II. ÚS 46/06Usnesení ÚS ze dne 23.03.2006

II.ÚS 46/06 ze dne 23. 3. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele Š. Č., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2005, čj. 40 Cad 101/2004-25, a o návrhu na zrušení § 56c písm. a) zák. č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení § 56c písm. a) zák. č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho práv garantovaných čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2004, čj. OSV/odvol./3/04/BOB, jako nepřípustná s ohledem na ustanovení § 56c písm. a) zák. č. 114/1998 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, (dále jen "zák. č. 114/1988 Sb."), podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým podle § 34 odst. 1 písm. a) až e). Stěžovatel se proto domáhá rovněž zrušení citovaného ustanovení § 56c písm. a) zák. č. 114/1988 Sb. a dále též náhrady nákladů zastupování s ohledem na své sociální poměry.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 40 Cad 101/2004, a, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že podaný návrh není přípustný.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zák. o Ústavním soudu"), podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V souzené věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy krajský soud odmítl žalobu stěžovatele, jak výše uvedeno. Stěžovatel byl v uvedeném usnesení výslovně poučen, že proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost, v jaké lhůtě, z jakých důvodů a ke kterému soudu. Ač řádně poučen, kasační stížnost nepodal, jak bylo potvrzeno vyžádaným spisem i vyjádřením Nejvyššího správního soudu. Proto Ústavní soud usuzuje, že podmínka ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není splněna. Ústavní soud neshledal ani naplnění podmínek ustanovení § 75 odst. 2 písm. zák. o Ústavním soudu, který jedině výjimečně umožňuje přezkoumat ústavní stížnost, aniž by byla splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Stěžovatel jejich existenci v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.

K návrhu na zrušení § 56c písm. a) zák. č. 114/1988 Sb. pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu § 74 zák.č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95). Ústavní soud proto tento návrh, spojený s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle § 43 odst. 2 písm. b) a ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu s ohledem na jeho sociální poměry byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2006

Stanislav Balík

předseda senátu