II. ÚS 382/2000Usnesení ÚS ze dne 05.11.2002

II.ÚS 382/2000 ze dne 5. 11. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L., a. s., právně zastoupené JUDr. R. K., proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 9. 1999, č. j. 8 C 37/99-39, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2000, č. j. 24 Co 695/99-69, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 26. 6. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 9. 1999, č. j. 8 C 37/99-39, a dále rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2000, č. j. 24 Co 695/99-69, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90, čl. 95, a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Současně stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla, aby za použití ust. § 39 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů - tedy mimo pořadí došlých návrhů - rozhodl, že se odkládá vykonatelnost napadených rozhodnutí.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že současně s ústavní stížností podala proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2000, č. j. 24 Co 695/99-69, i dovolání. Ústavní soud byl tedy nucen vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o tomto podaném dovolání.

Usnesením ze dne 19. 8. 2002, č. j. 22 Cdo 1066/2002-89, Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl, neboť podané dovolání není přípustné.

Po té co Nejvyšší soud ČR rozhodl o podaném dovolání stěžovatelky, Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto již nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 23. 9. 1999, č. j. 8 C 37/99-39, rozhodl tak, že z výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, vedeného oprávněným L., a. s., (v řízení před ústavním soudem stěžovatelka), proti povinnému M. J. - M., u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. E 2181/97, jsou vyloučeny: hnědá komoda vyřezávaná s nástavcem, hnědá komoda nízká se 2 zásuvkami, stolek se dvěma vyřezávanými židlemi, konferenční stolek nízký, televizor SONY s ovladačem, věž Konwood, kuchyňská linka hnědá, automatická pračka Zanussi, lednice Calex, sepsané pod položkami 1, 2, 3, 4, 6, 7, 9, 10 soupisu movitých věcí ze dne 19. 11. 1998. Dále soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Rozsudkem ze dne 23. 3. 2000, č. j. 24 Co 695/99-69, Krajský soud v Praze změnil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 9. 1999, č. j. 8 C 37/99-39, z podnětu odvolání obou účastníků řízení ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaný L., a. s., je povinen zaplatit žalobkyni H. J. částku 9 075,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že oba obecné soudy porušily ust. § 153 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle něhož soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci. Stěžovatelka namítá extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním Krajského soudu v Praze, že v ústavní stížnosti specifikované věci sepsané při výkonu rozhodnutí vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. E 2181/97, byly vedeny v soupisu majetku po manželovi vedlejší účastnice, který byl pořízen v dědickém řízení sp. zn. D 20/98, vedeném u téhož soudu a tím, co v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 37/99, u Okresního soudu v Kladně a v řízení 24 Co 695/99, u Krajského soudu v Praze bylo prokázáno, resp. vyšlo jinak najevo. Extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a důkazem konstatováním spisu sp. zn. D 20/98, Okresního soudu v Kladně spočívá podle stěžovatelky dále v tom, že v soupisu majetku z dědického řízení sp. zn. D 20/98, je uveden starší nábytek do tří místností v ceně 500,- Kč. Stěžovatelka obecným soudům dále vytýká nesprávné hodnocení důkazů, a to dědického spisu D 20/98, vedeného u Okresního soudu v Kladně a výdělkových možností vedlejší účastnice. Ačkoli stěžovatelka založila do spisu listinný důkaz, a sice smlouvu o převodu obchodního podílu uzavřenou mezi M. J. jako nabyvatelem a jeho bratrem jako převodcem ze dne 18. 12. 1996, vypovídající o nevěrohodnosti svědka M. J., neprovedl bez odůvodnění tento důkaz ani soud prvního stupně, ani soud odvolací. Obecné soudy podle stěžovatelky porušily ust. § 126 odst. 2 o. s. ř. , který soudům ukládá zkoumat věrohodnost svědka M. J. Dále obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatelky na ohledání televizoru. Oba obecné soudy pominuly dále podle stěžovatelky rozpor mezi výpovědí vedlejší účastnice o tom, že sepsané věci (televizor Sony, videorekordér a automatickou pračku Zanussi) koupila ze svých prostředků a výpovědí svědka L. M., který uvedl, že mu vedlejší účastnice nezaplatila za objednanou kuchyňskou linku.

Ústavní soud je především nucen podotknout, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy a ni ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a ústavní stížnost proto není opodstatněná.

Námitky obsažené v ústavní stížnosti, byly stěžovatelkou uplatněny již v odvolacím řízení, a odvolací soud se s těmito námitkami přesvědčivě vypořádal.

V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá hodnocení důkazů provedené obecnými soudy:

K otázce hodnocení důkazů provedených obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát vyjádřil (sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. § 132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.

Odvolací soud po doplnění řízení dalšími důkazy potvrdil, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, a na základě provedeného dokazování pak soud prvního stupně dospěl ke správném závěru o vyloučení ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedených věcí z výkonu rozhodnutí. S uvedeným se Ústavní soud ztotožňuje.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně stěžovatelkou namítané porušení čl. 36 Listiny, ani čl. 90, čl. 95, či čl. 96 odst. 1 Ústavy.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Protože Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, neshledal tudíž ani důvod k odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu

V Brně dne 5. listopadu 2002