II. ÚS 405/21 #1Usnesení ÚS ze dne 31.03.2021

II.ÚS 405/21 ze dne 31. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, právně zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2021 č. j. 5 As 44/2020-29 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2020 č. j. 22 A 2/2020-8, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Má totiž za to, že uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Jelikož průběh řízení před obecnými soudy i obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení dobře znám, má Ústavní soud za to, že není nutné je podrobně rekapitulovat. Pro účely posouzení ústavní stížnosti postačuje shrnout, že mezi Krajským úřadem Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") a stěžovatelkou probíhala od roku 2017 komunikace ohledně umístění čističky odpadních vod na jednom z nedalekých pozemků, jenž je ve vlastnictví třetích osob. Stěžovatelka totiž měla za to, že umístěním čističky odpadních vod na nedalekém pozemku se může zhoršit kvalita vody v její studni. Krajský úřad stěžovatelce v červnu 2017 sdělil, že neshledal důvody k zahájení přezkumného řízení v této věci. Stěžovatelka v říjnu 2019 doručila krajskému úřadu podání označené jako "Podnět ke zrušení sdělení", kterým se domáhala zrušení sdělení z června 2017, a vyslovila názor, že měla být účastnicí územního řízení o umístění stavby (čističky odpadních vod). Jelikož krajský úřad ke dni 3. ledna 2020 na uvedené podání stěžovatelky nereagoval (učinil tak až dne 9. ledna 2020), stěžovatelka podala ke krajskému soudu kusou správní žalobu proti nezákonnému zásahu krajského úřadu.

3. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením správní žalobu proti nezákonnému zásahu krajského úřadu odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění uvedl, že soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům jednotlivců. Tato ochrana však nemůže být v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem poskytnuta vůči jakémukoli zásahu správního orgánu, ale pouze vůči takovému, jenž je způsobilý zasáhnout do veřejných subjektivních práv. Namítaným postupem krajského úřadu k tomu však nemohlo dojít, neboť stěžovatelka se před krajským úřadem fakticky domáhala toho, aby bylo zahájeno přezkumného řízení ve věci. To je však zahajovaného pouze z moci úřední (ex offo), pročež stěžovatelka nemá veřejné subjektivní právo na jeho zahájení. Krajský soud proto uzavřel, že nebyly tedy splněny podmínky řízení, neboť nebyla dána pravomoc soudu ve správním soudnictví. Z hlediska aktivní procesní legitimace stěžovatelky pak uzavřel, že tato v správní žalobě dokonce ani netvrdila, že ze strany krajského úřadu došlo k zásahu do jejích práv. K podání takto formulované správní žaloby proto stěžovatelka není aktivně legitimována. Nakonec se krajský soud zabýval otázkou, zda nebylo namístě stěžovatelku poučit o možnosti volby jiného žalobního typu podle soudního řádu správního, avšak dospěl k závěru, že ani u jiných žalobních typů by nebyly splněny procesní předpoklady řízení. Poučení stěžovatelky by proto nemělo žádný smysl.

4. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění se především zabýval otázkou aktivní procesní legitimace. Uvedl, že s ohledem na obsah správní žaloby stěžovatelka skutečně nebyla aktivně legitimována k jejímu podání. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu následně uzavřel, že krajský soud postupoval správně, pokud stěžovatelčinu správní žalobu odmítl. Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda krajský soud měl vyzvat stěžovatelku k doplnění petitu správní žaloby, neboť žádný v ní výslovně obsažen nebyl. V této souvislosti nejprve objasnil rozdíl mezi procesními podmínkami řízení a náležitostmi konkrétního procesního úkonu (v tomto případě petitem jakožto náležitostí správní žaloby) a následně uzavřel, že i kdyby krajský soud stěžovatelku vyzval k doplnění petitu správní žaloby, nemohlo by to nic změnit na tom, že v její věci nebyly dány procesní podmínky řízení ve vztahu k žádnému žalobnímu typu. Dle Nejvyššího správního soudu proto krajský soud nepochybil, pokud stěžovatelku k doplnění petitu nevyzval.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje komunikaci s krajským úřadem, průběh řízení před správními soudy a obsah napadených rozhodnutí. V návaznosti na to uvádí, že i přes chybějící petit správní žaloby bylo zjevné, že se domáhala ochrany před nečinností krajského úřadu, nikoli - jak sama uvedla v předmětné správní žalobě, kterou přiložila k ústavní stížnosti - nikoli ochrany "před nezákonným zásahem správního orgánu". Následně však uvádí, že je zcela zřejmé, že jí namítané skutečnosti byly "zásahem" ve smyslu ustanovení soudního řádu správního upravujících žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, a že tento zásah do jejích veřejných subjektivních práv byl nezákonný. V dalších, logicky nikterak neprovázaných částech ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje své názory na správnost a povahu územního řízení o umístění stavby (čističky odpadních vod), na právní povahu jejího podnětu k provedení přezkumného řízení krajským úřadem, na to, zda měla být krajským soudem vyzvána k doplnění petitu správní žaloby, a na to, zda by po doplnění petitu splňovala její správní žaloba procesní podmínky řízení. Nakonec uzavírá, že správní soudy porušily její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

7. Po zvážení všech okolností však dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

1. Úvodem je nutno připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nemá-li posuzovaný případ ústavní přesah. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace předpisů podústavního práva je věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatelky, ústavních principů a obecných zásad spravedlnosti.

2. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že stížnostní námitky stěžovatelky na sebe logicky nenavazují, směřují výlučně do roviny podústavního práva, nejsou podpořeny žádnými argumenty, jež by mohly mít význam z hlediska ústavního práva, a zpravidla si vzájemně odporují. Jako příklad lze uvést v ústavní stížnosti obsažené tvrzení stěžovatelky, že z obsahu její správní žaloby mělo zcela jasně plynout, že směřuje proti nečinnosti krajského úřadu (§ 79 a násl. soudního řádu správního), a na to bezprostředně navazující tvrzení, že z téže správní žaloby zcela jasně plynulo, že stěžovatelkou namítané skutečnosti byly nezákonným zásahem ve smyslu ustanovení soudního řádu správního upravujících žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu (§ 82 a násl. soudního řádu správního). Jinými slovy, stěžovatelka doposud nemá jasno v tom, zda chtěla podat, resp. podala správní žalobu proti nečinnosti krajského úřadu nebo správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem krajského úřadu. Za této situace lze jen stěží očekávat, že na základě této nelogické a rozporuplné argumentace bude konstatována protiústavnost napadených rozhodnutí. Podobnou nelogičností a rozporuplností trpí i další stížnostní námitky stěžovatelky.

3. Po zhodnocení obsahu napadených rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti tudíž Ústavní soud uzavírá, že tato rozhodnutí nevykazují žádné ústavněprávně relevantní vady. Správní soudy se vypořádaly se všemi relevantními argumenty stěžovatelky, řádně zvážily, zda se stěžovatelčinou správní žalobou mohou meritorně zabývat (tj. zda jsou splněny procesní podmínky řízení), a dospěly k ústavně konformnímu závěru, že nikoli. Svá rozhodnutí následně odůvodnily řádným, logickým a srozumitelným způsobem. Tato rozhodnutí nevykazují ani jakékoliv známky svévole. Ústavní soud proto uzavírá, že napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s právem stěžovatelky na spravedlivý proces.

4. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O náhradě nákladů řízení Ústavní soud nerozhodoval, neboť pro tento krok nenastaly důvody uvedené v § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu