II. ÚS 441/21 #1Usnesení ÚS ze dne 15.03.2021

II.ÚS 441/21 ze dne 15. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. A., t. č. ve Věznici Plzeň - Bory, zastoupeného Mgr. Jiřím Pražákem, advokátem se sídlem Havlíčkova 218, Rokycany, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 291/2020-4393 ze dne 30. 9. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 6 To 59/2019-4164 ze dne 5. 6. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na zákonného soudce a práva na spravedlivý proces zaručených čl. 38 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem č. j. 1 T 175/2013-3982 ze dne 27. 8. 2018 shledal Okresní soud Plzeň-město stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 4 let a 8 měsíců a dále trest propadnutí věci. V dané trestní věci šlo již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť jeho předchozí rozsudky zrušil odvolací soud. Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 6 To 59/2019-4164 ze dne 5. 6. 2019 zrušil citovaný rozsudek okresního soudu a nově rozhodl o stěžovatelově vině a o uložení trestu odnětí svobody v trvání 4 let a trestu propadnutí věci. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením č. j. 11 Tdo 291/2020-4393 ze dne 30. 9. 2020.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť jeho trestní věc nebyla soudnímu senátu 1 T Okresního soudu Plzeň-město přidělena dle rozvrhu práce či jiného transparentního a předvídatelného systému, nýbrž na základě rozhodnutí místopředsedy soudu. To stěžovatel dovozuje z úředního záznamu založeného ve spise okresního soudu (č. l. 2308), do něhož předseda senátu 1 T zapsal, jak mu místopředseda soudu oznámil, že mu přidělil stěžovatelovu trestní věc. Místopředseda soudu tak podle záznamu učinil z důvodu vyloučení jiných soudců a k nevyloučeným soudcům uvedl, že po soudkyni Bočkové se sníženým nápadem to "nemůžeme chtít" a soudkyni Prýcové byla přidělena jiná rozsáhlá věc (soudce senátu 7 T nezmínil). V této souvislosti stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na nález I. ÚS 2769/15 a v něm citovaná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva), podle níž musí být věc přidělena soudci na základě transparentního a předvídatelného systému.

4. Stěžovatel dále brojí proti tomu, že jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, ačkoli si vyžádal podklady k posouzení uplatněného dovolacího důvodu a na jejich základě rozhodl. Místo toho měl podle stěžovatele dovolání zamítnout ve veřejném zasedání. V postupu Nejvyššího soudu stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, protože neměl možnost v rámci veřejného zasedání reagovat na nové podklady.

5. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že nezjistil žádné konkrétní poznatky, z nichž by bylo možno dovozovat, že uvedená trestní věc byla senátu 1 T přidělena netransparentně, či dokonce v rozporu s platným rozvrhem práce. K tomu dodal, že kdyby k něčemu podobnému dle přesvědčení předsedy senátu 1 T skutečně došlo, patrně by ve věci nekonal hlavní líčení a zvolil by jiný postup.

6. Rovněž Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že nezjistil nic, z čeho by bylo možné dovodit, že k přidělení dané trestní věci došlo v rozporu s rozvrhem práce. Za účelem posouzení této námitky stěžovatele si vyžádal příslušný rozvrh práce a přehled napadlých a přidělených trestních věcí v agendě T a dále vyjádření, jakým způsobem došlo k přidělení věci stěžovatele senátu 1 T. Z těchto podkladů a ze spisu zejména zjistil, že dle rozvrhu práce probíhalo přidělování automaticky pomocí algoritmu v systému ISAS. Místopředseda soudu může do tohoto procesu zasáhnout pouze v tom směru, že upozorní pracovnici zápisového oddělení na to, kteří soudci jsou z projednávání věci vyloučeni, protože rozhodovali o povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Tyto informace jsou totiž vedeny ve vyhrazené databázi, do níž nemají pracovnice zápisového oddělení přístup. Z přehledu napadlých věcí je navíc zřejmé, že systém při přidělování automaticky zohledňuje i rovnoměrné zatížení jednotlivých senátů. Obsah záznamu sepsaného předsedou senátu 1 T Nejvyšší soud vyložil tak, že místopředseda soudu pouze informoval předsedu senátu 1 T o nové trestní věci, s jejímž automatickým přidělením systémem ISAS byl seznámen. Úřední záznam vyznívá spíše jako nesouhlas předsedy senátu 1 T s přidělením dané trestní věci jeho osobě, protože jinak by nekonal další úkony trestního řízení a upozornil by předsedu soudu na rozpor s rozvrhem práce. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že stěžovatel námitku vznesl až v odvolání proti v pořadí třetímu odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tedy po více než 4 letech od okamžiku, kdy se s úředním záznamem mohl prvně seznámit prostřednictvím svého obhájce, který nahlížel do trestního spisu.

II. Hodnocení Ústavního soudu

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

10. V jádru ústavní stížnosti leží stěžovatelovy výhrady týkající se práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě vychází z toho, že zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 564/17 ze dne 13. 4. 2017 (N 60/85 SbNU 101), bod 22; nález sp. zn. I. ÚS 1171/14 ze dne 27. 2. 2015 (N 47/76 SbNU 649), bod 11; nález sp. zn. Pl. ÚS 22/16 ze dne 27. 6. 2017 (N 111/85 SbNU 817; 268/2017 Sb.), bod 30].

11. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí práva na zákonného soudce - jako garance proti možné svévoli - i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudu. Mezi požadavky, které vyplývají pro rozvrh práce, náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2053/12 ze dne 1. 11. 2012 (N 183/67 SbNU 219), bod 12; nález sp. zn. I. ÚS 1206/14 ze dne 27. 2. 2015 (N 48/76 SbNU 659), bod 12; nález sp. zn. IV. ÚS 307/03 ze dne 27. 5. 2004 (N 76/33 SbNU 243)]. Dosavadní judikaturu vztahující se k dané problematice Ústavní soud podrobně rozebral v nálezu sp. zn. I. ÚS 2769/15, v němž konstatoval, že rozvrh práce musí obsahovat transparentní a předem stanovená pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří budou ve věci rozhodovat. Naopak není možné nechat rozhodování o přidělení věci na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci [nález sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016 (N 115/81 SbNU 795), bod 41; obdobně srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/16 ze dne 27. 6. 2017 (N 111/85 SbNU 817; 268/2017 Sb.), body 33-37].

12. K této judikatuře a jejím závěrům se Ústavní soud samozřejmě i nadále hlásí. Zároveň však opakovaně poznamenal, že každý případ je třeba ve světle uvedených principů posoudit individuálně s ohledem na všechny jeho podstatné okolnosti a ne vždy musí zásah do složení soudního senátu dosahovat intenzity protiústavnosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016 (N 115/81 SbNU 795), body 45 a 59; usnesení sp. zn. III. ÚS 144/16 ze dne 5. 9. 2017; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1499/18 ze dne 28. 6. 2019]. Aby Ústavní soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí obecných soudů, v zásadě by si měl být jist, že o věci rozhodoval nezákonný soudce. Samo řešení otázky správnosti přidělování věcí dle rozvrhu práce je přitom doménou především obecných soudů (usnesení sp. zn. II. ÚS 73/16 ze dne 22. 11. 2016).

13. Zejména pak z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka porušení práva na zákonného soudce musí být uplatněna včas, tj. bezprostředně poté, co se účastník řízení dozvěděl skutečnosti, které ji odůvodňují. Právo na zákonného soudce totiž slouží primárně jako ochrana proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí [nález sp. zn. III. ÚS 711/01 ze dne 6. 6. 2002 (N 66/26 SbNU 193); nález sp. zn. III. ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997 (N 65/8 SbNU 141); dále srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1206/14 ze dne 27. 2. 2015 (N 48/76 SbNU 659), bod 10; usnesení sp. zn. II. ÚS 1394/19 ze dne 30. 9. 2019, bod 25].

14. V případě stěžovatele obecné soudy neshledaly, že by dotčená trestní věc byla senátu okresního soudu 1 T přidělena v rozporu s rozvrhem práce. Zejména Nejvyšší soud v této souvislosti podrobně rozvedl a logicky zdůvodnil své úvahy a závěry (viz body 33-45 napadeného usnesení), na něž Ústavní soud může odkázat, neboť je považuje za dostatečně přesvědčivé. Ústavnímu soudu vzhledem k jeho postavení nyní nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů, podle nichž se ani po zohlednění obsahu úředního záznamu sepsaného předsedou senátu 1 T neprokázalo porušení rozvrhu práce, či dokonce účelové jednání místopředsedy soudu při přidělování dané trestní věci. V opačném případě by se Ústavní soud dostal do nežádoucí role "vyšetřovatele" pokoušejícího se zpětně nalézt senát, který měl dle rozvrhu práce o případu správně rozhodovat (obdobně srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 73/16 ze dne 22. 11. 2016).

15. V tomto ohledu jsou okolnosti projednávaného případu jiné, než tomu bylo u nálezu sp. zn. I. ÚS 2769/15, jehož se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává. Tento nález totiž reagoval na situaci, v níž rozvrh práce umožňoval předsedovi senátu vybrat do senátu konkrétní soudce dle jeho vlastního uvážení a takový zásah soudního funkcionáře do složení rozhodujícího senátu byl prokazatelně doložen. Navíc porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud neshledal u prvotního přidělení věci, ale až u následného přerozdělení věci vedoucího k zásadní změně složení rozhodujícího senátu. Přerozdělení věci přitom zvyšuje závažnost případného porušení práva na zákonného soudce (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1394/19 ze dne 30. 9. 2019, bod 25; usnesení sp. zn. II. ÚS 2963/20 ze dne 19. 1. 2021, bod 17). Argumentace nálezem I. ÚS 2769/15 tedy v případě stěžovatele není zcela přiléhavá.

16. Ani konkrétní argumenty stěžovatele směřující proti odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu z ústavněprávního pohledu neobstojí. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak Nejvyšší soud vyložil text úředního záznamu sepsaného předsedou senátu 1 T. Nejvyšší soud však obsah úředního záznamu vzal v potaz a srozumitelně vysvětlil, proč z něj ve světle dalších podstatných skutečností neplyne, že daná trestní věc byla senátu 1 T přidělena v rozporu s rozvrhem práce.

17. Dále stěžovatel rozporuje transparentnost a předvídatelnost systému přidělování věcí kvůli tomu, že rozvrh práce neupravoval postup při použití vyhrazené databáze vyloučených soudců a že o automatickém přidělení věci neexistuje žádný záznam. Rozvrh práce, podle něhož byla stěžovatelova věc přidělena senátu 1 T, stanovil, že rozdělování nových věcí probíhá automaticky v systému ISAS [viz rozvrh práce Okresního soudu Plzeň-město pro rok 2013, Spr 2055/2012, s. 13: "Přidělování nápadu do jednotlivých senátů probíhá automaticky podle systému ISAS, když algoritmem, zakódovaným v tomto systému, jsou přednostně přidělovány věci vazební, osobní, specializace a velké věci (základní jednotka 300 stránek nebo více jak 3 obvinění). Tento způsob přidělování nápadu má zajistit nejen rovnoměrné přidělování nápadu, ale i zajištění ústavního práva občanů na svého zákonného soudce."].

18. Při přidělování věcí soudcům je dle Ústavního soudu zásadně možné využít výpočetní techniku a algoritmy, jestliže jsou výslovně označeny v rozvrhu práce [viz nález sp. zn. IV. ÚS 1302/10 ze dne 20. 4. 2011 (N 77/61 SbNU 239)], což bylo v projednávaném případě splněno. Ústavní soud uznává, že citovaný rozvrh práce by mohl být propracovanější a obsahovat například bližší popis systému ISAS či práce s vyhrazenou databází vyloučených soudců, ale opak sám o sobě neznamená nedostatek předvídatelnosti a transparentnosti dosahující ústavněprávní relevance. Stejně tak není možné takový nedostatek dovozovat pouze z toho, že v případě stěžovatele nebylo možné dohledat záznamy pro zpětnou kontrolu rozdělení nápadu v dotčený den. K soudcům, kteří rozhodovali o povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 trestního řádu, nutno dodat, že jejich vyloučení nemohlo být nikterak překvapivé, neboť vyplývá přímo z § 30 trestního řádu. Jestliže tedy místopředseda soudu na základě údajů z vyhrazené databáze informoval pracovnice zápisového oddělení o vyloučení těchto soudců, nejednal na základě vlastního uvážení, či dokonce svévolně. Při zohlednění zákonných ustanovení tak rozvrh práce umožňoval určit konkrétní senát, který má o věci stěžovatele rozhodnout.

19. V neposlední řadě Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel námitku porušení práva na zákonného soudce vznesl pozdě. Jak vyplývá z chronologického sledu událostí popsaného v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel tak učinil až v odvolání proti třetímu odsuzujícímu rozsudku okresního soudu, tj. po více než čtyřech letech od okamžiku, kdy se mohl prvně seznámit s úředním záznamem sepsaným předsedou senátu 1 T. V trestním řízení tedy byla vydána tři rozhodnutí, aniž by stěžovatel brojil proti tomu, kdo o věci rozhoduje. Žádné pochybnosti o nestrannosti předsedy senátu 1 T pak nevyvstaly ani na základě jeho chování během trestního řízení, ani při přezkumu vydaných rozhodnutí odvolacím soudem. Nadto nelze zapomenout, že konečný výrok o vině a trestu stěžovatele nevynesl okresní soud, nýbrž krajský soud v odvolacím řízení. Jestliže se stěžovatel s tak značnou časovou prodlevou nyní domáhá ochrany svého práva na zákonného soudce, jeví se jeho jednání tak, že se pouze účelově snaží zpětně zvrátit odsuzující rozhodnutí trestních soudů.

20. Ústavní soud má ze všech výše uvedených důvodů za to, že nedošlo k zásahu do práva na zákonného soudce v intenzitě, jež by nezbytně vedla ke zrušení napadených rozhodnutí. Nikterak tím nesnižuje pochybnosti, které ve stěžovateli mohl vzbudit úřední záznam sepsaný předsedou senátu 1 T, ani neopouští své dosavadní judikatorní závěry týkající se předvídatelnosti a transparentnosti rozvrhu práce. Po zvážení všech podstatných okolností tohoto konkrétního případu nicméně dospěl k závěru, že nedošlo k zásahu, který by měl ústavněprávní dimenzi a ospravedlňoval zrušení napadených rozhodnutí a tím i negaci celého předcházejícího trestního řízení.

21. Pro úplnost se Ústavní soud vyjádří i k námitce stěžovatele, že jeho dovolání měl Nejvyšší soud zamítnout, nikoli odmítnout. Odmítnout dovolání pro zjevnou neopodstatněnost Nejvyššímu soudu umožňuje § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Jde o jednodušší proceduru pro případy, kdy je zřejmé, že by dovolání nebylo možné vyhovět ani po provedení veřejného zasedání, což zpravidla vyplývá již z obsahu spisu. Závěr Nejvyššího soudu v tomto směru není dán k volnému uvážení, nemůže být výrazem libovůle a musí být náležitě odůvodněn [usnesení sp. zn. I. ÚS 176/04 ze dne 11. 5. 2004 (U 31/33 SbNU 515)]. Těmto požadavkům Nejvyšší soud dostál, podrobně vypořádal stěžovatelovu námitku zásahu do práva na zákonného soudce a své závěry řádně odůvodnil. Vycházel přitom z dovolání, ze spisu a z podkladů od okresního soudu, přičemž pro své rozhodnutí nepotřeboval konat veřejné zasedání.

22. Ústavní soud nespatřuje v postupu Nejvyššího soudu zásah do základních práv stěžovatele. Ústavní soud konstantně judikuje, že právo na spravedlivý proces v čl. 36 Listiny nelze vykládat tak, aby pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení. Naopak je vždy třeba zkoumat, nakolik porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce v možnosti uplatňovat případně i další procesní práva a konat procesní úkony ve svůj prospěch, přičemž je podstatné, zda šlo o podstatné vady s odrazem ve výsledku řízení (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 23/21 ze dne 25. 1. 2021, bod 9). Ústavní soud má za to, že ani na případném veřejném zasedání by stěžovatel nemohl dosáhnout toho, aby jeho dovolání bylo úspěšné. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nerozvádí, jak by jeho účast na veřejném zasedání ovlivnila výsledek řízení před Nejvyšším soudem, a domáhá se tedy jen formálního naplnění svého práva na veřejné projednání věci. Námitky stěžovatele proti napadenému usnesení navíc výše vypořádal Ústavní soud a nepovažoval je za důvodné. Ústavní soud tedy v postupu Nejvyššího soudu neshledal pochybení ústavněprávního rozměru.

23. Z výše uvedených důvodů tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu