II. ÚS 507/02Usnesení ÚS ze dne 18.02.2003

II.ÚS 507/02 ze dne 18. 2. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele P. N., zastoupeného advokátem JUDr. M. W., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, čj. 14 Cmo 28/2002-208, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2001, čj. 43 Cm 42/98-161, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se návrhem ze dne 17. 7. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2002, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 26. 1. 2001, čj. 43 Cm 42/98-161, uložil Krajský soud v Hradci Králové stěžovateli povinnost zaplatit žalobci (P., s.r.o.) částku 947.139,- Kč s 21% úrokem z této částky ode dne 5. 2. 1997 do zaplacení. Ve zbytku žalobu proti němu zamítl. Vzájemný návrh, jímž se stěžovatel domáhal proti žalobci zaplacení částky 796.860,50 Kč s příslušenstvím, zamítl. Stěžovateli dále uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 127.573,40 Kč. I ve vztahu ke druhé žalované, Z. Š., byl rozsudek zčásti vyhovující, zčásti zamítavý a její vzájemný návrh proti žalobci byl zamítnut. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2002, čj. 14 Cmo 28/2002-208, rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku ve vztahu ke stěžovateli a v zamítavém výroku ohledně vzájemného návrhu stěžovatele a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu žalobce a stěžovatele potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

K ústavní stížnosti se vyjádřili Krajský soud v Hradci Králové, Vrchní soud v Praze a vedlejší účastník, společnost P., s.r.o., zastoupená advokátem JUDr. Z. P. Z přípisu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2002 vyplynulo, že stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání. Dne 17. 2. 2003 bylo ověřeno, že dovolání je u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 29 Odo 899/2002 a že Nejvyšší soud v projednávané věci doposud nerozhodl.

Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je, v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání, až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.

S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutím Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v projednávaném případě nejsou. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohl následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatele nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jeho dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatel proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.

Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 § 75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavnísoud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2003JUDr. Jiří Malenovský

soudce zpravodaj