II. ÚS 420/06Usnesení ÚS ze dne 14.12.2006

II.ÚS 420/06 ze dne 14. 12. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Karlem Kašpárkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Svornosti 14, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2006, č. j. 25 Co 81/2006-86, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. října 2005, č. j. 28 C 242/2004-54, v zamítavém výroku tak, že žalovanému (stěžovateli) byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 11.615,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% od 12. listopadu 2004 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 15.294 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobců. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s právními závěry soudu prvního stupně o odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobcům, jakož i se závěry o promlčení části nároku žalobců a o započtení nároku na slevu z nájmu na způsobenou škodu. Odlišně od soudu prvního stupně posoudil odvolací soud otázku odpovědnosti žalobců za jim vzniklou škodu z důvodu nesplnění prevenční povinnosti ve smyslu § 415 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Odvolací soud přitakal odvolací námitce žalobců, že na nich nelze spravedlivě požadovat, aby se opakovaně dotazovali žalovaného na jeho stanovisko k probíhajícím stavebním úpravám v domě. Odvolací soud však především vyšel z názoru, že domáhat se svého práva u soudu není povinností, ale právem, a proto nelze dovodit, že žalobci tím, že nepodali žalobu proti žalovanému, porušili právní povinnost. Na straně žalobců tak nebyla splněna základní podmínka odpovědnosti za škodu ve smyslu § 441 obč. zák. ve spojení s § 420 a násl. obč. zák.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí obecných soudů. Pochybení obecných soudů spatřuje ve třech okruzích problémů. První okruh se týká aplikace jednoduchého práva, konkrétně aplikace § 695 obč. zák. při posuzování otázky, zda odmítnutí prací v bytě stěžovatele bylo (nebo mohlo být) za konkrétních okolností důvodné, nebo zda bylo porušením obecné prevenční povinnosti. V této souvislosti považuje výklad obecných soudů, že pronajimatel může trvat na souhlasu nájemce ke stavebním úpravám v bytě ve zcela obecné rovině, aniž by byl povinen konkretizovat rozsah prací, jejich čas a další náležitosti, za stojící v rozporu s textem citovaného ustanovení. Podle názoru stěžovatele se jedná o extrémní aplikaci obecného práva, která zakládá možnost přezkoumání takového postupu Ústavním soudem. Za závažnější pochybení považuje stěžovatel ovšem skutečnost, že odvolací soud ve svém rozhodování nevzal v úvahu některá tvrzení a důkazy stěžovatele, vůbec se s nimi nevypořádal a ani se o nich nezmínil v odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud se podle stěžovatele nevypořádal s tím, že stěžovatel vůči žalobcům v průběhu let 2003-2004 nepochybně projevil vůli svědčící o jeho souhlasu s provedením nezbytných prací v jím užívaném bytě. Žalobci stále setrvávali na jeho písemném souhlasu, přestože § 695 obč. zák. písemnou formu souhlasu nepředepisuje. Svůj souhlas s provedením stavebních prací přitom stěžovatel dovozuje ze svého vyjádření a ze své účastnické výpovědi v jiném řízení (řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 219/2002). Odvolací soud tento důkaz hodnotil opačně než soud prvního stupně, resp. jej nehodnotil vůbec. V tom stěžovatel spatřuje závažné porušení procesních norem. Konečně třetí okruh pochybení stěžovatel spatřuje v rozhodnutí o nákladech řízení. Není zřejmé, proč odvolací soud vyšel jako z předmětu řízení z částky 20.371 Kč, když soud prvního stupně vyšel z částky 24.833 Kč. Je nepochybné, že žalobci omezili v průběhu řízení svoje nároky o 4.462 Kč, čímž procesně zavinili zastavení řízení ohledně této částky. To nevzal odvolací soud v úvahu. Kromě toho posoudil odvolací soud poměr úspěchu účastníků stejně před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem, ačkoliv je zjevné, že v každém stupni byla předmětem řízení jiná částka a též zcela jiný poměr úspěchu účastníků. Stěžovatel uzavřel, že odvolací soud nepostupoval v souladu s procesními pravidly (zejména § 132, § 153 odst. 1 a § 157 odst. 2 občanského soudního řádu) a jeho postup zakládá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatel si je této skutečnosti dobře vědom, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Námitky stěžovatele se týkají, jak je sám rozčlenil, tří okruhů problémů. Všechny tyto problémy podřadil pod porušení práva na spravedlivý proces. Pokud jde o otázku aplikace podústavního práva (konkrétně § 695 obč. zák.), není Ústavní soud oprávněn, jak již bylo naznačeno výše, zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. V této souvislosti je třeba opakovaně poukázat na konstantní judikaturu Ústavní soudu, dle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). O takový případ se však nejedná. Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od příslušného soudu, nelze žádné takové pochybení dovodit. Soud prvního stupně a následně i odvolací soud dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatel bezdůvodně odepřel souhlas, přičemž toto bezdůvodné odepření souhlasu vedlo ke vzniku škody na straně žalobců, za niž stěžovatel odpovídá. Proti argumentaci obecných soudů nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady a takový závěr není ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

S výše uvedeným souvisí odpověď na druhý okruh problémů nastolených stěžovatelem. Stěžovatel namítal, že odvolací soud opomenul, resp. se vůbec nevypořádal s důkazy o tom, že stěžovatel projevil vůli svědčící o jeho souhlasu s provedením stavebních prací. Zde je nutno zdůraznit, že odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, od něhož se neodchýlil. V tomto směru nelze dát za pravdu stěžovateli. Odvolací soud nepostavil své rozhodnutím na odlišném posouzení skutkového stavu oproti soudu prvního stupně, nýbrž na odlišném právním posouzení, a sice, že po žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby se opakovaně dotazovali žalovaného na jeho souhlas; jinak řečeno, že není porušením obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák., jestliže pronajimatelé nepodnikli žádné kroky k získání souhlasu stěžovatele. Námitka stěžovatele, že soud měl v takovém případě posuzovat a hodnotit projev vůle učiněný v rámci předchozího řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, není relevantní. Souhlas s provedením prací v bytě je právním úkonem, který musí splňovat náležitosti právních úkonů. Z pouhé účastnické výpovědi, učiněné navíc v jiném řízení, nelze projev vůle dovozovat. Pokud stěžovatel chtěl dát souhlas s provedením prací, nic mu nebránilo učinit tak přímo vůči pronajimatelům a stejným způsobem, jakým vyjádřil svůj nesouhlas, a nikoliv jej odvozovat z vypovědí nebo prohlášení učiněných v rámci soudního řízení v jiné věci.

Ve vztahu ke třetímu okruhu problémů Ústavní soud poukazuje na nález, sp. zn. IV. ÚS 199/05 (ze dne 20. března 2006 in http://www.judikatura.cz), v němž byl vysloven zásadní náhled Ústavního soudu na otázku náhrady nákladů řízení. Podle citovaného nálezu spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje sám o sobě intenzity představující porušení základních práv a svobod, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout. Přiměřeně totéž bylo vysloveno i v nálezu, sp. zn. I. ÚS 351/05 (ze dne 3. května 2006 in http://www.judikatura.cz), totiž "že Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo". Tím byl pro oblast rozhodování o náhradě nákladů občanského soudního řízení zvýrazněn dřívější názor, že úkolem Ústavního soudu není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv či svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123). Ve své rozhodovací činnosti Ústavní soud i do rozhodování o náhradě nákladů řízení zásadně aktivně vstupoval jen v případech konkurence podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ (sp. zn. II. ÚS 557/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 36. N. 68. str. 725, aj.), a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. II. ÚS 393/03 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 36. N. 7. str. 63). Ústavní soud tedy není oprávněn narušovat pravomoc obecných soudů jen z důvodu možného odlišného právního názoru na posouzení konkrétní věci.

V dané věci odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení odvolacího i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. O prvostupňových nákladech v případě měnícího rozhodnutí odvolacího soudu přitom rozhoduje nově podle toho, jak bylo v odvolacím řízení změněno rozhodnutí soudu prvního stupně. Postup odvolacího soudu byl tedy v souladu s procesními předpisy.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. prosince 2006

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu