II. ÚS 407/01Usnesení ÚS ze dne 18.02.2003

II.ÚS 407/01 ze dne 18. 2. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele Ing. M. Ž., zastoupeného advokátkou JUDr. I. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 4. 2001, čj. 26 Cdo 64/2000-68, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 10. 1999, čj. 6 Co 2702/99-52, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 1999, čj. 8 C 24/99-39, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a V. Z., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 8 C 24/99, z něhož zjistil následující:

Stěžovatel (v původním řízení žalobce) se jako vlastník nemovitosti žalobou proti vedlejší účastnici (v původním řízení žalovaná) domáhal vyklizení bytu II. kategorie o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve třetím podlaží domu. Stěžovatel uvádí, že s vedlejší účastnicí dne 10. 6. 1998 sjednal nájemní smlouvu na dobu určitou (do 31. 12. 1998), která již uplynula. Vedlejší účastnice tedy obývá k datu podání žaloby byt bez právního důvodu. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 7. 1999, čj. 8 C 24/99-39, žalobu stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastnici svědčí k předmětnému bytu právo nájmu.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 10. 1999, čj. 6 Co 2702/99-52, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a ve věci připustil dovolání.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17. 4. 2001, čj. 26 Cdo 64/2000-68, dovolání zamítl, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

Stěžovatel napadl všechna uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny), dále práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na rovnost účastníků soudního řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Tvrdí, že v letech 1992 až 1996 opakovaně uzavíral s manželem vedlejší účastnice nájemní smlouvy na dobu určitou. Poté, kdy tento manžel opustil společnou domácnost, uzavřel stěžovatel poslední nájemní smlouvu na dobu určitou s vedlejší účastnicí. Soudy však jeho žalobě na vyklizení předmětného bytu po uplynutí doby platnosti nájemní smlouvy nevyhověly s odůvodněním, že veškeré nájemní smlouvy na dobu určitou, týkající se předmětného bytu, jsou vůči vedlejší účastnici relativně neplatné. Stěžovatel s uvedeným závěrem obecných soudů nesouhlasí.

Stěžovatel tvrdí, že v minulosti dostal od ostatních nájemníků domu řadu stížností na nevhodné chování rodinných příslušníků vedlejší účastnice. Podal proto u soudu proti jejímu manželovi žalobu na vyklizení, jíž soud v rámci řízení vedeného pod odlišnou spisovou značkou vyhověl. Jako projev dobré vůle uzavřel poté s vedlejší účastnicí další nájemní smlouvu na dobu určitou.

Stěžovatel se domnívá, že nájemní smlouvy na dobu určitou týkající se předmětného bytu, ať byly uzavřeny s manželem vedlejší účastnice nebo s ní samou, nejsou relativně neplatné. Uvádí, že všichni nájemci vždy měli dostatek času na prostudování návrhu smlouvy. Nájemní smlouva podepsaná jen jedním z manželů není podle jeho názoru neplatná. Stěžovatel i připomíná, že vedlejší účastnice se relativní neplatnosti ani z nájemních smluv uzavřených s jejím manželem nikdy dříve nedovolávala.

Podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší soud ČR, Krajský soud v Českých Budějovicích a Okresní soud v Českých Budějovicích, i vedlejší účastnici řízení, V. Z., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku.

Krajský soud v Českých Budějovicích se domnívá, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v posuzovaném případě nedošlo. Vedlejší účastnici svědčí k předmětnému bytu nájemní právo. Za situace, kdy oba manželé mají k bytu právo společného nájmu, nestačí podle názoru soudu k podpisu nové nájemní smlouvy na dobu určitou podpis pouze jednoho z nich. Odvolací soud odkazuje dále na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ji odmítnout.

V. Z. se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřila.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Porušení hlavy páté Listiny Ústavní soud v dané věci neshledal.

Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatel v ní polemizuje s právními závěry obecných soudů v otázce relativní neplatnosti nájemních smluv k předmětnému bytu, uzavřených na dobu určitou. V podstatě se tak domáhá přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by právní závěry v jeho rozhodnutí byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisu Ústavní soud k takovému závěru nedospěl.

Stěžovatel konkrétně zpochybnil právní názor obecných soudů ohledně neplatnosti nájemních smluv na dobu určitou, jež on sám uzavřel s manželem vedlejší účastnice, a nájemní smlouvy na dobu určitou, kterou uzavřel s vedlejší účastnicí. Domnívá se, že všechny uvedené nájemní smlouvy jsou platné.

Ze spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně se k námitce právní zástupkyně vedlejší účastnice (č.l. 33 spisu) zabýval otázkou, jaká práva svědčí vedlejší účastnici ve vztahu k předmětnému bytu. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí bytového odboru Městského národního výboru v Českých Budějovicích o přidělení předmětného bytu J. Z. ze dne 29. 11. 1982 (č.l. 30 spisu) bylo vydáno za trvání manželství J. Z. s vedlejší účastnicí, oběma manželům vzniklo časově neomezené právo společného nájmu předmětného bytu. Na tomto právním vztahu se převodem vlastnického práva k domu, v němž se předmětný byt nachází, na stěžovatele po právní stránce nic nezměnilo.

Napadená rozhodnutí konstatují, že vedlejší účastnice byla v době, kdy stěžovatel uzavíral s jejím manželem nájemní smlouvy na dobu určitou, v postavení společného nájemce předmětného bytu a z tohoto postavení plynula povinnost vyžádat si její souhlas s podstatnou změnou obsahu již existujícího nájemního vztahu [§§ 700 až 702 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ")]. Vzhledem k námitce vedlejší účastnice (č.l. 33 spisu) je závěr obecných soudů o relativní neplatnosti všech nájemních smluv na dobu určitou uzavřených mezi stěžovatelem a jejím manželem bez jejího souhlasu odůvodnění (ustanovení § 40a OZ, které ohledně důvodů relativní neplatnosti odkazuje mj. na ustanovení § 701 odst. 1 OZ). Námitka stěžovatele, že nájemní smlouva uzavřená jen jedním z manželů není neplatná, se proto k popsané situaci nevztahuje. Taktéž tvrzení, že vedlejší účastnice neplatnost smluv po celou dobu, kdy byly uzavírány, nenamítla a namítá ji až nyní, je zcela nedůvodné. Právní úkon stižený důvodem relativní neplatnosti se považuje za platný, pokud se ten, na jehož ochranu je relativní neplatnost stanovena, neplatnosti právního úkonu nedovolal. Pokud se jí však subjekt, který je předmětným právním úkonem dotčen a jemuž svědčí důvod relativní neplatnosti, na svou ochranu dovolá, je předmětný právní úkon neplatný ex tunc od svého počátku (srov. Jehlička, O., Švestka, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2002, s. 204).

V případě nájemní smlouvy na dobu určitou, jež byla dne 10. 6. 1998 uzavřena mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, právní zástupkyně vedlejší účastnice rovněž namítla relativní neplatnost (č.l. 33 spisu) s odůvodněním, že ji vedlejší účastnice uzavřela v omylu. Podle ustanovení § 49a OZ právní úkon je neplatný (podle ustanovení § 40a OZ relativně neplatný), jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Jak již bylo uvedeno, vedlejší účastnici v době, kdy byla předmětná nájemní smlouva na dobu určitou uzavírána, svědčilo k bytu právo nájmu na dobu neurčitou. Poté, co se z bytu odstěhoval její manžel (č.l. 31 spisu), byla vedlejší účastnice stěžovatelem vyrozuměna, že předmětný byt užívá "bez právního nároku", nicméně že po zvážení její tíživé situace, se stěžovatel rozhodl jí "umožnit legální nájem předmětného bytu", a proto jí v příloze zasílá návrh nájemní smlouvy na období od 1. 6. 1998 do 31. 12. 1998 (č.l. 17 spisu). Z okolností případu (vedlejší účastnice zůstala sama se třemi nezletilými dětmi, přičemž jinou možnost bydlení nemá) i z jejích tvrzení před obecnými soudy (č.l. 33) je zřejmé, že pokud by nejednala v omylu ohledně neexistence právního titulu k užívání předmětného bytu, o čemž ji mylně vyrozuměl stěžovatel, předmětnou nájemní smlouvu na dobu určitou by neuzavřela. Za situace, kdy z těchto důvodů její právní zástupkyně před soudem vznesla námitku neplatnosti (č.l. 33 spisu), jsou naplněny předpoklady uvedené v ustanovení § 49a OZ ve spojení s ustanovením § 40a OZ, za nichž je právní úkon považován za relativně neplatný od svého počátku.

Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů při aplikaci uvedených právních předpisů lze považovat za ústavně konformní a jimi provedená interpretace příslušných jednotlivých zákonných ustanovení nevybočila z mezí ústavnosti. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, garantuje právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. V projednávané věci k porušení práva na soudní ochranu nedošlo a zásada rovnosti účastníků řízení byla zachována.

Námitkou stěžovatele, že jeho žalobě na vyklizení manžela vedlejší účastnice soud vyhověl, se Ústavní soud dále nezabýval. Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 2. 1998, čj. 16 C 18/98-14, vyhověl žalobě stěžovatele o vyklizení předmětného bytu směřující pouze proti manželovi vedlejší účastnice. Ten však stěžovatelovu argumentaci, že po uplynutí doby platnosti nájemních smluv již předmětný byt užívá bez právního důvodu, nijak nezpochybnil. Jedná se o rozhodnutí vydané v rámci jiného řízení, které není ústavní stížností napadeno. Navíc závěr, k němuž v něm obecný soud dospěl, nemůže ovlivnit skutečnost, že v posuzované věci byl postup obecných soudů ústavně zcela konformní.

Námitka porušení ustanovení čl. 11 Listiny, které garantuje právo vlastnit majetek, je nepřípadná. Stěžovateli nic nebrání, aby se realizace vlastnického práva k předmětnému bytu, konkrétně práva disponovat s věcí, domáhal v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. V posuzovaném případě, kdy v napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly k závěru, že nájemní smlouvy k předmětnému bytu uzavřené na dobu určitou jsou relativně neplatné, a proto stěžovatelově žalobě na vyklizení bytu nelze vyhovět, k dotčení uvedeného práva nedošlo.

Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Za dané situace není Ústavní soud oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.

Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímusoudu nezbylo, než podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout návrh jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2003 Vojtěch Cepl

předseda senátu