II. ÚS 3789/18 #1Usnesení ÚS ze dne 30.04.2019

II.ÚS 3789/18 ze dne 30. 4. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., t. č. ve Věznici Nové Sedlo, P.O.Box 64, Žatec, zastoupeného JUDr. Viktorem Kvíčalou, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 195/18, Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 11. 2016 č. j. 18 T 176/2016-154, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. 12. 2017 č. j. 6 To 265/2017-311 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018 č. j. 7 Tdo 929/2018-27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na veřejné, průtahů prosté jednání před zákonným soudcem a soudem s možností vyjádření podle čl. 38 odst. 2 Listiny a zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a usnesení Nejvyššího soudu.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatel byl uznán vinným zločinem podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) trestního zákoníku a odsouzen podle ustanovení § 209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle ustanovení § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zločinu podvodu se stěžovatel dopustil tím, že v době od 21. 1. 2016 do 14. 3. 2016 za účelem získání finančních prostředků pod smyšlenou záminkou dodání historického vozidla z USA vylákal od poškozeného finanční hotovost v celkové výši 1 050 000 Kč (ve dvou splátkách), přičemž v dohodnutém termínu ani později vozidlo nedodal a neměl to od počátku ani v úmyslu. Takto jednal přesto, že byl již dříve pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2013 č. j. 4 To 284/2012-297 odsouzen za zločin podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 4, písm. d) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 27. 5. 2014 se stanovením zkušební doby na pět let. Proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel podal odvolání, které Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně shora označeným usnesením zamítl. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel dovoláním, v němž namítal absenci subjektivní stránky, tedy že nevěděl, že jeho jednání je protiprávní. Poukázal rovněž na absenci své rozpoznávací schopnosti, tedy schopnosti chápat důsledky svého jednání, což odůvodňoval údajnou aktivní závislou hráčskou minulostí.

3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele shora označeným usnesením odmítl. Uvedl, že stěžovatel v dovolání polemizoval zejména se skutkovými závěry soudu prvního stupně a předkládal vlastní způsob hodnocení důkazů. Dále konstatoval, že soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Dovolací soud neshledal existenci žádného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Stěžovatel podle soudu od počátku svého jednání věděl, že předmětné vozidlo nemůže zajistit a neměl to ani v úmyslu; sám přiznal, že peníze od poškozeného použil na úhradu svého staršího dluhu a v době jejich převzetí nebyla možnost požadované vozidlo zakoupit. Nejvyšší soud současně poukázal na stěžovatelovu předešlou trestnou činnost a tedy zjevnou vědomost, že takové jednání je trestné a nelze ani uvažovat o tom, že by jednal v právním omylu. S tvrzenou nepříčetností stěžovatele se obecné soudy rovněž vypořádaly.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl odsouzen za jednání, při kterém fakticky nezpůsobil škodu a navíc za situace, kdy byl stižen duševní poruchou, kterou obecné soudy nijak nezkoumaly a neprovedly k ní žádné důkazy. Stěžovateli navíc dle jeho tvrzení nebylo umožněno řádně se připravit na hlavní líčení.

5. Předně Ústavní soud podotýká, že povinnost být v řízení zastoupen se vztahuje na celé řízení, včetně sepsání samotné ústavní stížnosti. Nelze se domnívat, že tento úkon není součástí řízení před Ústavním soudem, ba právě naopak, je to prakticky nejdůležitější část řízení, neboť účast advokáta při podávání ústavních stížností má jednak vyloučit a omezit zbytečná podání a tím chránit občany před zbytečnými finančními náklady, jednak má již v podání vyhodnotit skutečnosti vedoucí k porušení ústavnosti, včetně označení, která základní práva a svobody občanů byly porušeny, to vše za dodržení zákonem předepsaných náležitostí (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 44/04 ze dne 23. 9. 2004). Přestože právní zástupce stěžovatele pouze odkázal na podání učiněné stěžovatelem před udělením plné moci, Ústavní soud upustil od opětovné (a pravděpodobně stejně neefektivní) výzvy k doplnění ústavní stížnosti a předložený text posoudil.

6. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Námitky uplatňované v ústavní stížnosti stěžovatelem, směřující primárně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů stěžovatel již uplatňoval v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadeného rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Ústavní soud zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy).

8. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Výjimku představují situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). O takový případ však v projednávané věci nejde.

9. Ústavní soud zdůrazňuje, že všemi námitkami, které nyní stěžovatel předkládá, se obecné soudy v průběhu řízení již vypořádaly. V ústavní stížnosti absentují takové relevantní argumenty, které by námitky stěžovatele posunuly do ústavněprávní roviny. Stěžovatelův nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů v tomto směru neobstojí. Nelze proto konstatovat nic jiného, než že obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.

10. Obdobně není možné shledat jako důvodnou námitku stěžovatele brojící proti postupu soudu prvního stupně, který nepřistoupil k odročení hlavního líčení. Skutečnost, že se stěžovatel v průběhu několika dnů "účastnil" několika jednání, resp. bylo proti němu vedeno vícero soudních řízení, nezakládá automaticky důvod pro odročení jednání. Stěžovatel o termínech hlavního líčení věděl s dostatečným předstihem a ani v ústavní stížnosti neuvádí žádné argumenty, které by již soud nezkoumal. Jeho námitky jsou čistě subjektivní povahy, přičemž nelze odhlédnout od skutečnosti, že směřují primárně proti osobě soudkyně, která ve věci rozhodovala.

11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu