II. ÚS 474/2000Nález ÚS ze dne 14.08.2001 Smlouva o obstarání věci - k předmětu závazku

Předmětem závazku obstaratele (příkazníka) je uskutečnit činnost směřující k obstarání věci nebo jinou činnost, stanovenou ve smlouvě. Předmět závazku naopak nespočívá v dosažení určitého výsledku sledovaného touto činností (§ 730 odst. 2 OZ). Věcí, kterou měla stěžovatelka dle smlouvy obstarat, byly vedlejšími účastníky požadované letenky, nikoli jejich faktická doprava na určené místo. Povinností stěžovatelky bylo tedy učinit řádně, v souladu se svými schopnostmi a znalostmi (§ 725 OZ), vše, aby letenky obstarala, což učinila. Uvedená smlouva tak zanikla nikoli ze zákona nesplněním, ale naopak splněním závazku, tedy zajištěním letenek u CK Megatours, jímž letenky též zaplatila. Povinnost, uložená stěžovatelce obecnými soudy, postrádá právní titul a jde evidentně nad rámec stanovený zákonem.

II.ÚS 474/2000 ze dne 14. 8. 2001

N 119/23 SbNU 171

Smlouva o obstarání věci - k předmětu závazku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelky

S. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni

ze dne 29. 5. 2000, čj. 15 Co 300/2000-61, a rozsudku Okresního

soudu Plzeň - jih ze dne 2. 2. 2000, čj. 7 C 86/98-42, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2000, čj. 15

Co 300/2000-61, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 2.

2. 2000, čj. 7 C 86/98-42, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala

podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka (v původním řízení

žalovaná) v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi

došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 10 odst. 1 a 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z přiložených rozhodnutí a ze spisu Okresního soudu Plzeň

- jih, sp. zn. 7 C 86/98, jež si Ústavní soud k rozhodnutí

vyžádal, bylo zjištěno následující:

Okresní soud Plzeň - jih prvním z napadených rozsudků ze dne

2. 2. 2000, čj. 7 C 86/98-42, uložil stěžovatelce povinnost

uhradit žalobcům, paní E. B-ové a panu R. B., částku 8020,- Kč

s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 11.481,- Kč. Soud po

provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobci a stěžovatelka

uzavřeli smlouvu o obstarání věci dle ustanovení § 733 a násl.

zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ"), na základě

které objednali u CK E. (ve vlastnictví stěžovatelky) dvě letenky

na ostrov Korfu. Stěžovatelka objednávku přijala a žalobci

složenkou uhradili částku 16.040,- Kč. Tato cena byla stanovena za

letenku pro dvě osoby na ostrov Korfu a zpět. Stěžovatelka letenky

objednala u CK M. v Praze, která na ně vystavila fakturu za

14.762,- Kč. Rozdíl mezi částkou fakturovanou CK M. a částkou,

zaplacenou žalobci, činila provize pro CK E. Zpáteční let se ovšem

neuskutečnil a žalobci se museli do ČR dopravit na vlastní

náklady. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka zavázala zajistit (i)

letenky zpáteční, shledal ji soud odpovědnou za škodu, jež

žalobcům vznikla tím, že zpáteční let nebyl realizován. Soud proto

uložil stěžovatelce povinnost zaplatit polovinu částky, kterou jí

žalobci za letenky zaplatili, a dále i úroky z prodlení.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne

29. 5. 2000, čj. 15 Co 300/200-61, rozsudek Okresního soudu Plzeň

- jih, potvrdil. Vycházel přitom ze skutkového stavu tak, jak jej

zjistil soud prvního stupně. Uvedl, že soud prvního stupně

aplikoval na zjištěný skutkový stav správná zákonná ustanovení

a dospěl ke správným právním závěrům, s nimiž se, vyjma závěru

o náhradě škody, ztotožnil. Odvolací soud uvedl, že nesplněním

smlouvy o obstarání věci došlo ze zákona k jejímu zániku

a současně ke vzniku nároku na vrácení částky, za kterou žalobcům

nebyla poskytnuta protihodnota. Povinnost stěžovatelky ke vrácení

toho, co jí bylo poskytnuto, ovšem vyplývá z ustanovení

o bezdůvodném obohacení a nikoli z ustanovení o náhradě škody.

Uvedená rozhodnutí napadla stěžovatelka projednávanou ústavní

stížností. Uvádí, že s letenkami sama nedisponovala, pouze

zprostředkovala jejich rezervaci. Nesouhlasí proto se závěry soudů

obou stupňů o odpovědnosti za škodu a o bezdůvodném obohacení.

Postupem obou soudů údajně došlo k porušení čl. 10 Listiny, neboť

se navrhovatelka "odsouzením za nezaviněnou škodu" dostala

"do špatného světla v očích stávajících i potencionálních

zákazníků". Porušeno bylo i její právo na spravedlivý proces,

neboť žádný ze soudů se nezabýval tím, jak a čím měla stěžovatelka

škodu způsobit. Soudy obou stupňů údajně zavinění pouze

předpokládaly.

Z titulu svého postavení účastníků řízení se k ústavní

stížnosti vyjádřily Okresní soud Plzeň - jih a Krajský soud

v Plzni a jako vedlejší účastníci se vyjádřili E. B-ová a R. B.

Okresní soud ve svém vyjádření pouze odkázal na své původní

rozhodnutí a závěry v něm uvedené. Krajský soud k námitkám

stěžovatelky uvedl, že se jimi ve svém rozhodnutí zabýval,

respektoval zásady uvedené v ustanovení §132 o.s.ř. a má za to, že

skutková zjištění jsou v logickém souladu s provedenými důkazy.

Dále odkazuje na obsah spisu a odůvodnění napadeného rozsudku.

Vedlejší účastníci navrhují ústavní stížnost jako zjevně

neopodstatněnou odmítnout. Uvádí, že z jednání stěžovatelky

nevyplývalo, že jedná pouze na základě plné moci, a proto vedlejší

účastníci předpokládali, že jednala vlastním jménem. Stěžovatelka

je ani v průběhu jednání neinformovala, že jedná za jiného,

a v průběhu řízení ani v ústavní stížnosti se nebránila tím, že by

jednala na základě zmocnění za společnost CK M., spol. s r.o.

Domnívají se, že napadená rozhodnutí obou soudů jsou správná,

navrhovatelka je ve sporu pasivně legitimována a k porušení jejích

práv, garantovaných čl. 10 Listiny, v řízení nedošlo.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal podmínky k projednání

ústavní stížnosti. Zabýval se zejména tím, zda stěžovatelka

v projednávaném případě nepochybila tím, že nevyčerpala všechny

dostupné zákonné prostředky k ochraně svého práva, když s ohledem

na právní argumentaci použitou v ústavní stížnosti nepodala

k odvolacímu soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle

ustanovení § 239 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

(dále jen "o.s.ř."). Ústavní soud však zastává názor, že procesním

prostředkem k ochraně práva je pouze takový procesní postup,

vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je

v procesní dispozici účastníka a je nezávislý na rozhodnutí

příslušného orgánu (viz. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud

ČR: Sbírka nález a usnesení, sv. 15, C. H. Beck, 2000, str. 31

a násl.). Vyhovění návrhu na připuštění dovolání podle ustanovení

§ 239 o.s.ř. nadto není spjato s možným dotčením na právech

účastníků řízení, nýbrž se závažností potřeby sjednotit

judikaturu. Přestože tedy stěžovatelka uvedený návrh nepodala,

a s ohledem na to, že i ostatní podmínky projednání ústavní

stížnosti byly splněny, považuje Ústavní soud stížnost za

přípustnou.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není

vrcholem soustavy obecných soudů a že není oprávněn zasahovat do

jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud

soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83

Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že

interpretace právních předpisů obecnými soudy může být

v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy

páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného

základního práva. V takovém případě je pravomoc Ústavního soudu

napadené rozhodnutí zrušit dána.

S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval

především ústavností interpretace aplikovaných ustanovení

občanského zákoníku.

Z obsahu spisu, včetně tvrzení samotných žalobců a napadených

rozhodnutí, vyplývá, že žalobci objednali u stěžovatelky zajištění

letecké dopravy na ostrov Korfu. Stěžovatelka objednávku přijala

a za provizi 1278,- Kč letenky zajistila prostřednictvím CK M.,

jíž byly letenky také zaplaceny. Obecné soudy daný skutkový stav

kvalifikovaly jako smlouvu o obstarání věci podle §§ 733 a násl.

OZ, dle něhož se obstaratel smlouvou o obstarání věci zavazuje

objednateli obstarat určitou věc, přičemž obstaratel má právo věc

objednat i prostřednictvím jiné osoby a objednatel je povinen

obstarateli za obstarání poskytnout odměnu. Ve svém rozhodnutí

dospěly soudy k závěru, že uvedená smlouva zanikla ze zákona jejím

nesplněním, na základě čehož vyhověly návrhu vedlejších účastníků

na uložení povinnosti zaplatit shora uvedenou částku podle

ustanovení o bezdůvodném obohacení (resp. o náhradě škody).

S uvedeným závěrem se ovšem Ústavní soud neztotožňuje.

Předmětem závazku obstaratele (příkazníka) totiž je uskutečnit

činnost směřující k obstarání věci nebo jinou činnost, stanovenou

ve smlouvě. Předmět závazku naopak nespočívá v dosažení určitého

výsledku sledovaného touto činností (§ 730 odst. 2 OZ). Věcí,

kterou měla stěžovatelka dle smlouvy obstarat, byly vedlejšími

účastníky požadované letenky, nikoli jejich faktická doprava na

určené místo. Povinností stěžovatelky bylo tedy učinit řádně,

v souladu se svými schopnostmi a znalostmi (§ 725 OZ), vše, aby

letenky obstarala, což učinila. Uvedená smlouva tak zanikla nikoli

ze zákona nesplněním, ale naopak splněním závazku, tedy zajištěním

letenek u CK M., jimž letenky též zaplatila. Závěr obecných soudů,

dle něhož stěžovatelka nesplnila smlouvu o obstarání věci, neboť

se let neuskutečnil, tak je výsledkem extrémní interpretace

ustanovení o příkazní smlouvě (resp. o smlouvě o obstarání věci).

Vychází totiž z toho, že povinnost stěžovatelky byla širší než

pouhé obstarání letenek. To však neodpovídá skutečnosti.

Z dotčené smlouvy o obstarání věci stěžovatelce vůbec nevznikla

povinnost dopravit vedlejší účastníky na uvedené místo, či obdobná

povinnost, ale pouze a jedině povinnost dopravu zajistit. Tu řádně

splnila. Charakteru obstarané věci odpovídala výše provize, kterou

stěžovatelka inkasovala (1.278,- Kč), jež je řádově nižší než cena

obstaraných letenek. Povinnost, uložená stěžovatelce obecnými

soudy, postrádá právní titul a jde evidentně nad rámec stanovený

zákonem.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že uvedený právní závěr,

o něž se obecné soudy ve své argumentaci opíraly, je výsledkem

interpretace natolik extenzivní, že nesporně vybočila z mezí

ústavnosti a zasáhla do ústavně garantovaného práva stěžovatelky

na spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož

v projednávaném případě bylo porušeno uvedené právo stěžovatelky,

se již dále nezabýval otázkou porušení dalších ústavních práv,

neboť by to bylo nadbytečné.

Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl

a napadená rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. srpna 2001