II. ÚS 515/2000Nález ÚS ze dne 11.12.2001 Ke vztahu restituce a privatizace

Ústavní soud má za to, že při zkoumání předpokladů pro nevydání nemovitosti podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, je třeba mít na zřeteli, že jde o restituční předpis, jehož hlavním účelem je zmírnění křivd. Restituční nároky je nezbytné považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových přesunů. Každý jiný výklad by činil blokační ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, prakticky bezcenným.

II.ÚS 515/2000 ze dne 11. 12. 2001

N 195/24 SbNU 463

Ke vztahu restituce a privatizace

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě, o ústavní

stížnosti 1. K. R. a 2. P. S., směřující proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, č. j. 38 Ca 206/99-25, za účasti

Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, za souhlasu

účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, č. j.

38 Ca 206/99-25, rozhodnutí ze dne 5. 5. 1999, č. j.

PÚPr/1618/99-Ri, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích

ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 10 Ca 335/98, a rozsudek Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca

334/98, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 25. 8. 2000 doručena ústavní

stížnost stěžovatelů směřující proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 22. 6. 2000, č. j. 38 Ca 206/99-25, kterým bylo

potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Tábor, okresního pozemkového

úřadu (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 5. 5. 1999, č. j.

PÚPr/1618/99-Ri. Tímto rozhodnutím správní orgán podle § 9 odst.

4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "zákon o půdě") rozhodl tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky

nemovitostí uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí v podílech

rovněž uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí, neboť plně

respektoval právní názor odvolacího soudu - Krajského soudu

v Českých Budějovicích, vyjádřený v rozsudku tohoto soudu ze dne

24. 2. 1999, sp. zn. 10 Ca 335/98. Krajský soud v Českých

Budějovicích v uvedeném rozsudku konstatoval, že oprávněnost

restitučního nároku byla prokázána. Krajský soud dále dovodil, že

současný vlastník předmětných nemovitostí je získal v rámci

privatizace od Fondu národního majetku a nikoli převodem povinné

osoby. Na takový případ nelze vztáhnout ustanovení § 5 odst. 3

zákona o půdě a převod uskutečněný Fondem národního majetku

označit jako neplatný, když ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě

se týká převodů povinné osoby a Fond národního majetku

v postavení povinné osoby nepochybně nebyl. Odkaz na nález

Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, pak

není podle názoru krajského soudu pro projednávanou věc případný,

neboť dopadl na situaci, kdy s majetkem, na který byl uplatněn

restituční nárok, disponovala povinná osoba. Městský soud v Praze

pak rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 5. 5. 1999, č. j.

PÚPr/1618/99-Ri, rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil,

když konstatoval, že se v daném stádiu řízení mohl zabývat pouze

otázkou, zda pozemkový úřad, respektoval právní názor, který byl

vysloven ve shora citovaném rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích.. Městský soud v Praze tedy mohl zkoumat pouze to,

zda pozemkový úřad po zrušení předchozího rozhodnutí ze dne 18.

8. 1998 se při vydávání napadeného rozhodnutí ze dne 5. 5. 1999

řídil právním názorem, který byl vysloven Krajským soudem

v Českých Budějovicích v rozsudcích ze dne 24. 2. 1999, č. j. 10

Ca 335/98-25, a ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že pokud se Městský

soud v Praze nezabýval věcnými důvody, pro které bylo rozhodnutí

pozemkového úřadu ze dne 5. 5. 1999 napadeno odvoláním, pak tento

soud postupoval pouze formalisticky a svým rozhodnutím nejenom

pochybil při hodnocení věci, ale svým postupem porušil čl. 1, čl.

3, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Podstatou ústavní stížnosti je pak tvrzení stěžovatelů

o nesprávnosti názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích

v tom, že majetek nelze vydat, neboť jej v současné době vlastní

jiný právní subjekt, než povinná osoba. Stěžovatelé současně

odkázali na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 195/97.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem

formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na

obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření a spis Městského

soudu v Praze a Okresního úřadu Tábor, okresního pozemkového

úřadu, a vyjádření Pozemkového fondu České republiky, územní

pracoviště Tábor a Statku N., s. p.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 25. 9. 2000

uvedl, že ústavní stížností napadeným rozsudkem bylo rozhodováno

o opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu ve

stádiu, když předchozí rozhodnutí o týchž nemovitostech byla

zrušena Krajským soudem v Českých Budějovicích. Ten také vyslovil

určitý právní názor, který byl nyní napadeným rozhodnutím

pozemkovým úřadem respektován. Proto Městský soud v Praze

z důvodů uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku neshledal

podmínky pro vyhovění opravnému prostředku. Sama ústavní stížnost

pak více polemizuje s právním názorem Krajského soudu v Českých

Budějovicích, ten však byl vyjádřen v rozsudku tohoto soudu, jež

není předmětem tohoto řízení. Podle názoru Městského soudu

v Praze k porušení namítaných základních práv stěžovatelů nedošlo.

Vedlejší účastníci řízení, Okresní úřad Tábor, okresní

pozemkový úřad, a Statek N., s. p., sděleními ze dne 13. 10. 2000

a 29. 10. 2001, se vzdali postavení vedlejšího účastníka řízení ve

smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu.

Další vedlejší účastník řízení, Pozemkový fond České

republiky, pracoviště Tábor, se k ústavní stížnosti ve stanoveném

termínu nevyjádřil.

Ústavní soud doručil stěžovatelům vyjádření Městského soudu

v Praze k podané ústavní stížnosti ze dne 25. 9. 2000. Stěžovatelé

ve své reakci na toto vyjádření uvedli, že uvedený soud při svém

předcházejícím rozhodnutí vyslovil právní názor, který byl

v souladu s názorem stěžovatelů. Potvrzení negativního rozhodnutí

Okresního úřadu Tábor, okresního pozemkového úřadu, tímto soudem

rozhodnutím, které bylo napadeno ústavní stížností, došlo skutečně

v podstatě z formálních důvodů, neboť v důsledku odlišných sídel

oprávněných osob a povinné osoby ve věci rozhodoval střídavě

Městský soud v Praze a Krajský soud v Českých Budějovicích,

přičemž Krajský soud v Českých Budějovicích apriorně k vydání

nemovitostí zaujímal negativní stanovisko. V průběhu letitého

sporu nakonec Krajský soud v Českých Budějovicích opřel svůj názor

o tvrzení, že v případě provedené privatizace brání tato

skutečnost vydání nemovitostí restituentům, byť tito řádně a včas

o vydání nemovitostí požádali a k privatizaci došlo v rozporu se

zákonem. Stěžovatelé rovněž poukázali na usnesení Ústavního soudu,

sp. zn. I. ÚS 508/99, ze dne 22. 8. 2001 (správně 28. 2. 2001),

kde nad rámec odůvodnění odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud

na straně 5 a dále v odůvodnění vyslovil právní názor v podstatě

shodný se stanoviskem stěžovatelů.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska

tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, sp.

zn. Pl. ÚS 16/93, vyhlášeného pod č. 131/1994 Sb., je restituce

odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnického práva, a to

obnovením původních právních vztahů.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může

uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených

zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména

respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že

není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani

nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi

prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit,

zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva

nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních zákonech nebo

v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho

uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Ústavní soud z obsahu správního spisu zjistil, že restituční

nároky stěžovatelů byly soudem projednávány opakovaně (rozsudky

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 1993, sp. zn.

10 Ca 136/93; ze dne 1. 3. 1995, sp. zn. 10 Ca 430/94; ze dne 30.

4. 1996, sp. zn. 10 Ca 7/96; ze dne 10. 4. 1998, sp. zn. 10 Ca

93/98; ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98, a ze dne 24. 2.

1999, sp. zn. 10 Ca 335/98). Po prostudování předložených spisů

sdílí Ústavní soud názor vyslovený v rozsudcích Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98,

a ze dne 24. 2. 1999, č. j. 10 Ca 335/98-25, že oprávněnost

restitučního nároku byla prokázána. Ústavní soud rovněž sdílí

stejný právní názor, pokud se týká části pozemkových parcel

709/1, 709/2, 712/1, 716/1, 716/3, 716/4, 719/1 a 719/2

v katastrálním území J. a pozemkové parcely č. 1343/2, 1353

a 1328 v katastrálním území P., které zůstaly ve vlastnictví

povinné osoby - státního podniku, který nebyl likvidován, a proto

nic nebrání jejich vydání. Pokud se týká zbývajících pozemkových

parcel, které povinná osoba nevlastní a Statek N., s. p., který je

podle výpisu z katastru nemovitostí jejich vlastníkem, resp. pokud

se týká sporné otázky, zda lze zbývající nemovitosti fakticky

vydat, a to s přihlédnutím k provedené privatizaci, Ústavní soud

konstatuje, že s právním posouzením věci vyjádřeným v rozsudcích

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 1998, sp. zn.

10 Ca 334/98, a ze dne 24. 2. 1999, č. j. 10 Ca 335/98-25, se

neztotožňuje a odkazuje na svoji ustálenou judikaturu k této

otázce, podle které jsou restituční nároky, s ohledem na § 5 odst.

3 zákona o půdě ve vztahu k jiným majetkoprávním procesům, a tedy

i privatizačním, nároky primárními [srov. např. nález, sp. zn. IV.

ÚS 195/1997, svazek 9, č. 161 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního

soudu, v němž vyslovil Ústavní soud právní názor, podle něhož je

třeba restituční nároky považovat za primární nároky, a to i za

cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů a srov.

nález, sp. zn. II. ÚS 571/99, svazek 18, č. 74 Sbírky nálezů

a usnesení Ústavního soudu]. Každý jiný výklad by činil blokační

ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu

majetku státu na jiné osoby, prakticky bezcenným.

Nelze proto akceptovat výklad Krajského soudu v Českých

Budějovicích, podle kterého rozhodnutí o schválení privatizačního

projektu představuje pro pozemkový úřad předběžnou otázku, kterou

rozhodl k tomu příslušný úřad, a podle kterého podle § 40 zákona

č. 71/1967 Sb., o správním řízení, je pozemkový úřad rozhodnutím

o schválení privatizačního projektu vázán. Ustanovením § 3 odst.

2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na

jiné osoby, byl vysloven zákaz privatizace majetku, na jehož

vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních

předpisů, když tohoto majetku může být podle citovaného zákona

použito pouze v případě, že restituční nároky nebyly ve stanovené

lhůtě uplatněny nebo byly zamítnuty.

Z uvedeného vyplývá, že byla-li uplatněna výzva podle znění

zákona o půdě, v době nabytí jeho účinnosti a o uplatněném

restitučním nároku nebylo negativně rozhodnuto pravomocným

rozhodnutím, nemělo vůbec k privatizaci takového majetku dojít.

Oprávněné osoby tím, že včas zaslaly výzvu povinné osobě a řádně

uplatnily své návrhy u příslušného soudu, splnily veškeré

podmínky, uložené jim zákonem o půdě k tomu, aby jejich nárok mohl

být spravedlivě posouzen a ve smyslu zákona o půdě o něm

rozhodnuto. Jestliže stát disponoval s majetkem v rozporu se

zákonem, tj. byl omezen v dispozicích po dobu trvání lhůty

k uplatnění restitučního nároku, jde o úkon neplatný (absolutně),

a tudíž nemohl vést k nabytí vlastnického práva. Absolutní

neplatnost nemůže zhojit ani následný zápis vlastnického práva do

katastru nemovitostí.

Ústavní soud, aniž by si osvojoval právo nahrazovat příslušné

orgány veřejné moci, rozhodující v dané věci, ke zkoumanému

případu uvádí, že pokud po pečlivém zhodnocení důkazů není sporu

o tom, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami a je splněn

konkrétní restituční titul podle zákona o půdě, je zároveň zřejmé,

že vůči stěžovatelům došlo v minulosti k majetkové křivdě, kterou

lze zmírnit v souladu se zákonem o půdě. Ústavní soud zde

připomíná, že i sama ochrana ústavnosti není pouze úkolem tohoto

soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a v tomto rámci

zejména obecných soudů. Ústavní soud představuje v této

souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž

nastupuje v případě selhání všech ostatních (viz nepublikované

usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 508/99, ze dne 28. 2.

2001). Není tedy možné obecně upřednostňovat privatizace před

restitucemi se zachováním nároku oprávněné osoby na finanční

náhradu s odkazem na to, že účelem zákona o půdě je nikoli

odstranění, nýbrž zmírnění některých majetkových křivd, ke kterým

došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku.

Ústavní soud je ve vztahu k rozhodování příslušných státních

orgánů při posuzování naplnění podmínek § 9 odst. 4 zákona o půdě

nucen konstatovat, jak tomu učinil např. v nálezu, sp. zn. III. ÚS

187/98, publikovaném pod č. 112 ve Sbírce nálezů a usnesení

Ústavního soudu č. 12, že ty případy, kdy obecný soud neposkytne

účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač jim

tato ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem

přiznána, je nutno považovat za porušení principu rovnosti

v právech ve smyslu čl. 1 Listiny. K takovému pochybení ze strany

obecného soudu v přezkoumávané věci došlo.

Za situace, kdy se v daném případě jedná o aplikaci

restitučních předpisů, jež speciálně zakotvují nápravu křivd

spáchaných v době nesvobody (zejména v důsledku politické

perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva

a svobody) a kdy jediným důvodem pro nevydání předmětných

nemovitostí je nesprávný právní závěr Krajského soudu v Českých

Budějovicích, spočívající v upřednostnění privatizace před

restitucí, když jak sám Krajský soud v Českých Budějovicích

konstatoval, že všechny ostatní podmínky pro vydání nemovitostí

jsou splněny, Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným

rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, sp. zn.

38 Ca 206/99, rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze

dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98, a ze dne 24. 2. 1999, sp.

zn. 10 Ca 335/98, i rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 5. 5.

1999, č. j. PÚPr/1618/99-Ri, došlo k porušení práva stěžovatelů na

spravedlivý proces a na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu

čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod, k porušení principu v rovnosti

v právech podle čl. 1 a čl. 4 Listiny a k odepření ochrany jejich

právům zákonem stanoveným způsobem podle čl. 90 Ústavy. Vzhledem

k výše uvedeným argumentům za situace, kdy k porušení uvedených

základních práv stěžovatelů došlo již rozhodnutími Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 1999, č. j. 10 Ca 335/98-25,

a ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98, nepokládal Ústavní

soud za potřebné zabývat se dalšími námitkami stěžovatelů

uvedenými v ústavní stížnosti.

Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na porušení

čl. 3 Listiny, toto ustanovení vytváří hmotně právní garanci

základních práv a svobod bez ohledu na postavení (pohlaví, rasu

apod.). Toto ustanovení je vlastně komplementární k principu

rovnosti a usiluje o vytvoření stavu nediskriminace. Eventuální

diskriminaci by zde bylo možno dovodit tehdy, pokud by výkon

základních práv a svobod byl nepříznivě ovlivněn v důsledku

určitého důvodu, jako je např. pohlaví, jazyk, politické smýšlení,

sociální původ nebo jiné postavení, přičemž ostatní, nezatíženi

tímto důvodem, by byli ve výkonu svých základních práv a svobod

zvýhodněni. Stěžovatelé však v ústavní stížnosti přijatelným

způsobem nevysvětlili, v čem spatřují souvislost uvedeného článku

s předmětem ústavní stížnosti. Článek 3 v odstavci 3 Listiny pak

stanoví, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro

uplatňování jeho základních práv a svobod. Jde o předpis patřící

mezi obecná ustanovení Listiny, který sám o sobě bezprostředně

aplikovatelný není a na souzenou věc evidentně nedopadá.

Za tohoto stavu věci proto Ústavní soud rozsudek Městského

soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, č. j. 38 Ca 206/99-25, zrušil.

Jelikož důvody zrušení rozsudku Městského soudu v Praze byly

založeny již rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze

dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98, a ze dne 24. 2. 1999, sp.

zn. 10 Ca 335/98, rozhodnutím Okresního úřadu v Táboře, okresního

pozemkového úřadu, ze dne 5. 5. 1999, č. j. PÚPr/1618/99-Ri, jakož

i z důvodů procesní ekonomie, Ústavní soud rozhodl také o zrušení

těchto citovaných rozhodnutí [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Vzhledem k vyslovenému souhlasu účastníků s tím, aby Ústavní

soud rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu), bylo takto rozhodnuto mimo ústní

jednání.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. 12. 2001