II. ÚS 3835/18 #1Usnesení ÚS ze dne 18.12.2018

II.ÚS 3835/18 ze dne 18. 12. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Vlastimila Protivínského, zastoupeného JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem, se sídlem Údolní 33, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2018 č. j. 44 Co 479/2018-178 a proti výrokům II. a III. usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 6. 2018 č. j. 24 C 45/2017-167, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, týkajících se nákladů řízení, neboť jimi podle stěžovatele bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") ve spojení s jeho právem na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu Brno-venkov domáhal po žalovaném zaplacení částky 143 214 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody. Po vypracování znaleckého posudku ve věci stěžovatel vzal žalobu v celém rozsahu zpět; zároveň požádal o náhradu svých nákladů řízení (ve výši 66 374,20 Kč). Usnesením okresního soudu č. j. 24 C 45/2017-167 ze dne 11. 6. 2018 bylo řízení zastaveno (výrok I.) a stěžovatel byl zavázán nahradit náklady řízení, a to žalovanému ve výši 2 500 Kč (výrok II.) a České republice (na účet okresního soudu) ve výši 6 318,40 Kč (výrok III.). Okresní soud při rozhodování o nákladech řízení vyšel z pravidla procesního zavinění zastavení řízení, které v daném případě bylo jednoznačně na straně stěžovatele jako žalobce. Okresní soud se podrobně zabýval argumentací stěžovatele o opaku, ale nepřisvědčil jí (žalovaný od počátku řízení odmítal žalovaný nárok, ke zpětvzetí žaloby došlo poté, co soudem ustanovený znalec vyvrátil tvrzení žalobce o nesprávnosti stanovení tržní ceny žalovaným, což mělo tvrzený nárok stěžovatele na náhradu škody). K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením č. j. 44 Co 479/2018-178 ze dne 21. 8. 2018 potvrdil rozhodnutí okresního soudu v napadených výrocích II. a III. jako věcně správné; krajský soud v daném případě neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro uplatnění moderace dle § 150 občanského soudního řádu.

3. Stěžovatel má za to, že při rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy došlo ke zjevné extrémní nespravedlnosti. Má za to, že náhrada nákladů nalézacího řízení měla být přiznána jemu, a to s ohledem na specifické okolnosti případu, v němž vznik nákladů řízení, respektive zahájení řízení zavinil spíše žalovaný. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména nález sp. zn. IV. ÚS 3375/17 ze dne 19. 6. 2018.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud konstatuje, že v podané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutí o nákladech řízení ve výši necelých 9 000 Kč, což představuje vskutku bagatelní částku. Ústavní soud tak v prvé řadě připomíná, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Takové ústavní stížnosti, ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu, proto Ústavní soud odmítá z důvodu jejich zanedbatelnosti, respektive zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod. Případnou důvodnost ústavní stížnosti v takových věcech by bylo způsobilé založit toliko zcela extrémní pochybení obecného soudu, zřetelně zasahující do základních práv stěžovatele [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. I. ÚS 4044/12 ze dne 13. 11. 2012; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz].

8. K žádnému takovému extrémnímu pochybení obecného soudu, zřetelně zasahujícímu do základních práv stěžovatele, ovšem v daném případě nedošlo. V tomto ohledu Ústavní soud poukazuje též na skutečnost, že stěžovatel nenapadá rozhodnutí ve věci samé, ale rozhodnutí o nákladech řízení. Přitom, jak Ústavní soud konstantně upozorňuje ve své rozhodovací praxi, problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť ji nelze klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006, nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)]. Ani k ní ovšem v daném případě nedošlo, a ostatně ani stěžovatel sám netvrdí, že by obecné soudy případ posoudily zcela mimo relevantní zákonná ustanovení; stěžovatel pouze poukazuje na určité okolnosti, z nichž vyvozuje, že i žalovaný sám měl určitý podíl na tom, že stěžovatel dotčené řízení zahájil. Obecné soudy se však stěžovatelem namítanými okolnostmi podrobně zabývaly, reagovaly na ně a pečlivě vysvětlily důvody svého rozhodnutí. Neuchýlily se ani ke "slepé" či formalistické aplikaci relevantních zákonných ustanovení; pročež je nepřípadný i stěžovatelův poukaz na nález sp. zn. IV. ÚS 3375/17.

9. Stížnostní námitky v daném případě, napadající rozhodování o nákladech řízení v bagatelní výše, vůbec nedosahují ústavní relevance. Napadenými rozhodnutími obecných soudů zjevně nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, včetně jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu