II. ÚS 401/99Usnesení ÚS ze dne 03.08.2000

II.ÚS 401/99 ze dne 3. 8. 2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 401/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. .Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. H. A., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.7.1999, č.j. 8 Cmo 96/99-53, ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1998, č.j. 18 Cm 283/95-35, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 12. 1998, č.j. 18 Cm 283/95-40, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského obchodního soudu v Praze jako účastníků řízení a 1) Š. E., s.r.o. 2) Š. E., s.r.o. zastoupené JUDr. J. P., advokátem, a 3) Š. E., s.r.o. zastoupené JUDr. V. K., advokátem, jako vedlejších účastníků řízení, mihlo ústní jednání, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadá shora citované usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rubrikované usnesení Krajského obchodního soudu v Praze. Tímto rozhodnutím bylo zastaveno řízení ve věci žaloby stěžovatele vůči vedlejším účastníkům ve věci úhrady peněžitého plnění ve výši 411.150.000,- ATS (tj. 1.083.791.400,- Kč dle kurzu v den zpoplatnění úkonu) z důvodu nezaplacení soudního poplatku stěžovatelem a současně bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit 2) vedl. účastníkovi náklady řízení ve výši 2.171.860,Kč dle vyhl. č. 270/1990 Sb., a to za dva úkony právní pomoci. Důvodem nezaplacení bylo, že stěžovatel s přispěním Krajského obchodního soudu zjistil, že žalovaní jsou insolventní, takže by i v případě úspěchu nikdy požadovanou částku nedostal. Proti usnesení Krajského obchodního soudu podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že povinnost uhradit náklady řízení se vůči němu jeví jako tvrdost, odporující dobrým mravům. Kromě toho vzhledem ke kvalitě vyjádření a rozsahu (sedm řádek textu) se jeví i značně nepřiměřená. Vrchní soud však svým usnesením rozhodnutí soudu 1. instance potvrdil.

I

II. ÚS 401/99

Proti oběma rozhodnutím v části týkající se náhrady nákladů řízení proto podal stěžovatel ústavní stížnost s obdobnou argumentací. Nejdříve ji podal bez právního zastoupení a usedl v ní zejména připomínky k vyhl. č. 270/1990 Sb. pro její rozpor s dobrými mravy a ohrožení principů právního státu s tím, že splňuje podmínky pro trestní stíhání jejích autorů, když je způsobem bezdůvodného, nepoměrného a proto protizákonného obohacení advokátů. Poukázal též na novou vykl. č. 177/1996 Sb., podle které by advokátovi (pokud vůbec) náležela odměna ve výši cca 300.000,- Kč. Zdůraznil, že jde ze strany Krajského obchodního soudu v Praze o nesprávný úřední postup, když zahájil řízení a opomněl se zabývat otázkou pravomoci soudu podle § 103 a § 104 o.s.ř. K výzvě soudce zpravodaje byla předložena stížnost znovu, byt' označená jako doplnění ústavní stížnosti. Poukazuje na to, že úhrada nákladů v této podobě odporuje dobrým mravům a výše odměny advokáta je zjevně nepřiměřená a je ve zjevném nepoměru ke kvalitě právního zastupování a složitosti věci. Zde poukazuje na čl. 10 odst. 2 Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů. Jde sice o ustanovení týkající se odměny smluvní, ale analogicky by se mělo vztahovat i na mimosmluvní odměnu stanovenou právním předpisem. Na tomto základě navrhl, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti s odkazem na § 150 o.s.ř. vyhověl a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1998, č.j. 18 Cm 283/95-35, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 12. 1998, č.j. 18 Cm 283/95-40 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.7.1999, č.j. S Cmo 96/99-53) zrušil (případně změnil) s tíná, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na úhradu nákladů řízení.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků řízení. Za Vrchní soud

v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. L. R., která odkázala na odůvodnění rozhodnutí a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. Za Krajský obchodní soud v Praze se vyjádřila JUDr. S. C., která pouze konstatovala fakta ze soudního spisu, aniž zaujala stanovisko k ústavní stížnosti. Za l) vedlejšího účastníka se vyjádřil správce konkurzní podstaty Ing. P. T., který potvrdil správnost zjištění krajského obchodního soudu o insolventnosti účastníka. K mimosmluvní odměně se nevyjádřil. 2) vedlejší účastník konstatoval, že není zcela zřejmé, zda stížnost podává táž osoba co žalobu, nebot' tu podal ing. P. P. Dále z ní není zřejmé, jaké základní právo nebo svoboda měly být porušeny. Jinak navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, nebol' soud postupoval zcela v souladu s o.s.ř. a vykl. č. 270/1990 Sb., platnou v době provedení úkonu. 3) vedlejší účastník uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je v souladu s o.s.ř. a vykl. č. 270/1990 Sb. a nedošlo tak k porušení práv stěžovatele. Další vedl. účastník Š. E., s.r.o. se vzdal svého postavení. Jinak podle jeho názoru bylo rozhodnutí soudu správné.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a Vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Pouze v části, ve které se stěžovatel dožaduje eventuálně změny usnesení obou obecných soudů,, je nutno ústavní stížnost považovat za návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Věc byla proto Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti pouze v té části, kde se žádá zrušení obou usnesení obecných soudů. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, nebot' stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, přesněji řečeno, ve své stížnosti se o průkaz takového porušení ani nepokouší a argumentuje pouze ustanovením

2

3

II. ÚS 401/99

150 o.s.ř. Opakuje přitom námitky, které již uplatnil v předchozím soudním řízení. Základem jeho ústavní stížnosti je tak polemika s právním závěrem obecných soudů, zda měl zaplatit náklady právního zastoupení 2) vedl. účastníka, popř. v jaké výši.

Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným, a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným nebo podzákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, nebot' Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).

Stěžovatel především vznáší námitky k tomu, jakým způsobem obecné soudy vyložili příslušná ustanovení o.s.ř. o nákladech řízení, zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a vyhlášku Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší. Samo nesprávné právní posouzení nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem. Jde o výklad obyčejných zákonů a podzákonných předpisů a obecné soudy svůj právní názor odůvodnily. Tento postup nelze považovat za případ nějakého extrémního vybočení z ústavních pravidel řádně vedeného soudního řízení a proto nebylo třeba posuzovat, zda výklad obyčejného zákona § 146 odst. 2, § 151 odst. 3 o.s.ř., § 13, § 16 a § 19 vyhl. č. 27U!1990 Sb. a § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. by v daném případě vůbec mohl být způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatele. Stěžovatel to však ani nenamítá.

Jestliže tak stěžovatel využil svého práva dovolávat se soudní ochrany, nemůže soudu vytýkat, postupoval-li stanoveným způsobem. Na tom nic nemění, že povinností soudu je zjišťovat podmínky, za nichž může jednat ve věci. Jestliže soud dne 4. 12. 1995 vyzval vedlejší účastníky (žalované), aby se k žalobě stěžovatele vyjádřili, ti tak učinili obratem ve dnech 22.12. až 28. 12. 1995, a teprve po více než po roce dne 7. 1. 1997 vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši l.000.000,- Kč, nejde o zásah do základního práva stěžovatele. lomu by mohlo být jen tehdy, kdyby v občanském soudním řízení byl stanoven přesný postup jednotlivých úkolů soudu po obdržení návrhu na zahájení řízení a kdyby jeho nedodržením bylo stěžovateli zabráněno domoci se stanoveným způsobem svého práva cestou spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 ods. I Omluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tomu tak ale není. Není ani vyloučeno (§ 9 zákona o soudních poplatcích), aby soudní řízení proběhlo, aniž by byl soudní poplatek zaplacen. Především však není vyloučeno, aby soud podle § 79 odst. 3 doručil návrh ostatním účastníkům řízení a současně nebo dodatečné vyzval Žalobce k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a stanovil mu k

tomu lhůtu.

Stejně tak nemůže obstát námitka porušení dobrých mravů, neboť v daném případě jde o vztahu procesněprávní, kdežto zásada dobrých mravů je zásadou hmotného práva platnou např- pro vztahy mezi subjekty majetkoprávních vztahů (zejména § 3, § 39 o.z.). V daném případě však šlo o aplikaci výše citovaných zákonných a podzákonných ustanovení soudem, tj. orgánem veřejné moci, který je vázán ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny zákonným rámcem, nikoli o naplňování principu obecné svobody jednání ve smyslu čl.2 odst. 3 Listiny, kde je použití klauzule dobrých mravů zcela na místě. Tato námitka zde proto není namístě.

3

4

II. ÚS 401/99

Pokud jde o výtku nesprávného úředního postupu soudu, nebylo by možné se jí v případě řízení o ústavní stížnosti vůbec zabývat, dokud by stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny poskytuje, tj.. vyčerpání postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

Předchozí úvahy soudu jdou přitom nad rámec samotné ústavní stížnosti. :Jejím předmětem totiž není samotná problematika soudních poplatků, které stěžovatel nezaplatil. Předmětem ústavní stížnosti je otázka jiná, a to náhrada nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o.s.ř., podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. zastupoval-li advokát účastníka, jemuž. byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladu, povinen zaplatil ji advokátu. Konečně podle § 151 odst. 3 určí soud náklady řízení podle sazebníku. Porušení žádného z těchto ustanovení kromě lichvářské výše advokátských odměn podle vykl. 270/1990 Sb. nenamítá.

Stěžovatel se ovšem konkrétně pouze dovolává § 150 o.s.ř., podle kterého, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Toto ustanovení ovšem nezakládá povinnost soudu tak učinit, je to dáno na jeho uvážení. Pokud tak soud neučinil, nemohl tím zasáhnout do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Je na jeho uvážení, aby posoudil, zda z důvodů hodných zvláštního zřetele náhradu nákladů řízení 2) vedlejšímu účastníku nepřiznal, s ohledem k jeho majetkovým a dalším poměrům, stejně jako poměrům stěžovatele. Nelze mu však vytýkat, že došel k závěru, že výjimečné okolnosti nespočívají v tom, že žalobce po podání návrhu, kterým bylo zahájeno řízení, si věc dodatečně rozmyslí a v řízení nepokračuje "stanoveným způsobem". jak to požaduje ěl. 36 odst. I Listiny. Právní úprava je totiž zaměřena na poskytování ochrany těm, kteří svůj návrh na zahájení řízení míní vážně a hodlají dosáhnout svým postupem požadovaného rozhodnutí. Ústavní soud jen připomíná, že již zaujal v jiné podobě

stanovisko, že zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nemůže být přičítáno k tíži soudu, ani nemůže být chápáno jako porušení práv navrhovatelů, v důsledku jejichž nečinnosti k zastavení řízení došlo, ač byli k zaplacení řádně vyzváni (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 12, usnesení č. 68, sp. zn. III. ÚS 180/98 z 12. 11. 1998).

Jelikož Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv, které ani stěžovatel nenamítá, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2000 Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu

4