II. ÚS 3815/13 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2015

II.ÚS 3815/13 ze dne 31. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Říhy, zastoupeného JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem Vídeňská 9, 339 01 Klatovy, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. září 2013 č. j. 5 Afs 66/2012-27, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že rozhodnutími žalovaného Odvolacího finančního ředitelství v Brně (původně Finanční ředitelství v Plzni) ze dne 16. února 2011 č. j. 1009/11-1300-401171, č. j. 1010/11- 1300-401171 a č. j. 1029/11-1100-400276 byla zamítnuta odvolání žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") podaná proti rozhodnutím Finančního úřadu v Klatovech ve věci dodatečně vyměřené daně z přidané hodnoty za 3. a 4. čtvrtletí roku 2006 a daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006, včetně sděleného penále.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2012 č. j. 57 Af 18/2011 - 98 byla zamítnuta žaloba stěžovatele směřující proti výše uvedeným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství v Brně.

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. září 2013 č. j. 5 Afs 66/2012-27 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud, stejně jako Krajský soud v Plzni a před ním orgány finanční správy odmítly jako neprůkazné výpovědi účetní Olgy Krátké a dalších svědků, aniž by však odůvodnily, z jakého důvodu považují tyto výpovědi za nevěrohodné. Stěžovatel dále namítá, že po něm bylo požadováno, aby předložil, případně evidoval údaje, které nemá žádným zákonným předpisem povinnost evidovat, např. bylo stěžovateli vytknuto, že nedoložil identifikaci jednotlivých pracovníků firmy REGINA a. s. Praha (dále jen "REGINA"), kteří na jednotlivých subdodávkách pracovali, a nedoložil ani, kdy a ve které dny a jaké práce prováděli. Stěžovatel je toho názoru, že Nejvyšší správní soud, stejně jako Krajský soud v Plzni a před ním finanční orgány hodnotily provedené důkazy formalisticky, když odmítly důkazy navržené stěžovatelem. Stěžovatel je přesvědčen, že to nebyl on, ale společnost REGINA, kdo krátil daň.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy a finanční orgány nedostatečným způsobem zjistily skutkový stav, neboť provedené důkazy hodnotily pouze formalisticky. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud, stejně jako Krajský soud v Plzni a finanční orgány odmítly jako neprůkazné výpovědi účetní Olgy Krátké a dalších svědků, aniž by odůvodnily, z jakého důvodu považují tyto výpovědi za nevěrohodné. Stěžovateli pak údajně nedůvodně vytkly, že nesplnil svoji důkazní povinnost.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná. Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. Ani o takový případ se však v souzené věci nejedná.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí shodně s krajským soudem dovodil, že stěžovateli se v průběhu daňového řízení nepodařilo prokázat, že k plnění od společnosti REGINA opravdu došlo, resp. že stěžovatel obdržel od společnosti REGINA deklarované služby a že této společnosti zaplatil deklarované částky.

K námitkám stěžovatele ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces spočívajícího v nesprávném dokazování, Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovateli byl dán dostatečný prostor k vysvětlení vzniklých pochybností o uplatněných výdajích a odpočtech DPH jiným způsobem než předloženými doklady, a to jak během daňové kontroly, tak v průběhu odvolacího řízení. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že účelem dokazování bylo prokázání tvrzení stěžovatele, že společnost REGINA pro něj skutečně odvedla práce uvedené na fakturách. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukázal na to, že finanční orgány zpochybňovaly a po stěžovateli požadovaly prokázat zejména faktický stav, tj. že práce provedla spol. REGINA v rozsahu a za částky, které stěžovatel deklaroval na sporných fakturách, jakož i to, že tyto částky byly skutečně stěžovatelem v plném rozsahu zaplaceny, že byly zaplaceny společnosti uvedené na fakturách a že právě tento subjekt stěžovateli předmětné dodavatelské služby v deklarovaném rozsahu poskytl. Stěžovatel v daňovém řízení navrhl jako svědky osoby, které se na pracích měly podílet. Svědectví těchto osob, jakož i další důkazní prostředky (stavební deníky, montážní listy apod.), které podle stěžovatele měly vypovídat o tom, že práce vykonávala právě společnost REGINA, a právě v takovém rozsahu a za právě takovou částku, nicméně podle názoru Nejvyššího správního soudu skutečně nemohou, při absenci jiných přesvědčivých důkazů, prokázat vynaložení daňově uznatelných výdajů, resp. přijetí zdanitelného plnění v rozsahu uvedeném na předmětných dokladech. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s názorem krajského soudu a žalovaného v otázce zmiňovaných důkazních návrhů. Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatel v posuzované věci neunesl důkazní břemeno podle § 31 odst. 9 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovateli se nepodařilo vyvrátit pochybnosti správce daně ohledně toho, zda deklarované výdaje či přijetí zdanitelného plnění byly skutečně vynaloženy na plnění (práce) dodané společností REGINA. Stěžovatel v daňovém řízení neodstranil ani pochybnosti o tom, kým byly předmětné faktury vystaveny, komu a v jakém rozsahu byly deklarované výdaje vyplaceny a zda k jejich vyplacení v hotovosti došlo způsobem, jak tvrdil stěžovatel. Přestože, připustil Nejvyšší správní soud, nelze vyloučit možnost, že elektroinstalační práce byly fakticky provedeny, vzhledem k přetrvávajícím nejasnostem ohledně toho, kdo je provedl, jejich rozsahu a vzájemných souvislostí, nemohly správní orgány, krajský soud a ani Nejvyšší správní soud akceptovat zmíněné částky jako výdaje daňově uznatelné ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a dále nárok na odpočet daně z přidané hodnoty dle ust. § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Nejvyšší správní soud uzavřel, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného i krajského soudu je zřejmé, jaké důkazní prostředky byly v řízení použity a jak byly zhodnoceny. Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud se vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele. Rovněž tak je z rozhodnutí správních orgánů založených v soudním spisu, jakož i z rozsudku, zřejmé, že stěžovateli bylo v rámci správního řízení umožněno účinně hájit svá práva a předkládat důkazy navrhované k prokázání jeho tvrzení. Stejně tak, uvedl Nejvyšší správní soud, jsou zřejmé důkazy, které byly provedeny za účelem prokázání skutkového stavu, jejich hodnocení a právní závěry na jejich základě přijaté.

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele. Jeho závěrům obsaženým v napadeném rozhodnutí nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Ústavní soud ověřil, že postup Nejvyššího správního soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci tohoto soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu