zákon o dani z nemovitostí pro vyměření daně ze staveb existenci stavby ve smyslu občanskoprávním, musí správní soud při přezkumu rozhodnutí daňového úřadu k žalobnímu bodu žalobce posoudit, zda daná nemovitost takovou stavbou je či nikoli. Neučiní-li tak, stává se předmětem daně odlišný objekt, než který za předmět daně pokládá zákon o dani z nemovitostí. Potom však daň není v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny uložena na základě zákona. Pokud však Nejvyšší správní soud vychází z toho názoru, že předpokladem vyměření daně ze staveb je jen to, že stavba byla zkolaudována a jedná se o stavbu promítající se svým půdorysem nadzemní části stavby v metrech čtverečních na pozemek, aniž by bylo třeba zvláště zkoumat, zda se jedná o nemovitou věc z hlediska práva občanského, vzal za předmět daně odlišný objekt, než který za předmět daně ze stavby považuje zákon o dani z nemovitostí. Tím bylo porušeno ústavní právo stěžovatelky zakotvené v čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého mohou být daně a poplatky ukládány jen na základě zákona. Výklad pojmu stavba, který zvolil v ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud a v návaznosti na něm i krajský soud, proto nelze považovat za ústavně konformní.

Ústavnímu soudu však v dané věci již nepřísluší zkoumat, zda v předmětné věci představují výsledky stavebních prací na předmětném pozemku naplnění pojmových znaků věci nemovité či nikoli. Takový závěr je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat, neboť interpretace a aplikace jednoduchého práva zásadně přísluší soudům obecným jako orgánům ochrany zákonnosti.

Brojí-li stěžovatelka proti rozhodnutí krajského soudu i z toho důvodu, že rozsudkem tohoto soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť nepřihlédl k její námitce, že není vlastníkem předmětu daně, nečiní tak důvodně. Krajský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že k této námitce nemůže přihlížet, neboť se jedná o skutečnost, kterou žalobce v žalobě neuvedl. Uplatněním této námitky dochází podle krajského soudu k rozšíření žaloby, a to po lhůtě pro podání žaloby, které podle předchozí i současné úpravy řízení před správním soudem nebylo a není možné (§ 250h odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002, § 71 odst. 2 věta třetí s. ř .s.).

Ve správním soudnictví dochází k přezkumu rozhodnutí moci výkonné. Správní soudnictví tak představuje jednu z brzd a vyvážení v rámci systému dělby moci, kterými jedna státní moc (zde moc soudní) zasahuje do činnosti jiné státní moci (zde moci výkonné). Správní soudnictví je proto z hlediska dělby moci mimořádným přesahem jedné státní moci do státní moci jiné. Nelze proto ničeho vytknout zákonodárci, jestliže stanovil, že tento zásah může být uskutečněn jen na základě jasně formulovaných důvodů. Nelze mu také vytknout, jestliže vytvořil mechanismus, jehož cílem je co možná nejvíce zkrátit období nejistoty, kdy pravomocné rozhodnutí moci výkonné může být zrušeno zásahem moci soudní. Jednou ze součástí tohoto mechanismu je institut koncentrace řízení upravený v § 71 odst. 2 s. ř. s. Rozhodnutí výkonné moci je tak možno napadnout jen z jasně specifikovaných právních a skutkových důvodů (tzv. žalobní body), které mohou být doplněny jen ve lhůtě pro podání žaloby. Taková právní úprava správního soudnictví, ačkoli stanoví přísnější nároky na postup žalobce, než je tomu v občanském soudním řízení, je zcela ústavně konformní.

Legislativní zakotvení koncentrace řízení ve vztahu k formulaci žalobních bodů však nesmí být zneužíváno k formalistické aplikaci práva nerespektující jeho účel a hodnotové pozadí. Soud tak musí vždy zjišťovat, zda nové tvrzení žalobce (stěžovatelky) není jen rozvedením, konkretizací řádně uplatněného žalobního bodu.

V daném případě stěžovatelka v žalobě namítala, že předmětné zpevněné plochy nejsou stavbou, nýbrž pozemkem. Je třeba souhlasit s krajskýmsoudem, že stěžovatelka námitku, že není vlastníkem těchto ploch, v žalobě neuplatnila, ačkoli ji již v té době uplatnit mohla. Tuto námitku použila až v podání z 11. 5. 2005 doručeném soudu dne 13. 5. 2005. Neuplatnila ji tedy ve lhůtě pro podání žaloby proti napadeným daňovým rozhodnutím. Aniž by Ústavní soud hodnotil důvodnost uvedené námitky, nezbývá mu než konstatovat, že Krajský soud v Brně nepochybil, pokud k takto nepřípustně uplatněné námitce nepřihlédl.

Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že jesoudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy, samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.

Ústavnísoud tedy dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud a v návaznosti na něj i Krajský soud v Brně postupovaly mimo rámec daný jim příslušnými daňovými předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně nekonformním způsobem a dopustily se jednání, které vyvolalo porušení základního práva stěžovatelky zakotveného v čl. 11 odst. 5 Listiny. Proto napadená rozhodnutí dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Pokud jde o návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajskéhosoudu v Brně, pro vyhovění tomuto návrhu Ústavní soud neshledal podmínky, neboť možnost odložit vykonatelnost rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nutno interpretovat značně restriktivně a v tomto smyslu je nutno vykládat i podmínky pro takové opatření.