II. ÚS 408/15 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2015

II.ÚS 408/15 ze dne 16. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti FVS Žamberk s.r.o., se sídlem Tyršova 283, 564 01 Žamberk, zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, se sídlem Údolní 33, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 7. 2014, č. j. 31 Af 50/2013-54, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2014, č. j. 4 Afs 184/2014-38, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2015, stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 7. 2014, č. j. 31 Af 50/2013-54 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 24. 6. 2013, č. j. 16980/13/5000-14203-711413, a ze dne 6. 8. 2013, č. j. 19859/13/5000-14203-711413, jimiž byla zamítnuta její odvolání proti příslušným prvostupňovým správním rozhodnutím. Rovněž napadla rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2014, č. j. 4 Afs 184/2014-38, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu.

V předmětném řízení stěžovatelka brojila proti daňovým odvodům uloženým jí jakožto výrobci elektřiny ze slunečního záření podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů).

Stěžovatelka především namítá, že správní soudy jí odepřely spravedlnost tím, že některé její námitky označily za neprojednatelné a nezohlednitelné v řízení o stížnosti podané podle § 237 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ač takováto stížnost je dle stěžovatelčina přesvědčení jediným prostředkem, který měla k dispozici, a není možné, aby jí byl upřen účinný právní prostředek k domáhání se tvrzených protiústavních dopadů takzvaného "solárního odvodu" na její situaci. Ty jsou přitom v jejím případě zásadní a dochází k rozporu s ústavními principy zákazu retroaktivity, ochrany legitimního očekávání, rovnosti a nediskriminace; především pak tím, že je zasahováno do její majetkové podstaty nedodržením zákonné záruky patnáctileté doby návratnosti investice do fotovoltaické elektrárny.

Nejvyšší správní soud vyšel z právního názoru obsaženého v usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, podle nějž konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje a "pokyn" Ústavního soudu obsažený v odst. 89 odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367, 220/2012 Sb.) zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 v návaznosti na § 259 daňového řádu. Takovýmto právním názorem se však stěžovatelka cítí být připravována o možnost obrany, když prominutí daně v tomto případě dle zákona zřejmě není možné, a navíc je rozporný s rozsáhlou dřívější judikaturou.

Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelka vznáší námitky, které již byly v judikatuře Ústavního soudu opakovaně řešeny. Odkázat lze především na nález ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). V něm Ústavní soud řešil typově obdobný případ, když posuzoval, zda současná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (odvozená především z usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57), na základě které daňové orgány i správní soudy odmítají posuzovat "rdousící efekt" takzvaného solárního odvodu na výrobce elektřiny z fotovoltaických elektráren v řízeních dle § 237 daňového řádu, to jest v rámci stížností na postup plátce daně, není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 či jinou jeho judikaturou. Dospěl však k závěru, že tento postup je v souladu s právními předpisy a nejsou jím zasažena základní práva a svobody stěžovatelů - poplatníků "solárního odvodu" (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 261/15).

Ústavní soud neshledává prostor ani důvod, aby se od své dosavadní judikatury odchýlil. Na podrobné odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 proto dále plně odkazuje.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu